JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2617/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce H. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A.-P., s.r.o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 5/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2007, č. j. 22 Co 2084/2007-349, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. února 2007, č. j. 7 C 5/2003-304, výrokem pod bodem I. zastavil řízení proti žalovanému K. P., výrokem pod bodem III. rozhodl ve vztahu k žalovanému A.-P., s.r.o., že „žaloba, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 660 v katastrálním území H., obec V. B., okres Č. K. a to: 1) jiná stavba (oblouková hala) stojící na pozemku – stavební parcela KN číslo 138, 2) stavební parcela KN číslo 138 a 3) pozemek č. 4/31 ostatní plocha, se zamítá“. Výroky pod body II. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j. 22 Co 2084/2007-349, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku pod bodem I., o zastavení řízení proti K. P., který nebyl odvoláním napaden, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z § 243c odst. 2 OSŘ, který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku

v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.

K otázce, zda v dané věci šlo o přepracování původní stavby podle § 135b občanského zákoníku („ObčZ“), o vybudování zcela nové stavby či o dokončení již existující stavby jako věci, která již mohla být předmětem občanskoprávních vztahů: Tuto otázku řešily soudy v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1524, vyslovil: „Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku původní stavby je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno. O přepracování stavby podle § 135b ObčZ pak nelze vůbec uvažovat“. Jinak řečeno, pokud již v době, kdy byly zahájeny stavební práce směřující k dokončení (nebo „přepracování“) stavby, byla tato věcí, která může být samostatným předmětem právních vztahů, nemůže v důsledku přepracování dojít ke vzniku nové věci. Jestliže stávající stavba nezanikne (v důsledku destrukce, proto se uvádí, že „je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno“), je vše, co bylo přidáno jen přírůstkem k dosavadní stavbě, bez ohledu na poměr toho, co již bylo zhotoveno, k nově přidanému. Vlastnictví ke stavbě se tedy nemůže měnit jejím přepracováním podle § 135b ObčZ.

V dané věci nebyly žádné bourací práce prováděny, proto by přicházelo do úvahy vlastnictví žalobce jen v případě, že objekt, který si původně pronajal a který později dostavoval, nebyl v době, kdy stavební práce zahájil, ještě samostatnou stavbou (šlo by jen o součást pozemku).

V rozsudku ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, publikovaném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud konstatoval: „Vzhledem k tomu, že přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, resp. zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoliv; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, resp. zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená.

V dané věci odvolací soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy vyložil na str. 5 a násl. jeho rozsudku, a dovolací soud tyto úvahy nepovažuje za nepřiměřené. Soudy vyšly z toho, že žalobce si pronajímá stavbu „ve vlastnictví třetí osoby“, že neprováděl bourací práce a že jeho činnost směřovala k tomu, aby z haly učinil uzavřený prostor.

K problematice vydržení: Nelze vyloučit, že žalobce subjektivně byl a je v dobré víře, že je vlastníkem stavby. Taková prostá dobrá víra však pro kvalifikaci držby jako oprávněné nepostačuje, zejména když žalobce ví, že jeho vlastnické právo je trvale, a to i v soudních řízeních, zpochybňováno. V rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 4243, dovolací soud uvedl: „Není podstatné, zda vlastník věci informující „domnělého vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části)“. Rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto názorem v souladu.

K věci Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 194/2003: Rozhodnutí ze kterého se podává, že P. f. od smlouvy s žalobcem platně odstoupil, není sice závazné pro žalovaného 2), který nebyl účastníkem tohoto řízení, nicméně pro žalobce, který účastníkem byl, závazné je (§ 159a odst. 1 OSŘ). Soudy proto neměly důvod z tohoto rozhodnutí nevycházet. Jediný problém mohl („teoreticky“) vzniknout v důsledku postupu vůči žalovanému 2), který účastníkem původního řízení ani sporné smlouvy nebyl, to by však nešlo o porušení žalobcových práv, ale jeho protistrany.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ a z neúspěšnosti žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokátovi za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů 5.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších přepisů, tedy 5.300,- Kč zvýšených o náhradu za daň z přidané hodnoty 1.007,- Kč podle § 137 odst. 3 OSŘ. Náklady dovolacího řízení tedy činí celkem 6.307,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 1. července 2009

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás