JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2597/2010

K rozhodnému okamžiku pro určení přiměřené náhrady pro vypořádání spoluvlastnictví (§142 odst. 1 obč. zák.)

Právní věty

Nejsou k dispozici

22 Cdo 2597/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. M., proti žalovanému Dr. Ing. S. M., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 48/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2006, č. j. 25 Co 479/2005-775, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2006, č. j. 25 Co 479/2005-775, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. srpna 2002, č. j. 4 C 48/95-585, ve znění usnesení ze dne 17. dubna 2003, č. j. 4 C 48/95-611, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem níže uvedeným. Žalovaný se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k nemovitostem souhlasil. Tvrdil však, že je spoluvlastníkem mimo jiné i studny vybudované žalobcem, neboť studna je součástí zahrady.

Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2002, č. j. 4 C 48/95-585, ve znění usnesení ze dne 17. dubna 2003, č. j. 4 C 48/95-611, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k rekreační chatě č. 2040 – ostatní stavební objekt, postavené na p. č. 1744/4 – zastavěná plocha o výměře 13 m2 a zahradě č. p. 1744/2 o výměře 1511 m2, vše zapsané na LV č. 1437 pro k. ú. R., obec Praha, u Katastrálního úřadu Praha-město“, výrokem pod bodem II. rozhodl, že „do vlastnictví žalobce se přikazuje rekreační chata č. 2040 – ostatní stavební objekt postavená na parc. č. 1744/4 – zastavěná plocha o výměře 13 m2, parc. č. 1744/4 – zastavěná plocha o výměře 13 m2 a levá část původní parc. č. 1744/2 – zahrada, označená na geometrickém plánu vypracovaném společností Geoprogres s. r. o. č. 1107-140/1999 ze dne 13. 10. 1999, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako parc. č. 1744/2 o výměře 756 m2, vše zapsané na LV č. 1437 pro k. ú. R., obec Praha, u Katastrálního úřadu Praha-město“, výrokem pod bodem III. rozhodl, že „do vlastnictví žalovaného se přikazuje pravá část původní parc. č. 1744/2 – zahrada, označená na geometrickém plánu vypracovaném“ uvedenou společností, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, „jako parc. č. 1744/7 o výměře 755 m2, vše zapsané na LV č. 1437 pro k. ú. R., obec Praha, u Katastrálního úřadu Praha-město“, výrokem pod bodem IV. žalobci uložil povinnost „zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 20.830,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ a výrokem pod body V., VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového zjištění: Účastníci nabyli spoluvlastnické podíly děděním. Žalovaný žil od roku 1969 v SRN; v zastoupení žalovaného učinil žalobce 20. 11. 1970 tzv. renunciační prohlášení. Podíl žalovaného na nemovitostech dnem vydání vystěhovaleckého pasu, tj. 26. 8. 1971, přešel na stát, který byl tak jejich spoluvlastníkem do doby, než 26. 8. 1991 žalovaný uzavřel s obecním úřadem dohodu o vydání věcí v rámci řízení o mimosoudní rehabilitaci. Od té doby začaly mezi účastníky ohledně užívání nemovitostí vznikat spory. Vzhledem k tomu, že oba účastníci řízení souhlasili s reálným rozdělením, zabýval se soud otázkou dělení zahrady parč. č. 1744/2, k němuž nechal vypracovat geometrický oddělovací plán a ocenění obou nově vzniklých částí. Současně se zabýval otázkou, zda mj. studna je ve výlučném vlastnictví žalobce, případně ve společném jmění manželů. Konstatoval, že ideální polovina nemovitostí žalovaného přešla na stát podle § 453 tehdy platného občanského zákoníku („obč. zák.“) ke dni vydání vystěhovaleckého pasu, tj. k 26. 8. 1971 a stát ji vlastnil do dne uzavření dohody o jejím vydání žalovanému 26. 8. 1991; spoluvlastníky nemovitostí byli v tomto období žalobce a stát. Když posléze stát vydal žalovanému dohodou ideální polovinu nemovitostí, nevyplývá z toho, že by mu byla vydána rovněž ideální polovina studny; studnu nabyli do vlastnictví žalobce se svojí manželkou, neboť ji vybudovali ze společných prostředků nabytých po dobu manželství, a to na základě stavebního povolení, resp. ohlášení stavby ve smyslu stavebních předpisů. Studna netvoří součást pozemku, neboť jde v právním smyslu o samostatnou věc.

Pokud jde o reálné rozdělení zahrady na dvě části a jejich přikázání účastníkům do jejich výlučného vlastnictví, přikázal soud její levou část, na níž se nachází chata, včetně této stavby, žalobci, neboť tato část zahrady obklopuje pozemek pod chatou. Současně za ni stanovil finanční náhradu, přičemž vyšel z toho, že „podle stávající judikatury je základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování“, když náhrada představuje příslušný podíl ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv cenu, za niž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl. Při ocenění nemovitostí a stanovení vypořádacího podílu soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Stibůrka z 2. 3. 2000.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 25. července 2006, č. j. 25 Co 479/2005-775, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 17. dubna 2003 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z jeho skutkových zjištění, která shledal vyčerpávajícími, a ztotožnil se i s jeho právním posouzení věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázky: 1) zda je každá studna bez ohledu na své technické provedení samostatnou věcí v právním smyslu, 2) zda má soud při vypořádání nemovitostí (pozemků) v podílovém spoluvlastnictví reálným rozdělením povinnost při stanovení přiměřené náhrady brát v úvahu i hodnotu jejich součástí (dřeviny, stavby) nacházejících se nerovnoměrně na nově vzniklých pozemcích, 3) zda hodnota stavebního pozemku oceněného na základě cenové mapy zahrnuje i hodnotu užitných a okrasných dřevin, které jsou součástí pozemku a 4) k jakému dni se určuje peněžitá náhrada při rozdělení pozemku. Tyto čtyři otázky soudy neřešily správně. Dovolatel namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že každá studna je samostatnou věcí v právním smyslu. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98 a uvádí, že studna, stejně jako ostatní výsledky stavební činnosti, jak jsou chápány stavebními předpisy, je stavbou v občanskoprávním smyslu jen tehdy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně vlastnického práva. Dále podotýká, že názor shodný s odvolacím soudem, který nebyl dosud dovolacím soudem jednoznačně vyřešen, zastává i část odborníků na civilní právo. K druhé otázce, tj. ke stanovení náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, dovolatel tvrdí, že musí být vzata v úvahu i hodnota součástí nově vznikajících pozemků; v daném případě pozemek připadnuvší „odpůrci“ byl pro existenci studny a vyšší hodnotu okrasných dřevin hodnotnější, a pokud soudy při stanovení výše náhrady k této skutečnosti nepřihlédly, dospěly k nesprávnému rozhodnutí. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/94 a sp. zn. Pl. ÚS 16/93. Ke třetí otázce dovolatel poukazuje na závěr soudu prvního stupně, který ovocné stromy vypořádal v rámci vypořádání pozemku, jehož byly podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástmi; ocenění nově vznikajících pozemků bylo provedeno podle § 10 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, na základě cenové mapy, přičemž podle názoru soudu cena pozemku stanovená v příslušné cenové mapě zahrnuje i hodnotu součástí pozemku. Tento závěr dovolatel pokládá za nesprávný, neboť v ceně pozemku stanovené podle cenové mapy hodnota ovocných dřevin, které jsou součástí pozemku, stanovena není. Jejich hodnotu bylo třeba určit postupem uvedeným v § 14 – 16 zákona o oceňování majetku; opačný názor by vedl k nadbytečnosti § 14 – 16 uvedeného zákona. Ohledně čtvrté otázky dovolatel uvádí, že pokud soudy vycházely ze znaleckého posudku, který stanovil hodnotu rozdělovaného pozemku nikoliv ke dni rozhodnutí soudu, ale o několik let před tím, pak došlo k výraznému zkrácení práv žalovaného, neboť ceny nemovitostí se v mezidobí výrazně zvýšily a zastaralý znalecký posudek již neposkytl dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí. Dovolací soud by tedy měl stanovit, jak „starý“ může být znalecký posudek v obdobných případech, když je zřejmé, že posudek nikdy nemůže být pořizován přesně ke dni rozhodnutí. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání odmítá dovolací argumentaci dovolatele a v podrobnostech s ní polemizuje. Rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokládá za správný. Navrhuje, aby dovolací soud toto rozhodnutí potvrdil.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má pro právní stránce zásadní význam, otázka, zda a v jakém případě je studna samostatným předmětem právních vztahů; tuto otázku dovolací soud dosud neřešil. Postup soudů při stanovení přiměřené náhrady za vypořádávané nemovitosti je pak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty (§ 118 odst. 1 obč. zák.). Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila; stavba není součástí pozemku (§ 120 odst. 1 s 2 obč. zák.).

Při posuzování otázky, zda studna na vypořádávaném pozemku je samostatnou věcí a předmětem právních vztahů, soud prvního stupně dospěl ke kladnému závěru; vyšel přitom z toho, že studna byla budována na základě samostatného stavebního povolení a že jejím oddělením od pozemku by nedošlo k jeho znehodnocení; stavebním provedením studny se soud nezabýval. Odvolací soud pak jeho závěry přejal jako věcně správné. Dovolací soud s tímto posouzením věci nesouhlasí.

V rozsudku ze dne 30. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, (dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud uvedl, že v řízení o určení vlastnictví ke studni či vrtu se soud musí zabývat tím, zda předmět určení je stavbou čili věcí ve smyslu občanskoprávním, a zda tak může být sám o sobě předmětem občanskoprávních vztahů. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že podle okolností věci může být studna samostatnou věcí (stavbou ve smyslu občanského práva) anebo součástí pozemku. Má-li být studna samostatnou věcí a předmětem právních vztahů, pak nestačí její užitečnost, tj. že slouží potřebám lidí, ale musí jít i o hmotný předmět (res corporalis). Pro studnu, pokud má být samostatnou věcí ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák., musí platit to, co pro ostatní hmotné předměty, tj., že je materiální povahy (proto není věcí určitý prostor) a že je oddělena od ostatních věcí (žádná její část neprolíná, nemísí se s věcí jinou – proto není součástí věci jiné). Studna je tedy stavbou a tudíž samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním (bez ohledu na pojetí vodohospodářské), jestliže je výsledkem lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má být zčásti zaplněn vodou a zčásti sloužit jejímu čerpání. Nemá-li studna žádnou konstrukci, nejde o samostatnou věc, ale o součást pozemku (šlo by např. o pouhý nezpracovaný vrt, nijak nevymezený proti okolí). Z uvedeného pak vyplývá, že ne každá studna je samostatnou věcí a že záleží na způsobu jejího provedení (viz poznámka k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001, Soudní rozhledy č. 5/2003). Při řešení toho, zda konkrétní studna je věcí a samostatným předmětem právních vztahů, lze přiměřeně vyjít ze zásad uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, Soubor č. C 2248, ve kterém se uvádí. „Při řešení otázky, zda určitá hráz rybníka je samostatnou věcí anebo zda jde o součást pozemku, je třeba vycházet ze stavebního provedení hráze a z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz; tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze“. Srov. též tam uvedenou konstantní judikaturu k vymezení stavby podle občanského a stavebního práva. Bylo třeba věcí se zabývat z tohoto hlediska. Jestliže soudy vyšly jen z toho, že studna byla vybudována na základě stavebního povolení, res. z toho, že jejím oddělením by nedošlo ke znehodnocení pozemku, a proto jde o samostatnou věc, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze též podotknout, že studna na pozemku nepochybně zvyšuje jeho hodnotu.

Dovolací soud připomíná, že ve věci stejných účastníků byl po skončení nyní přezkoumávané věci pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2007, č. j. 25 Co 499/2006-609, potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl mj. zamítnut návrh na určení vlastnictví ke sporné studni s tím, že studna je součástí pozemku, a nemůže být tedy samostatným předmětem vlastnického práva.

Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§ 142 odst. 1 obč. zák.).

Ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitosti v době jejího vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, Soubor č. C 3421).

Soud prvního stupně, který o věci rozhodl 27. 8. 2002, vyšel při ocenění rozdělovaných nemovitostí z posudku Ing. Miroslava Stibůrka ze dne 2. března 2000; odvolací soud pak rozhodl o odvoláních dne 25. července 2006 a uvedl, že „při stanovení hodnoty vypořádacího podílu pak soud I. stupně vycházel z obecné ceny obvyklé v daném místě v době rozhodování“. V době rozhodování však od podání znaleckého posudku uplynula již delší doba (více než 2 roky pokud jde o soud prvního stupně, 4 roky v případě soudu odvolacího), a tak bylo namístě vyjít z aktualizované ceny. Jestliže soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví při stanovení ceny nově vzniklých pozemků a stavby přikazované jednomu z účastníků vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nevychází z ceny v době vypořádání; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je totiž třeba vzít v úvahu, že pohyb ceny každého z nově tvořených pozemků v čase nemusí být stejný, že může dojít k různému nárůstu či poklesu ceny pozemků na straně jedné a stavby na nic zřízené na straně druhé a konečně že stav každé této nemovitosti a tím i její cena může za několik let doznat změny.

Pokud však jde o otázku, zda cenu pozemku znalec stanovil správně, pokud vycházel z tzv. cenové mapy (a nezohlednil cenu trvalých porostů), jde již o námitku skutkové povahy (dovolatel v podstatě namítá, že skutečná obecná cena nemovitosti byla jiná, než uvedl znalec), ke které nelze v dovolacím řízení, jehož přípustnost se opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnout; dovolatel může své námitky uplatnit v dalším řízení.

Pro úplnost se dodává, že dovolatel předložil 29. 7. 2010 dovolacímu soudu oznámení o údajné manipulaci se spisy, ke které mělo dojít tak, že ve spisu nejsou založena jeho podání z 26. 4. 2010 a z 21. 6. 2010; předkládá kopii těchto podání. Vzhledem k tomu, že tato podání se podle obsahu kopií netýkají nijak právních otázek v dovolání řešených, nemají pro dovolací řízení žádný význam, a dovolací soud se proto touto otázkou nezabýval.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu

Vydáno: 17. August 2010
Vloženo: 22. March 2011