JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2504/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. P., družstva, zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 17/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 26 Co 117/2006-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 10 C 17/2005-45, určil, „že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 88 – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území a obci S., okres P., vedené v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 78 a takto je veden na listu vlastnictví v příslušném katastru nemovitostí. Jako vlastnice pozemkové parcely č. 88, na níž je dům postaven, je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná, s tím, že příslušným k hospodaření s majetkem státu je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. K tomuto pozemku zřídil příslušný bývalý okresní národní výbor žalobci právo trvalého užívání. Na žádost žalobce z 3. 7. 2000 na změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon o vlastnictví bytů a některé další zákony reagoval příslušný okresní úřad dopisem z 18. 12. 2000 tak, že za splnění zákonných podmínek dojde k žádané změně dnem 1. 7. 2001 a po tomto datu okresní úřad a nový vlastník sepíší souhlasné prohlášení pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. K tomuto prohlášení nedošlo, neboť zákonem č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, byl zrušen § 897c až § 897e občanského zákona (dále „ObčZ“). Následně došlo k nové právní úpravě, a to novelizací zákona č. 219/2000 Sb., provedené zákonem č. 280/2002 Sb., kterým se mění zákon o majetku České republiky, umožňující žalobci získat stavební pozemek do vlastnictví na základě převodní smlouvy. Ačkoliv žalobce považoval zrušení § 879c až § 879e ObčZ za protiústavní, uzavřel po předchozím souhlasu Ministerstva financí podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb. kupní smlouvu na předmětný stavební pozemek za 4 614,- Kč. Ke vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí ale nedošlo, neboť žalobce prozatím odmítl kupní cenu zaplatit a vyčkával rozhodnutí Ústavního soudu týkajícího se ústavnosti zrušení § 879c až § 879e ObčZ. Jeho nálezem z 9. 3. 2004 sp. zn. Pl ÚS 2/2002 byla zrušena k 31. 12. 2004 část druhá zákona č. 229/2001 Sb. a Ústavní soud zároveň vyjádřil, že zrušením derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. se obnovuje vztah založený § 897c až § 879e ObčZ. Soud prvního stupně s přihlédnutím k rehabilitaci těchto ustanovení ObčZ, po přezkoumání splnění podmínek z nich vyplývajících, dospěl v aplikaci na daný případ k závěru, že žalobce je vlastníkem sporného pozemku; shrnul, že předmětný pozemek je zastavěn budovou ve vlastnictví žalobce, který požádal stát o změnu trvalého užívání pozemku na jeho vlastnictví a ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. uplynula lhůta jednoho roku.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 26 Co 117/2006-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „s tou úpravou, že ve věcném výroku označený pozemek je zapsán v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 60000“. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil a správným shledal i jeho právní posouzení věci.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, týkající se stejných účastníků řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil přípustnost dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalované nepřípustné. Napadená rozhodnutí jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků; toto rozhodnutí je veřejně přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Žalovaná je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokátce za podání vyjádření k dovolání podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 2 500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.) a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ) 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. listopadu 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 21. November 2006