JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2596/2015

Dobrá víra u vydržení nemovitosti dle starého OZ

Právní věty

  1. Právní omyl držitele může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem.

  2. Relevantní dobrá víra se musí vztahovat k titulu, na základě kterého by vlastnické právo mohlo vzniknout. Nemůže se vztahovat ke skutečnosti, která nikdy nemůže vlastnické právo založit.

  3. Osoba obvykle není v dobré víře, že je vlastníkem pozemku, pokud někdo jiný pozemek využívá bez jejího svolení a daná osoba o tom ví.

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) V. D., zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, b) J. S., c) PhDr. S. S., proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Mariánské náměstí 22/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehrad, Na Slupi 134/15, za účasti vedlejšího účastníka Městské části Praha – Šeberov, IČO: 00241717, se sídlem v Praze 4, Šeberov, K Hrnčířům 160, zastoupeného JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 45/2010, o dovolání žalobkyně a) a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 54 Co 158/2014-355, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 54 Co 158/2014-355, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. října 2013, č. j. 10 C 45/2010-280, ve znění usnesení ze dne 22. ledna 2014, č. j. 10 C 45/2010-296, pokud jimi byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně a) je podílovou spoluvlastnicí ideální ½ pozemku parc. č. 1407/29 o výměře 4145 m2, a pozemku parc. č. 1407/30 o výměře 18 m2 v katastrálním území Š., obec P., zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV č. 1779, a ve výrocích o nákladech řízení a o nákladech odvolacího řízení se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 10 C 45/2010-280, ve znění usnesení ze dne 22. ledna 2014, č. j. 10 C 45/2010-296, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 1407/29 o výměře 4145 m2 a pozemku parc. č. 1407/30 o výměře 18 m2 v katastrálním území Š., obec P., zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV č. 1779, se spoluvlastnickými podíly žalobkyně a) ideální ½, žalobkyně b) ideální ¼ a žalobce c) ideální ¼ vzhledem k celku. Soud uložil žalobcům zaplatit rukou společnou a nerozdílnou žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 861 498,50 Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku 220 377,30 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobců J. S. a V. P. nabyly na základě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 10 sp. zn. 10 D 914/74 každá ideální ½ pozemků parc. č. 317/2 a parc. č. 318/1 v k. ú. Š. – H., zapsaných na LV č. 476. J. S. a V. P. uzavřely dne 13. 8. 1975 a 8. 9. 1975 s čsl. státem – MNV Šeberov kupní smlouvy, kterými převedly pozemky parc. č. 318/1 (o výměře 4729 m2) a parc. č. 317/2 písm. „a“ (o výměře 11 m2) do vlastnictví státu. Smlouvu z 8. 9. 1975 podepsal jako zplnomocněný zástupce své matky PhDr. S. S. [žalobce c)].

Státní notářství pro Prahu 10 rozhodnutím ze dne 20. prosince 1982, č. j. 10 D 1366/82-40, potvrdilo – navzdory uvedenému převodu pozemků na stát - nabytí dědictví po J. S. žalobkyni b) a žalobci c), každému k ideální ¼ pozemků zapsaných na LV č. 476 v k. ú. Š. Rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 4 ze dne 21. února 1991, č. j. 4 D 733/91-46, o dodatečném projednání dědictví po V. P., bylo potvrzeno dědictví mimo jiné ideální ½ pozemků parc. č. 317/2 a 318/1 pozůstalé dceři V. D. – žalobkyni a).

Předmětem tohoto řízení jsou pozemky nyní vedené pod parc. č. 1407/29 a 1407/30. Pozemek označený jako parc. č. 1407/29 je vytvořen z části původního pozemku parc. č. 318/1 a pozemek parc. č. 1407/30 je vytvořen z parc. č. 317/2 díl „a“ a z části parc. č. 318/1. Přitom parc. č. 318/1 díl „b“ a parc. č. 317/2 díl „a“ byl sloučeny v roce 1975 do pozemku parc. č. 318/4. Katastrální úřad oznámil žalobkyni a) dne 14. 3. 2007, že provedl opravu chyby v katastru nemovitostí s tím, že od pozemku parc. č. 1407/1 o výměře 10207 m2, evidovaného jako vlastnictví žalobců oddělil pozemek parc. č. 1407/29 o výměře 4145 m2 a pozemek parc. č. 1407/30 o výměře 18 m2. Chybu v zápise odůvodnil tím, že nebyly zapsány převodní smlouvy na stát ze dne 13. 8. 1975 a 8. 9. 1975. Posléze v katastru nemovitostí vyznačil u předmětných pozemků duplicitní zápis práva k ideální ½.

Soud prvního stupně posoudil smlouvy ze dne 13. 8. 1975 a 8. 9. 1975 jako platné a uzavřel, že pozemky, které tvořily předmět těchto smluv, byly převedeny na stát; proto je žalobci nemohli nabýt v rámci dědických řízení do vlastnictví bez ohledu na toto, že jejich spoluvlastnická práva byla zapsána v evidenci nemovitostí.

Soud se zabýval i tím, zda žalobci nenabyli vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením. Oprávněnost držby a vydržení posuzoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že žalobkyně a) k části pozemku parc. č. 1407/30, v níž se nachází na původním pozemku parc. č. 317/2 díl „a“, vlastnické právo nevydržela; pozemek parc. č. 318/4 (či parc. č. 324/3) nebyl zahrnut v rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 4 č. j. 4 D 733/91-46, jímž bylo žalobkyni a) potvrzeno dědictví po její matce.

Oprávněnou držbu soud neshledal u žalobkyně a) ani ve vztahu k ideální ½ pozemků dnes označených jako parc. č. 1407/29 a parc. č. 1407/30 (v té části, v níž se nacházela původní parc. č. 318/1), které sice měla nabýt na základě rozhodnutí o dědictví po matce V. P. Byť jsou tyto pozemky do dědictví zahrnuty omylem, nemohla být - objektivně posuzováno - oprávněnou držitelkou, když věděla o kupních smlouvách ze 13. 8. 1975 a z 8. 9. 1975, což údajně sama nezpochybňovala; ty v ní měly vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby. Na tom nic nemění, že smlouvy považovala za neplatné. Nadto, žalobkyně a) postupovala v součinnosti s ostatními žalobci a minimálně žalobce c) musel vědět alespoň o částečném převodu nemovitostí z vlastnictví jejich právních předchůdkyň na stát, když jako zástupce své matky podepsal kupní smlouvu z 8. 9. 1975. Soud uzavřel, že žalobci [včetně žalobkyně a)] měli mít objektivně pochybnosti o tom, že předmětné pozemky jim (resp. jejím právním předchůdkyním) vlastnicky patří již od roku 1975. Dobrou víru nemohli založit na mylném zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, který byl v rozporu s uvedenými skutečnostmi. Dobrá víra žalobců se nemůže odvíjet ani od nabytí držby pozemků v roce 1991 na základě dohod o skončení nájemního vztahu k nemovitostem, neboť žalobci nezachovali postup podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb., podle kterého bylo předpokladem vydání věci uzavření dohody o vydání nemovitosti, která podléhala schválení pozemkovým úřadem formou správního rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že žalobci nesplnili zákonné podmínky vydržení, a proto žalobu zamítl.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. září 2014, č. j. 54 Co 158/2014-355, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku I. potvrdil a změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že činí 5 000 Kč, a ve výroku III. tak, že ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Předmětné pozemky byly platně převedeny na stát. Žalobci nesplnili zákonné podmínky pro vydržení vlastnického práva. Dohody o skončení nájemního vztahu a o předání předmětných pozemků uzavřené žalobci se Státním statkem hlavního města Prahy v roce 1991 s odkazem na zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nemohly založit dobrou víru žalobců. Z uvedených smluv vyplývá, že žalobci věděli o zákonné restituční úpravě, přesto řešili vydání pozemků svépomocí v rozporu se zákonem. Není proto možné považovat za správný názor žalobců, že jejich dobrá víra počala běžet od převzetí pozemků od jejich uživatele. Dobrá víra se musí vztahovat k titulu, na základě kterého by vlastnické právo mohlo vzniknout. Nemůže se vztahovat ke skutečnosti, která nikdy nemůže vlastnické právo založit, jako je v daném případě dohoda o ukončení nájmu uzavřená s osobou na pozemcích hospodařící. Odvolací soud uzavřel, že vydržecí doba žalobcům nikdy nepočala běžet.

Odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém přiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k právnímu názoru opírajícímu se o ustálenou judikaturu, že náklady vynaložené žalovaným na právní pomoc advokáta nejsou účelně vynaložené. Dovodil, že žalovaný má ze zákona povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a k tomu si musí vytvořit materiální a personální předpoklady v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství a charakteru majetku. Žalovaný je nepochybně dostatečně materiálně a personálně vybaven k tomu, aby mohl úspěšně hájit svá práva a nemusel využívat právní pomoci advokátů. Právo na náhradu nákladů odvolací soud nepřiznal rovněž vedlejšímu účastníku se zdůvodněním, že do řízení vstoupil o vlastní vůli až v poslední fázi řízení a měl s ohledem na své postavení a pravomoci zvážit, zda jako část statutárního města je schopen podporovat žalovaného bez účasti advokáta. I u něj nepovažoval odvolací soud náklady vynaložené na právní pomoc advokáta za účelné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně a) a žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně a) přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky existence dobré víry odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou konkrétně odkazuje. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobcům, jako oprávněným držitelům předmětných pozemků, po uchopení držby v roce 1991 nesvědčila dobrá víra a nepočala běžet vydržecí doba. Žalobkyně má za to, že v řízení prokázala, že po roce 1991 jednala a vystupovala jako vlastník id. ½ předmětných pozemků a že se její dobrá víra odvíjela od nabývacího titulu - dědického rozhodnutí, ve kterém byly předmětné pozemky přímo citovány. Konkrétně se její dobrá víra o oprávněnosti držby id. ½ pozemku parc. č. 318/1 (dnes parc. č. 1407/29) a parc. č. 317/2 (dnes parc. č. 1407/30), která trvala od roku 1991 do roku 2007, vztahovala k rozhodnutí o dědictví po V. P. ze dne 21. února 1991, č. j. 4 D 733/91- 46, kde jsou předmětné pozemky výslovně uvedené. O uzavření převodních smluv ze 13. 8. 1975 a z 8. 9. 1975 žalobci nevěděli. O jejich existenci se dozvěděli až po zahájení řízení, kdy je předložil žalovaný. V řízení nebylo prokázáno, že by o nich žalobkyně a) věděla a ani při zachování obvyklé opatrnosti, kterou bylo možné po ní požadovat, nemohla mít pochyb o oprávněnosti své držby. Poukazuje též na to, že výměra sporných pozemků nedosahuje ani zdaleka poloviny výměry všech pozemků, které byly předmětem dědictví. Navíc byla po celou vydržecí dobu jako vlastnice evidována v katastru nemovitostí. Žalobkyně a) navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že se žalobě vyhovuje, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný dovolání podává proti výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu (ve výroku II. požaduje změnit výši náhrady nákladů řízení na částku 57 482 Kč a ve výroku IV. požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 580,50 Kč). Přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, kterou cituje. Odkazuje na závěry Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že i statutárnímu městu, kterým je žalovaný, nelze za určitých okolností upřít právo nechat se v řízení před soudem s ohledem na specifičnost problematiky předmětu řízení zastoupit advokátem; tyto úvahy dále rozvádí. Navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok II. rozsudku odvolacího soudu tak, že výše nákladů činí 57 482 Kč a uložil žalobcům zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 580,50 Kč a přiznal mu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích II. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně a) odmítl, eventuelně zamítl. Má za to, že žalobkyně se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, neboť pozemky byly převedeny v rozhodné době na stát a v takovém případě se mohla domáhat jejich vydání pouze podle restitučních předpisů. V době uplatnitelnosti restitučního nároku nebyla žalobkyně zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí. Žalobkyně nemohla pozemky držet v dobré víře. Do dědictví po její matce byly pozemky státním notářstvím zahrnuty na základě chybného ručně psaného výpisu z listu vlastnictví č. 476. Žalobkyni bylo známo, že v rozhodnutí státního notářství vydaném v dědickém řízení po její tetě předmětné pozemky zahrnuté nebyly. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že jednala v součinnosti se svým bratrancem žalovaným c), který podepsal v zastoupení své matky jednu z převodních smluv na stát. Rovněž jí muselo být zřejmé, že na části prodaných pozemků byla postavená mateřská škola a že tyto pozemky musely být v minulosti vykoupeny státem.

Žalobkyně a) ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích II. a IV. za správné a ztotožňuje se i s odůvodněním uvedených výroků v rozhodnutí odvolacího soudu. Má za to, že je zákonnou povinností obce podle zákona o obcích č. 128/2000 Sb. pečovat o svůj majetek a k tomu se vybavit dostatečnými personálními kapacitami. Vyvrací tvrzení žalované, že žalobci se nikterak nepokusili a o mimosoudní vyřešení sporu. Zdůrazňuje, že žalobci přistoupili k podání žaloby teprve po třech letech marných pokusů o mimosoudní vyřešení otázky vlastnického práva. Žalobkyně a) navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně a) je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu není zčásti v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Dovolací soud vyšel při posouzení věci z pravidel uznávaných v jeho judikatuře (právní věty jsou citovány podle Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, rozhodnutí jsou přístupná i na www.nsoud.cz).

Právnímu posouzení toho, zda za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. došlo k vydržení vlastnického práva k pozemku, musí nezbytně předcházet tato zjištění:

1. Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba počítat se započitatelnou držbou předchůdců. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela (po případném započtení držby jejích předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu.

2. Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (postačí i domnělý titul, „titul putativní“); důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby, nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014).

Právní omyl držitele může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007).

Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98). Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004). Uvedené lze vztáhnout i na nabytí nemovitosti v dědickém řízení. Jestliže se dědic omylem chopí spolu s pozemky, které skutečně zdědil, i držby části sousedního pozemku, může být se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře, že drží jen ty pozemky, které skutečně nabyl.
Z neúspěšných žalobců – dědiců po osobách, které v roce 1975 převedly pozemky do vlastnictví státu, jehož nástupcem je žalované město, podává dovolání jen žalobkyně a); proto se dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí ve věci samé jen v části, která se jí týká.

Pro posouzení oprávněnosti držby žalobkyně a) jsou významné tyto skutečnosti: V roce 1975 převedla její právní předchůdkyně, V. P., ideální spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem na stát. Ve smlouvě bylo nesprávně uvedeno, že nabývá účinností její registrací státním notářstvím; smlouva však registrována nebyla. V roce 1991 pak na základě dodatečného projednání dědictví po V. P. nabyla spoluvlastnický podíl žalovaná a); [již předtím nabyli v dědickém řízení část pozemků převedených na stát žalobci b) a c)]. Poté uzavřela s uživatelem - státním statkem – dohodu o skončení nájemního vztahu a předání pozemků k 1. 10. 1991. V roce 2007 byl proveden v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnického práva; následoval spor o určení vlastnictví.
Soud prvního stupně opřel nedostatek dobré víry žalobkyně a) – dovolatelky - která sice měla nabýt ideální ½ pozemků (byť byly do dědictví zahrnuty omylem) dnes označených jako parc. č. 1407/29 a parc. č. 1407/30 na základě rozhodnutí o dědictví po své matce V. P., o tyto skutečnosti: Věděla o kupních smlouvách z roku 1975; není významné, že smlouvy považovala za „neplatné“. Postupovala v součinnosti s ostatními žalobci a minimálně žalobce c) musel vědět alespoň o částečném převodu nemovitostí z vlastnictví jejich právních předchůdkyň na stát. Její dobrá víra se nemůže odvíjet ani od nabytí držby pozemků v roce 1991 na základě dohod o skončení nájemního vztahu k nemovitostem, neboť žalobci nezachovali postup podle zákona č. 229/1991 Sb., podle kterého bylo předpokladem uzavření dohody o vydání nemovitosti, která podléhala schválení pozemkovým úřadem formou správního rozhodnutí. Pozemek parc. č. 318/4 (či parc. č. 324/3) nebyl zahrnut v rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 4 č. j. 4 D 733/91-46, jímž bylo žalobkyni a) potvrzeno dědictví po její matce.

K tomu odvolací soud uvedl, že relevantní dobrá víra se musí vztahovat k titulu, na základě kterého by vlastnické právo mohlo vzniknout. Nemůže se vztahovat ke skutečnosti, která nikdy nemůže vlastnické právo založit, jako je v daném případě dohoda o ukončení nájmu uzavřená s osobou na pozemcích hospodařící.

V první řadě je třeba zdůraznit, že další úvahy se týkají jen těch pozemků, jejichž držby (držby spoluvlastnického práva) se dovolatelka v roce 1991 skutečně ujala; jestliže na části pozemků, jak uvádí ve vyjádření k dovolání žalované město, byla zřízena mateřská škola, pak – nedošlo-li k dohodě o předání držby vlastníkem školky a s ní užívaných pozemků (constitutum possessorium) – nenabyla dovolatelka držbu spoluvlastnického práva a o vydržení tu nelze uvažovat. Které nemovitosti jsou takto z vydržení vyloučeny, bude specifikováno v dalším řízení.

Dovolatelka nezpochybňuje platnost převodu pozemků na stát v roce 1975, tvrdí však, že o něm nevěděla. Soud prvního stupně učinil závěr, že žalobci (tudíž i dovolatelka) o převodu věděli; tento závěr žalobci napadli v odvolání (viz i jeho reprodukci na str. 6 rozsudku odvolacího soudu nahoře), odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, neboť ji patrně nepovažoval za významnou, když podle něj tu nebyl titul, o který by bylo možno oprávněnou držbu opřít. Protože tento názor není správný (viz níže), je pro posouzení věci opravdu významné, zda žalobkyně a) o tom, že pozemky byly převedeny na stát, věděla. To bude předmětem dalšího řízení; přitom nebude možno pominout skutečnost, že žalobkyně a) zjevně musela vědět o tom, že pozemky užívají jiné osoby a nutně si musela položit otázku, z jakého důvodu tak činí; tato skutečnost je pro posouzení její objektivní dobré víry významná. Protože dovolací řízení je řízením přezkumným, nemohl dovolací soud ohledně této otázky činit další zjištění, to učiní soudy v nalézacím řízení.

Odvolací soud měl za to, že dovolatelka nemohla být objektivně v dobré víře proto, že dohoda se státním statkem o předání užívání (ukončení nájmu) nebyla titulem, který by byl způsobilý k nabytí vlastnického práva a tudíž i oprávněné držby. Státní statek i dovolatelka však nejednali o převodu vlastnického práva, ale vycházeli zřejmě z toho, že žalobci již jsou spoluvlastníky pozemků, které má státní statek v nájmu, který má skončit; spoluvlastnická práva tak zřejmě odvozovali od dědických rozhodnutí. Právo na držbu a později i držbu samotnou tak žalobci včetně dovolatelky neopírali o dohodu se státním statkem, ale právě o zmíněná rozhodnutí vydaná v dědickém řízení, tedy o způsobilý právní důvod pro nabytí vlastnického práva.

V této souvislosti není přiléhavá ani úvaha soudů, že žalobci nemohli být v dobré víře kvůli způsobu, jakým držbu pozemků dosáhli, a že měli požadovat vydání pozemku v restituci podle zákona o půdě. Byli-li totiž evidováni jako spoluvlastníci sporných pozemků (resp. před dodatečným projednáním dědictví takto byla evidována předchůdkyně dovolatelky) a státní podnik, který pozemky užíval (a byl by jinak potencionální povinnou osobou) jejich spoluvlastnické právo uznával a dohodl se s nimi na „ukončení nájmu“, neměli důvod žádat o vydání pozemků v restituci podle zákona o půdě (strany dohody o ukončení nájmu zřejmě vycházely z toho, že vlastnictví na stát nepřešlo).

Soud prvního stupně uvedl, že dovolatelka nemohla být v dobré víře i proto, že pozemek parc. č. 318/4 (či parc. č. 324/3) nebyl zahrnut v rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 4 č. j. 4 D 733/91-46, jímž bylo žalobkyni a) potvrzeno dědictví po její matce; nezabýval se však tím, zda omyl dovolatelky, pokud se držby tohoto pozemku skutečně chopila, mohl být omluvitelný z hledisek uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98.

Konečně je třeba poznamenat, že dobrou víru dovolatelky mohlo posílit i chování státu, resp. jeho nástupce; již předchůdkyně dovolatelky byla uvedena druhou stranou smlouvy v omyl formulací o nutnosti registrovat smlouvu státním notářstvím, později dlouhodobá nečinnost státu i žalovaného města přispěla k tomu, že vlastnické vztahy nebyly řádně vyznačeny v evidenci, později v katastru nemovitostí (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007).

Tyto všechny okolnosti, které mohou svědčit ve prospěch dovolatelky, vezmou soudy – poté, co vyjasní průběh evidence vlastnických vztahů ke sporným pozemkům od roku 1975 do roku 2003 – (viz str. 4 dole rozsudku soudu prvního stupně, kde tyto významné skutečnosti nejsou uvedeny) při novém projednání věci v úvahu. Na druhou stranu dovolatelka patrně musela vědět, že pozemky užívá někdo jiný (a zřejmě to věděla, viz jednání se státním statkem); bude tak muset vysvětlit, jak si užívání pozemků státním statkem, ev. jinými subjekty vysvětlovala, a proč toto užívání v ní nevzbudilo pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem pozemků, resp. proč nepátrala po titulu užívání; současně i vysvětlí, proč byl spoluvlastnický podíl projednán až v rámci dodatečného projednání dědictví. Žalovaný bude moci též uplatnit skutečnosti uvedené ve vyjádření k dovolání; vzhledem k přezkumné povaze dovolacího řízení a k tomu, že soudy o ně svá rozhodnutí neopřely, resp. neučinily skutková zjištění podporující tyto skutečnosti, se jimi dovolací soud nemohl zabývat. Poté soudy opět zváží, zda dovolatelka mohla být se zřetelem ke všem okolnostem věci (objektivně) v dobré víře, že jí spoluvlastnický podíl patří, a mohla jej tak nabýt vydržením.

Dovolání žalovaného není přípustné. S přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 31. března 2011, sp. zn. III. ÚS 2428/10 v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy účastníkem je územní samosprávná jednotka, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná územní samosprávná jednotka je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokáty. Posouzení toho, zda v dané věci je zastoupení potřebné, je věcí úvahy soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu v dané věci – v době rozhodování odvolacího soudu – nebylo. Skutkově o náročnou věc nešlo, od počátku bylo zřejmé, o co jde; náročné dokazování nebylo prováděno. Ani posouzení platnosti a účinnosti převodní smlouvy nemohlo vyvolat problémy. Spor byl o splnění předpokladů vydržení; pokud by byl právní názor odvolacího soudu správný, pak by ani řešení této otázky nevyvolalo problémy. Není tu tedy nic, co by – posuzováno podle stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí – založilo přípustnost dovolání. Nicméně v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu se situace mění; je-li rozhodnutí soudů obou stupňů v dovolacím řízení zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je na místě úvaha, že šlo o složitou věc, vyžadující zastoupení advokátem i na straně žalované. Tuto skutečnost soudy znovu zváží při rozhodování o nákladech řízení.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně a) je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.). Protože rozhodnutím o náhradě nákladů řízení i odvolacího řízení byli zavázáni žalobci solidárně, zrušil dovolací soud tato rozhodnutí v celém rozsahu; o náhradě ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanou stranou (zde jde o věc v meritu již pravomocně skončenou) rozhodnou soudy v dalším řízení.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu

Vydáno: 25. November 2015
Vloženo: 17. February 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč