JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2693/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce I. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. H., a 2) H. H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k pozemku a o odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 1529/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2005, č. j. 38 Co 75/2003-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. K.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedeného pozemku, který od roku 1988 užíval jako vlastní. Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. října 2002, č. j. 7 C 1529/2001-122, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh žalobce, aby bylo určeno, že část pozemku parc. č. 539 v obci a k. ú. Č., zapsaného na LV č. 1649 pro obec a k. ú. Č., označená v geometrickém plánu č. 526/167/2001 ze dne 17. 7. 2001 vypracovaném společností S. s. r. o., ověřeném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. P. D., ke kterému udělil Katastrální úřad v H. souhlas dne 31. 7. 2001 pod č. 663, jako pozemek parc. č. 539/2 o výměře 82 m², je výlučným vlastnictvím žalobce“. Výrokem pod bodem II. zamítl „návrh žalobce, aby žalovaní byli povinni odstranit všechny stavby postavené“ na výše uvedeném pozemku. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že pozemkovou parcelu č. 538 v tamním katastrálním území o výměře 534 m² žalobce nabyl do vlastnictví darem v roce 1987. Žalovaní se stali vlastníky sousedního pozemku č. 539 o výměře 180 m2 na základě darovací smlouvy z roku 1982. Žalobce spornou část pozemku č. 539, užíval, vysázel na ní túje a vinou révu a skladoval na ní materiál. Žalovaní si byli vědomi, že jde o část jejich pozemku, žalobcovo jednání trpěli, ale v souvislosti se stavbou bazénu, který žalobce v blízkosti jejich pozemku hodlal vybudovat, posunuli svůj plot tak, že žalobci zabránili v přístupu na sporný pozemek. Soud žalobcovo tvrzení, že tento pozemek užíval v dobré víře, tedy v přesvědčení, že vlastnické právo k němu vydržel, neshledal věrohodným. Uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně základní podmínky vydržení vlastnického práva, a to oprávněnosti držby, resp. dobré víry, že mu předmětná část pozemku patří.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. ledna 2005, č. j. 38 Co 75/2003-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II., změnil jej ve výroku pod bodem III. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním závěrem soudu prvního stupně. Otázku, zda žalobce byl oprávněným držitelem sporné části pozemku, je nutno hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního pohledu, tedy z hlediska osobního přesvědčení žalobce, že jeho držba je oprávněná. Taková držba by se musela opírat o právní titul, např. o právní úkon, kterým by pozemek byl převeden na žalobce. Takovým úkonem není geometrický plán na který žalobce odkazuje, ani faktické uchopení se držby pozemku. Při normální opatrnosti musel mít žalobce pochybnosti, zda mu předmětná část pozemku patří, či nikoliv.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Za zásadně právní považuje otázku, „od čeho lze odvíjet dobrou víru držitele a co lze považovat za normální opatrnost při uchopení držby pozemku, kterou lze po jeho držiteli požadovat“ a dále „otázku výkladu § 130 odst. 1 (zejména věty druhé) občanského zákoníku“. Uvádí, že např. Krajský soud v Brně v rozhodnutí pod sp. zn. 38 Co 198/2002 dospěl k závěru, že dobrou víru lze odvozovat od pouhého dopisu a že oprávněná držba se při tom nemusí nutně opírat o existující právní titul – postačí, aby tu byl domnělý právní důvod – titulus putativus. V podrobnostech poukazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, skutkové závěry k nimž tento soud dospěl a v konfrontaci s tím analyzuje jednotlivé důkazy. Tvrdí, že svoji dobrou víru při držbě sporného pozemku prokázal tím, že jej nejméně po dobu 10 let užíval, hospodařil na něm a vynakládal na něj finance. Po celou tuto dobu nebyl nikým upozorněn, že nejde o jeho pozemek. Namítá, že soud prvního stupně provedl výhradně důkazy navržené žalovanými, nezabýval se jeho tvrzeními a nepostupoval podle zásady, že se v pochybnostech má mít za to, že držba je oprávněná. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu „SR č. 2/2000“. Odvolací soud se podle jeho názoru ztotožnil se soudem prvního stupně, aniž se vypořádal s argumentací uvedenou v odvolání. Se závěry odvolacího soudu nesouhlasí. K části, v níž tento soud uvádí, že se žalobce chopil faktické držby pozemku bez jakéhokoliv právního titulu, namítá, že k uchopení držby došlo na základě darovací smlouvy z 18. 11. 1987 a jediným dokladem pro zjištění výměry byl plánek zhotovený otcem žalované. Při tom pochybnosti o výměře pozemku mohl mít ale až v červnu 2001, kdy žalovaní vnikli na jím užívaný pozemek, aby posunuli plot. Neví, co má odvolací soud na mysli, zmiňuje-li se o „normální opatrnosti“ ve vztahu k výměře pozemku, to totiž odvolací soud vůbec nezdůvodnil. Šlo o malou odchylku ve výměře a po nikom nelze požadovat, aby přeměřoval svoje pozemky, pokud to v minulosti již provedl blízký příbuzný, jemuž lze důvěřovat. Odvolací soud neuvedl ani to, jaké konkrétní skutečnosti měly u žalobce vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby předmětného pozemku, jež na jeho straně existovaly. Takové pochybnosti u něho totiž mohly nastat až v červnu 2001. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání odkazují na závěry odvolacího soudu, které pokládají za správné. Odvolatelovy výhrady jsou polemikou s argumentací soudů a jeho tvrzení jsou totožná s těmi, jimiž se soudy v předchozím řízení již zabývaly. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.

Rozhodnutí soudu prvního stupně vyšlo ze skutkového zjištění, že „žalobci v době darování pozemku p. č. muselo být známo, že hranici pozemku tvoří zadní stěna dílny, která v té době ještě stála a kterou později odstranil“, tedy že musel znát již v době, kdy se držby sporné části uchopil, vlastnickou hranici. Pokud na základě tohoto zjištění, ze kterého musí vycházet i dovolací soud, dovodil, že žalobce nemohl být oprávněným držitelem sporného pozemku, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1304). Obdobně i odvolací soud konstatoval, že vzhledem ke zjištěným okolnostem případu musel mít žalobce pochybnosti o tom, že mu předmětná část pozemku patří. Úvahy o nedostatku tzv. titulu držby jsou z tohoto hlediska nerozhodné; dospěje-li soud k závěru, že držitel měl mít při zachování obvyklé opatrnosti pochybnost o tom, zda mu věc opravdu patří, a je tudíž držitelem neoprávněným, jsou úvahy o existenci právního důvodu (titulu) držby nadbytečné.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady, které představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení s podáním vyjádření k dovolání a činí podle § 5 písm. b), § 8 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 4 350,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 4 500,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 7. září 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 07. September 2006