JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2657/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. T. P., správci konkursní podstaty úpadce M., s. p., v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp,. zn. 4 C 93/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č. j. 25 Co 149/2005-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2004, č. j. 4 C 93/2002-185, ve znění opravného usnesení ze dne 19. ledna 2005, č. j. 4 C 93/2002-194, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1050/6, 1050/9, 1050/215, 1050/286, 1050/287, 1050/291, 1050/292, 1050/350, 1050/351 a 1050/353 zapsaných pro k. ú. S., obec P., u Katastrálního úřadu P.-m., a dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že prarodiče žalobce K. a R. B. byli spoluvlastníky pozemkové parcely PK č. v k. ú. S. o výměře 5 112 m2. K tomuto pozemku, stejně jako k dalším pozemkům v této lokalitě, bylo ve prospěch právního předchůdce úpadce M. n. p. v roce 1968 zahájeno vyvlastňovací řízení pro účely výstavby skladového souboru. Odbor výstavby ONV P. – z. poté, co bylo jeho prvé rozhodnutí o vyvlastnění odvolacím orgánem zrušeno, rozhodl znovu o vyvlastnění 7. 4. 1972. Rozhodnutí bylo doručováno nejprve K. a R. B., každému zvlášť, a oboje převzala 5. 5. 1972 R. B., dále znovu „na společnou doručenku“, které 30. 5. 1972 převzala rovněž R. B. K odvolání dalších účastníků Středočeský krajský národní výbor P. rozhodnutím z 18. 7. 1972, č. j. 330-4671/1972/VÚP, prvostupňové rozhodnutí ze 7. 4. 1972 potvrdil. K. B. v průběhu vyvlastňovacího řízení dne zemřel, R. B. dědictví odmítla a vlastnické právo žalobce jako dědice k ideální polovině parc. PK č. bylo zapsáno v evidenci nemovitostí v roce 1972. R. B. zemřela a žalobce jako jediný dědic nabyl spoluvlastnický podíl k pozemkům parcelních čísel č. 1050/6, 1050/286, 1050/287, 1050/291, a PK č. o celkové výměře 5 102 m2, což odpovídá výměře PK č. před oddělením uvedených pozemků; na LV č. je žalobce vyznačen jako výlučný vlastník těchto pozemků. Úpadce jako nástupce M. n. p. žádal o zápis vlastnického práva teprve 24. 11. 1993 a k této žádosti připojil geometrický plán č. 2068/93 ze 14. 9. 1993, „z dokladů však není patrno, zda byly katastrálnímu úřadu doručeny a kdy“. Vlastnické právo úpadce bylo v katastru nemovitostí vyznačeno teprve na základě žádosti žalovaného z 3. 6. 2001, který předložil rozhodnutí odboru výstavby a územního plánování ONV P.-z. ze 7. 4. 1972, opatřené doložkou právní moci ke dni 15. 8. 1972. Úpadce je zapsán na LV č. jako vlastník pozemků parcelních čísel 1050/6, 1050/286, 1050/287, 1050/291 a dále pozemků vzniklých oddělením z PK č. geometrickým plánem č. , a to parcelních čísel 1050/9, 1050/215, 1050/292, 1050/350, 1050/351 a 1050/353. Dne 10. 5. 2002 vyrozuměl Katastrální úřad účastníky o duplicitním zápisu vlastnictví. Žalobce 28. 9. 1991 vyzval úpadce k vydání parc. PK č., ale Pozemkový úřad se okolnostmi vyvlastnění nezabýval, nebotˇ předmětný pozemek byl s účinností od 20. 4. 1968 trvale vyňat ze zemědělského půdního fondu. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný má vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k pozemkům. Tomu nebrání rozhodnutí pozemkového úřadu z 15. 9. 2003, vydané podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, že žalobce není vlastníkem pozemků, neboť pozemkový úřad se okolnostmi vyvlastnění vůbec nezabýval. Právní předchůdci žalobce a následně žalobce vlastnické právo k pozemku PK č. nepozbyli, neboť pozemek nebyl ve prospěch právního předchůdce úpadce vyvlastněn. Původní vlastník K. B. v průběhu vyvlastňovací řízení zemřel a se žalobcem nebylo v tomto řízení vůbec jednáno, což nelze klást k tíži žalobce ani R. B. Podle § 24 odst. l tehdy platného správního řádu, zákona č. 71/1967 Sb., doručovaly se důležité písemnosti účastníkům do vlastních rukou a rozhodnutí, které nebylo žalobci jako účastníku správního řízení doručeno, nenabylo podle § 52 odst. 1 správního řádu právní moci, neboť vyvlastňovací řízení pro účel uvedený předchůdcem úpadce probíhalo jako celek proti více osobám. Rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci ani částečně ohledně jedné ideální poloviny předmětných pozemků, neboť vyvlastnění nebylo běžnou záležitostí a k dispozici s věcí bylo třeba souhlasu všech spoluvlastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. května 2005, č. j. 25 Co 149/2005-201, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení z 19. 1. 2005, č. j. 4 C 93/2002-194, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Zdůraznil, že rozhodnutí o vyvlastnění ze 7. 4. 1972 bylo vydáno několik měsíců po smrti spoluvlastníka pozemků K. B., a mimo veškerou pochybnost nebylo žalobci jako jedinému dědici jeho spoluvlastnického podílu doručeno. Pro posouzení otázky právní moci rozhodnutí o vyvlastnění považoval odvolací soud za právně nevýznamné, zda R. B. uváděla správní orgán v omyl tím, že podepisovala doručenky za svého zemřelého manžela. Jestliže se žalobcem nebylo jako účastníkem vyvlastňovacího řízení jednáno, nebylo mu doručováno, a proto rozhodnutí o vyvlastnění nemohlo nabýt právní moci. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně, že v tomto případě je vyloučeno, aby rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moci k jedné ideální polovině předmětných pozemků. Smyslem vyvlastňovacího řízení bylo pro konkrétní účel vyvlastnění pozemku jako celku a pokud nebylo takové rozhodnutí řádně doručeno všem spoluvlastníkům, nemohlo nabýt částečně právní moci k nespecifikované jedné ideální polovině předmětných nemovitostí. Odvolací soud se také zabýval námitkou, uplatněnou žalovaným v odvolacím řízení, že nabyl vlastnictví k pozemkům vydržením. Žalovaný nezpochybňoval, že až do roku 2001 neučinil úpadce žádný úkon k zápisu svého vlastnického práva, a nemohl tak být v dobré víře, že mu pozemky patří. Kromě toho se žalobce v roce 1991, i když neúspěšně, domáhal svého vlastnického práva u pozemkového úřadu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a jeho přípustnost uplatňuje podle § 237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zásadně významné, a to pro posouzení otázek „nabytí právní moci a vydržení.“ Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že je zcela bezvýznamné, že právní předchůdkyně žalobce přebírala ve správním řízení doporučené dopisy doručované jejímu manželovi jako spoluvlastníku, a podepisovala je svým jménem nebo dokonce jménem zemřelého manžela. Pokud manžel spoluvlastnice zemřel, měla doporučený dopis vrátit s poznámkou „adresát zemřel“. Její jednání, které bylo evidentně v rozporu s dobrými mravy a hraničilo s trestnou činností, je ze strany soudů bráno jako správné a bezchybné, i když tím zmařila nabytí právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tím, že právní předchůdce úpadce, případně úpadce sám, nebyl v dobré víře, že mu vyvlastněné pozemky patří jen proto, že neučinil úkon k zápisu svého vlastnického práva do evidence nemovitostí. Od roku 1972 byl přesvědčen, že vyvlastňovací řízení řádně proběhlo, že rozhodnutí je pravomocné, za pozemky zaplatil náhradu a po celou dobu je jako vlastník řádně užíval. Žalovaný navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení přípustné pouze pro řešení právních otázek, přičemž může jít jen o otázky v dovolání uplatněné. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4 a § 243a odst. 2 OSŘ).

Dovolací soud je v dané věci vázán zjištěním, že R. B. podepsala svým jménem doručenku zásilky, kterou bylo doručováno předmětné vyvlastňovací rozhodnutí ze 7. 4. 1972, a že svým jménem také podepsala 30. 5. 1972 doručenku zásilky s tímto rozhodnutím, která byla adresována společně K. a R. B. Úvahy dovolatele, jak měla R. B. postupovat, a že zmařila nabytí právní moci rozhodnutí, jen odpovídají tomu, k čemu dospěl i odvolací soud - že objektivně nastala skutečnost, že účastníku správního řízení nebylo rozhodnutí o vyvlastnění doručeno. Dovolatel tak sice poukazuje na jednání R. B., ale sám vychází z toho, že rozhodnutí o vyvlastnění právní moci nenabylo. Ohledně nabytí právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí tak nebyla otázka zásadního významu dovolatelem předestřena.

Závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce úpadce, resp. úpadce vlastnické právo k pozemkům nevydržel se opírá o dva důvody – za prvé, že právní předchůdce žalovaného se oprávněným držitelem pozemků nestal, a za druhé i kdyby, oprávněná držba zanikla v roce 1991. Druhý z těchto důvodů nebyl dovoláním zpochybněn. Pak ovšem platí, že „spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno“ (viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod R 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2007

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. August 2007