JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2735/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. R., a 2) A. R., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby na cizím pozemku, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 15/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2006, č. j. 23 Co 183/2006-298,takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinní zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.392,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. K.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 17. 6. 1998, č. j. 11 C 16/97-82, zamítl žalobu, podle níž měla být žalovaným uložena povinnost „do dvou měsíců od právní moci rozsudku odstranit rekreační chatu se studnou a venkovními úpravami, to je vodovodní přípojkou, kanalizační přípojkou, kamennou zídkou, betonovou zídkou, betonovou plochou, kamennou dlažbou, betonovými schody, zemním sklepem a žumpou z pozemků žalobce parc. č. 525/1 a 525/2 v katastrálním území H.“, a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 5. 1. 1999, č. j. 23 Co 686/98-106, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně rozsudkem z 25. 10. 1999, č. j. 11 C 16/97-135, uložil žalovaným povinnost „do 4 měsíců od právní moci rozsudku odstranit rekreační chatu se studnou a venkovními úpravami, to je vodovodní přípojkou, kanalizační přípojkou, kamennou zídkou, betonovou zídkou, betonovou plochou, kamennou dlažbou, betonovými schody, zemním sklepem a žumpou z pozemků žalobce parc. č. 525/1 a 525/2 v katastrálním území H.“. Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem z 10. 5. 2000, č. j. 23 Co 211/2000-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Po dovolání žalovaných, které Nejvyšší soud shledal důvodným, a rozsudek odvolacího soudu rozsudkem z 28. 11. 2002, č. j. 22 Cdo 2003/2000-185, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, zrušil odvolací soud usnesením z 11. 3. 2003, č. j. 11 C 16/97-222, i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil zpět k dalšímu řízení tomuto soudu.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze 17. 12. 2003, č. j. 11 C 16/97-222, rozhodl tak, že „žalovaní J. R. a A. R. jsou povinni do 4 měsíců od právní moci rozsudku odstranit rekreační chatu se studnou a venkovními úpravami, to je vodovodní přípojkou, kanalizační přípojkou, kamennou zídkou, betonovou zídkou, betonovou plochou, kamennou dlažbou, betonovými schody, zemním sklepem a žumpou z pozemků žalobce parc. č. 525/1 a 525/2 v katastrálním území H.“, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení spolu se soudním poplatkem. Odvolací soud rozsudkem z 24. 5. 2004, č. j. 23 Co 159/2004-242, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem z 27. 9. 2005, č. j. 22 Cdo 1977/2004-263, rozsudek Krajského soudu v Praze z 24. 5. 2004, č. j. 23 Co 159/2004-242, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze 17. 12. 2003, č. j. 11 C 16/97-222, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně rozsudkem z 1. 2. 2006, č. j. 10 C 15/2005-279, rozhodl tak, že: „Žalovaní jsou povinni na vlastní náklady odstranit z pozemků žalobce parc. č. 525/1 a 525/2 v k. ú. H. rekreační chatu se studnou a venkovními úpravami, vodovodní a kanalizační přípojkou, kamennou a betonovou zídkou, betonovou plochou, kamennou dlažbou, betonovými schody, zemním sklepem a žumpou nejpozději do 30. září 2006.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stavba chaty postavená žalovanými na pozemcích žalobce je stavbou neoprávněnou. Při vypořádání tohoto vztahu se zabýval možností zřídit věcné břemeno spočívající v užívání části pozemků ve prospěch vlastníků chaty ve smyslu § 135c odst. 3 ObčZ. Tento způsob neshledal jako účelný, neboť by sám o sobě nemohl zajistit řádné užívání chaty (žalovaní nemají přístupovou cestu k pozemkům žalobce). Žalobce s ohledem na délku sporu nadále nejevil zájem o odkoupení chaty od žalovaných a trval na jejím odstranění. Proto nebylo možné postupovat ani podle § 135c odst. 2 ObčZ a neoprávněnou stavbu přikázat za náhradu do jeho vlastnictví. Z těchto důvodů soud prvního stupně rozhodl podle § 135c odst. 1 ObčZ o povinnosti žalovaných předmětnou stavbu na vlastní náklady odstranit.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 6. 6. 2006, č. j. 23 Co 183/2006-298, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým a právním posouzením věci soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu považují, „zda před odstraněním stavby či jejím přikázáním vlastníkovi pozemku, který to odmítá, nemá soud volit postup podle § 135c odst. 3 ObčZ, jsou-li tu zjevné a podstatné důvody pro uspořádání poměrů jinak“. Za ně považují zejména skutečnosti, že jejich rekreační chatě bylo v roce 1975 přiděleno evidenční číslo na základě přiznání k domovní dani, že stavební řízení ohledně chaty (dosud vlastně ani neskončené) nebylo řádně vedeno a že žalovaní splnili požadavky pro vydržení práva věcného břemene užívat pozemky žalobce pro stavbu chaty. Zároveň namítají, že ve věci je rozhodováno v rozporu s dobrými mravy. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu. Poukazuje na to, že žalovaní v dovolání namítají pouze skutkové otázky, se kterými se soudy v předcházejícím řízení dostatečně vypořádaly, a že otázka zásadního právního významu, od níž žalovaní odvozují přípustnost podaného dovolání, je v současné judikatuře jednoznačně řešena. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnými, řádně zastoupenými účastníky řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud se již v předcházejícím rozsudku v této věci ze dne ze dne 27. 9. 2005, č. j. 22 Cdo 1977/2004-263, ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, že střet vlastnického práva žalobce k jeho pozemkům a vlastnického práva žalovaných ke stavbě chaty není na místě řešit zřízením věcného břemene ve prospěch vlastníků chaty. Přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, publikovaný pod R 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně z řízena cizí stavba, ve prospěch stavebníka je mimořádným opatřením, které připadá v úvahu jen ve výjimečných případech“. Rovněž otázkou vydržení práva věcného břemene spočívajícího v právu užívání pozemků žalobce pro stavbu chaty žalovaných se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku z 28. 11. 2002, č. j. 22 Cdo 2003/2000-185, a nemá žádný důvod se od tam uvedených závěrů odchylovat. K námitce žalovaných, týkajících se dobrých mravů, tedy aplikace § 3 ve vztahu k § 135c ObčZ dovolací soud odkazuje na rozsudek z 2. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „jde-li skutečně o neoprávněnou stavbu na cizím pozemku, nelze žalobu zamítnout.“(srov. právní větu pod C 3098 sešit 31 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8 a), § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. částku 2 700,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a daň z přidané hodnoty po zaokroulení 542,- Kč, celkem 3392,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 31. října 2006

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. October 2006