JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2656/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. S. a 2) J. S., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 231/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2000, č. j. 14 Co 216/2000-74, takto:

I. Dovolání, pokud je podala žalovaná 2), se odmítá.

II. Dovolání, pokud je podal žalovaný 1) proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2000, č. j. 14 Co 216/2000-74,, jímž byla žaloba ve vztahu k žalované 2) zamítnuta, se odmítá.

III. Dovolání žalovaného, pokud je podal proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2000, č. j. 14 Co 216/2000-74, jímž byl ve vztahu k němu rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2000, č. j. 15 C 231/98-42, přivolil „k výpovědi z nájmu bytu 3 + 1 s příslušenstvím, I. kategorie v I. patře, v domě č. p. 800 v P., který je v dispozičním právu žalobce, kterou dal žalobce žalovaným“, s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Žalovaným a všem, kdo s nimi v bytě bydlí, soud uložil, aby byt vyklidili a vyklizený předali žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím bývalého MNV v P. z 23. 1. 1976, č. j. byt/76. 1. 19, byl žalovanému 1) přidělen byt č. 3 v P. Dopisem z 5. 4. 1995 P. c. s. a. s. prostřednictvím R. s. r. o., učinila žalovanému 1) nabídku k prodeji ideálních 78/2571 domu č. p. 800, s nimiž je spojeno právo užívat byt o výměře 77,52 m2, na který má žalovaný 1) uzavřenou nájemní smlouvu, s tím, že nabídka platí po dobu 30 dnů od doručení a že nebude-li v této lhůtě žalovaný 1) na nabídku reagovat, bude kancelář vycházet z toho, že o odkoupení podílu nemá zájem a jeho podíl bude nabídnut jakémukoliv zájemci. Tento dopis byl žalovanému 1) doručen 13. 4. 1995. Žalovaní se k podpisu kupní smlouvy ve stanovených termínech 26. 9. 1995 a 24. až 25. 10. 1995 nedostavili. Kupní smlouvou uzavřenou mezi P. c. s. a. s. jako prodávající a mimo jiné žalobcem jako kupujícím byl žalobci prodán do jeho výlučného vlastnictví ideální podíl 78/2571 vzhledem k celku obytného domu č. p. 800 a č. p. 801 a ideálních 2342/2571 stavebních parcel č. 1222/4 a č. 1222/16, zapsaných na LV č. 286 pro obec P. a kat. úz. Č. Právní účinky vkladu vznikly 15. 12. 1995. Podle této smlouvy je s vlastnictvím podílu spojeno dispoziční právo k bytu č. 3 v obytném domě č. p. 800 v P. a vybavení bytu. Žalobce není vlastníkem jiného bytu. Soud prvního stupně postupoval podle § 711 odst. 1 písm. a) ObčZ a § 712 ObčZ.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. července 2000, č. j. 14 Co 216/2000-74, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke žalované 2) změnil tak, že žalobu zamítl, ve vztahu k žalovanému 1) jej změnil jen tak, že žalovanému uložil, aby byt vyklidil a vyklizený předal žalobci do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, a jinak jej potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K návrhu žalovaných proti rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud se především zabýval otázkou pasivní legitimace žalovaných. Dovodil, že jestliže předmětný byt byl přidělen žalovanému 1) jako byt podnikový n. p. P. c. v P. a žalovaný 1) byl k 1. 1. 1992, tj. ke dni účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 102/1992 Sb., zaměstnancem P. c., tehdejšího vlastníka bytu, pak s ohledem na § 871 odst. 4 ObčZ a § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. byl ke dni výpovědi z nájmu bytu nájemcem předmětného bytu jako bytu služebního pouze žalovaný 1.

Žalovaná 2) byla osobou toliko spolubydlící a není ve sporu pasivně legitimována. Dále se zabýval otázkou nedostatku aktivní legitimace žalobce. Vlastníky domu č. p. 800 v P., jsou P. c. s. a. s., která je menšinovým spoluvlastníkem (vlastní ideálních 229/2571) a 33 fyzických osob, sdružených ve sdružení s názvem „Č. 800“, které jsou dohromady spoluvlastníky ideálních 2342/2571 nemovitosti a které v rámci kupní smlouvy (článek X.) mezi sebou uzavřely dohodu, že s vlastnictvím ideálního podílu kupovaných nemovitostí je spojeno dispoziční právo vždy ke konkrétnímu bytu, v případě žalobce k bytu č. 3. Jde o dohodu spoluvlastníků o reálném užívání věci, která s ohledem na ustanovení § 139 odst. 2 ObčZ je v souladu s platným právem, jde o projev vůle většiny spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Podle odvolacího soudu právo dispozice s bytem znamená právo s bytem nakládat, včetně práva jej pronajímat a v důsledku toho i podat výpověď z nájmu, včetně podání žaloby. Výpověď daná v žalobě je proto v souladu se spoluvlastnickým právem žalobce. Protože žalobce nemá vlastní byt, je dán i výpověďní důvod. Důvodnou neshledal ani námitku žalovaného 1), že nebylo dodrženo předkupní právo žalovaných. Zaujal právní názor, že žalovaný 1) jako nájemce služebního bytu žádné předkupní právo neměl. Aplikace zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, v daném případě nepřichází v úvahu, neboť spoluvlastnictví je dáno podílem vyjádřeným poměrem vlastnictví k celé nemovitosti bez rozlišení na bytové jednotky a ostatní části domu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, a to v plném rozsahu. Namítají, že právní názor obou soudů o věcné legitimaci žalobce není správný. Podle žalovaných nemůže být žalobce vlastníkem bytu, jehož jsou nájemci. Vlastnictví bytu lze realizovat jen podle zákona č. 72/1994 Sb., kdy bytová jednotka byla nájemci nabídnuta k přednostnímu prodeji, což se v daném případě nestalo. Žalobce odvozuje své vlastnictví bytové jednotky jen z vlastnictví ideální části nemovitosti. Žalobci mají za to, že kdyby bylo možné získat vlastnictví bytu jen dohodou vlastníků ideálních částí domu, byla by taková dohoda od počátku neplatná, neboť jejím cílem by bylo obejít zákon č. 72/1994 Sb. a vyloučit předkupní právo nájemců bytů. Dům nebyl rozdělen na bytové jednotky, bytová jednotka jim nebyla nabídnuta ke koupi, nebylo vloženo prohlášení vlastníka podle § 5 zákona č. 72/1994 Sb. a tudíž nelze stanovit rozsah vlastnického práva žalobce ke konkrétnímu bytu. Dále poukazují na § 5 odst. 5 zákona č. 103/2000 Sb., kterým byl změněn zákon č. 72/1994 Sb. (správně § 5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 103/2000 Sb.), podle něhož je vyloučena dohoda spoluvlastníků o přeměně vlastnictví bytových jednotek prohlášením spoluvlastníků, což neznamená, že by takový postup do účinnosti tohoto zákona byl možný. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, nejprve zkoumal, zda dovolání podaly osoby oprávněné a zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání může podat jen ten účastník řízení (§ 240 odst. 1 OSŘ), kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. K tomu srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 637, svazek 8.

Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byla ve vztahu k žalované 2) žaloba zamítnuta, nebylo vyhověno žalobci a měnícím a potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému 1) žalované 2) žádná práva a povinnosti vymezena nebyla, tudíž žalované 2) žádná újma nevznikla. Proto pokud rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním ve výroku ve vztahu k žalované 2) a žalovaná 2) ve výroku ve vztahu k žalovanému 1), nelze v daném rozsahu na dovolání pohlížet jinak, než jako na dovolání podané osobami neoprávněnými, a jako takové muselo být odmítnuto [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b) OSŘ].

Přípustnost dovolání, pokud je podal žalovaný 1) do výroku ve vztahu k jeho osobě, vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a § 239 odst. 1 OSŘ. V tomto rozsahu pak dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalovaný 1) nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu žalovaným 1) uplatněného dovolacího důvodu a jen v rozsahu jím uplatněných dovolacích námitek, podle obsahu dovolání důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ].

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout. Odvolací soud při rozhodování použil správné právní předpisy a správně je také vyložil. K otázce věcné legitimace žalobce je třeba dodat, že ani odvolací soud správně nepovažoval žalobce za vlastníka předmětného bytu či bytové jednotky, ale za jednoho z podílových spoluvlastníků domu, v němž se předmětný byt nachází. Aby mohlo být v daném případě uvažováno o vlastnictví k předmětnému bytu či bytové jednotce, muselo by dojít k jejich vytvoření postupem podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a jejich zápisem do katastru nemovitostí ( § 4, § 5, § 17 uvedeného zákona). K tomu však nedošlo a aplikace ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. tak není namístě. Podle § 1 odst. 1 tohoto zákona tento zákon upravuje spoluvlastnictví budovy, u něhož spoluvlastník budovy je vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru jako prostorově vymezené části budovy a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy. Žalobce je tak spoluvlastníkem ideální části domu nikoli jeho konkrétně prostorově vymezených částí.

Zákonu se nijak nepříčí, ani není obcházen, jestliže vlastník obytného domu převede dům na jiné osoby do jejich podílového spoluvlastnictví. Takovému postupu nic nebránilo před účinností zákona č. 72/1994 Sb. a nic tomu nebrání dosud. Jde o možnou realizaci jednoho ze základních práv vlastníka nakládat s předmětem svého vlastnictví. Spoluvlastníci pak v uvedeném případě vstupují do práv dosavadního vlastníka jako pronajímatele (§ 680 ObčZ) k bytům, které jsou obývány dosavadními nájemci, kteří se nestali spoluvlastníky. O trvání nájemního poměru, resp. o výpovědi z nájmu bytu pak rozhodují v rámci vyplývajícím z § 139 odst. 2 ObčZ. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31, ročník 2000, uvedl, že „pojem hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 věty první ObčZ zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky. Žalobce doložil, že v souladu s vůlí většiny spoluvlastníků (kteří mají se svými spoluvlastnickými podíly na domě rovněž spojena dispoziční práva ke konkrétním bytům) může disponovat s bytem v nájmu žalovaného 1) a tudíž dát tomuto žalovanému jako pronajímatel výpověď z nájmu bytu.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání žalovaného 1) muselo být podle § 243 odst. 1 OSŘ zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaných v tomto řízení a toho, že žalobci žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2002

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Vydáno: 04. September 2002