JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 25/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované J., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 559/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2005, č. j. 8 Co 876/2005-575, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2005, č. j. 8 Co 876/2005-575, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže specifikovaných pozemků, k nimž je v katastru nemovitostí duplicitně zapsáno vlastnictví obou účastnic sporu. Pozemky, ač přidělené v roce 1948 jejím právním předchůdcům, stát v roce 1961 přidělil znovu národnímu podniku; posléze byly v privatizaci převedeny na žalovanou společnost.

Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala, aby soud určil, že vlastnicí sporných nemovitostí je ona, neboť část pozemků získal její právní předchůdce od právních předchůdců žalobkyně směnnou smlouvou z roku 1948 a část přídělovou listinou vydanou v roce 1961.

Poté, co rozhodnutí vydaná v nalézacím řízení byla opětovně zrušena Nejvyšším soudem, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. ledna 2005, č. j. 5 C 559/2004-536, výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně je ve shora uvedené obci a katastrálním území vlastnicí stavebních parcel č. 311/2, 317/1, 357/1, 359/1, 672, 673, 752/1, 1153/7 a pozemkových parcel č. 1153/10, 1153/11, 1153/12, 1153/16 a 1153/25 ve výměrách zde podrobně uvedených, zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 5028 jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalované. Výrokem pod bodem II. zastavil řízení o určení, že žalobkyně je vlastnicí stavebních parcel č. 172/3, 179/2, 317/2, 813 a pozemkových parcel č. 1132/9, 1153/22, 1153/24, 1153/26, 1153/28, 1153/23 a 1279/5 ve výměrách zde podrobně uvedených, zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 5028 jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalované. Výrokem pod bodem III. zamítl vzájemnou žalobu, aby bylo určeno, že jediným výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených pod bodem I. je žalovaná. Výrokem pod bodem IV. určil, že žalovaná je vlastnicí stavebních parcel č. 172/3, 179/2, 317/2, 813 a pozemkových parcel č. 1132/9, 1153/22, 1153/24, 1153/26, 1153/28, 1153/23 a 1279/5 ve výměrách zde uvedených, zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 5028 jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalované. Výrokem pod bodem V. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně ohledně pozemků uvedených ve výroku pod body I. a IV. zjistil, že podkladem pro zápis o vlastnictví žalobkyně byla darovací smlouva, kterou 30. 8. 1967 uzavřela se svým otcem S. T., zatímco žalovaná společnost měla nabýt nemovitosti v privatizaci. Právním předchůdcům žalobkyně, manželům T., byly přídělovou listinou z 27. 5. 1948, vloženou do pozemkových knih 15. 7. 1948, přiděleny pozemky o výměře 112 656 m2, z nichž část o výměře 16756 m2 jako nově vytvořené parcely č. 1153/2 a 1080/3 vyměnili směnnou smlouvou z 21. 10. 1948 s právním předchůdcem žalované, podnikem S., s. t. n. s. n. p. v D. Bez ohledu na předchozí příděl manželům T. přidělil stát v roce 1961 dvěma přídělovými listinami pozemek č. 1080 o výměře 2401 m2 a č. 1153 o výměře 10322 m2 ve prospěch právního předchůdce žalované. Dne 29. 6. 1968 koupil právní předchůdce žalované díl „b“ parcely č. 1080/1 a 20. 3. 1978 část parcely č. 1080 o výměře 961 m2. Soud prvního stupně konstatoval, že pozemky přidělené právním předchůdcům žalobkyně přídělovou listinou z 27. 5. 1948, které nebyly předmětem směny, jim nikdy nebyly odňaty a pokud s nimi v roce 1961 stát disponoval a přidělil je n. p. J., šlo o postup v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže na druhého převést víc práv, než má sám. Držbu státu nelze považovat za oprávněnou pro nedostatek dobré víry a tudíž nemohlo dojít k jejich vydržení. Pokud jde o konkurenci žaloby na určení vlastnictví s žalobou restituční, zaujal soud názor, že zde není restituční důvod ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“) a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 779/2001.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. 8 Co 876/2005-575, k odvolání žalobkyně i žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně, který zůstal odvoláním nedotčen ve výrocích pod bodem II. a IV., tak, že určil, že žalovaná je vlastnicí všech parcel uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. ve výměrách v něm podrobně specifikovaných, zapsaných na listu vlastnictví č. 5465 dosud jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalované, když současně zamítl návrh žalobkyně na určení, že je vlastnicí týchž parcel. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud odkázal rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1442/2004-505, podle něhož projednávaná věc je v obecné rovině obdobná věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Uvedl, že oprávněnou osobou je osoba, jejíž nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů uvedených v restitučním předpisu, což byl případ právního předchůdce žalobkyně, jehož pozemek byl přidělen J., nikoliv však žalobkyně, která nárok neopírá o tvrzení, že by jí byl majetek odňat tímto způsobem, ale opírá jej o darovací smlouvu z roku 1967; v jejím případě tedy nejde o restituční nárok a vzhledem k tomu, že je zapsána jako vlastnice v katastru spolu s žalovanou, může se domáhat ochrany podle obecných předpisů. Avšak příděl z roku 1961 byl platný a lze jej zpochybnit jen restituční žalobou. Není však vyloučeno, aby osoba rozdílná od osoby oprávněné podle restitučního předpisu uplatnila ochranu podle obecných předpisů; proto se zabýval tím, zda žalobkyně vlastnické právo po roce 1967 nevydržela; dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť se v rozhodné době neujala držby sporných pozemků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že stát vlastnictví k předmětným parcelám nabyl platně, když platnost přídělových listin z roku 1961 měla být konvalidována, a že by popsaný způsob nabytí vlastnictví mohla zvrátit pouze osoba oprávněná, a to pouze cestou restituční žaloby. Namítá, že žalobkyně svoje nároky od počátku nevymezovala jako nároky restituční, resp. jako osoba oprávněná podle restitučních zákonů. Připomíná, že vlastnické právo k pozemkům získala darovací smlouvou z roku 1967, o přídělu pozemků právním předchůdcům žalované v roce 1961 nikdy nevěděla a sporné pozemky nebyly v den účinnosti zákona o půdě pozemky zemědělskými. Přídělové listiny z roku 1961 nemohou být platné a stát proto nemohl nakládat s něčím, co sám nevlastnil; v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1442/2004. Dále odkazuje na rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 22 Cdo 2400/2004 a 22 Cdo 469/2004, ve kterých se uvádí: „Pokud státní orgán pochybil a postupem v rozporu s právními předpisy umožnil, aby detentorem věci se stal stát, nelze o zásadě, že se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná, uvažovat“. Sporné pozemky byly právními předchůdci žalobkyně vneseny do tamního jednotného zemědělského družstva. Jeho členkou byla i žalobkyně, která posléze členství v družstvu ukončila a vypověděla v roce 1991 i nájem pozemků družstvu; pozemky jí družstvo předalo do užívání v roce 1992. Po zjištění duplicitního zápisu o vlastnictví pozemků v katastru nemovitostí a po poučení, že spor o vlastnictví pozemků je věcí soudu a nikoliv katastrálního úřadu, podala žalobu. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za nesprávné a jeho pochybení v podrobnostech specifikuje v 11 bodech. Tento rozbor shrnuje v závěr, že pozemky, které byly předmětem daného řízení, nebyly v den, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě, pozemky zemědělskými, nebyly součástí zemědělského půdního fondu a nebyly tak splněny zákonné podmínky k uplatnění vlastnických práv k nemovitostem podle tohoto zákona. V den jejich přídělu právnímu předchůdci žalované nebyly ve vlastnictví státu, ten s nimi nakládal neoprávněně, protiprávně, příděl nebyl realizován k zajištění zemědělské výroby, je neplatný a nebylo tak tímto způsobem odňato vlastnické právo S. T. ani žalobkyni. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.

Obě účastnice sporu podaly žalobu na určení vlastnictví k věci; ovšem námitka žalobkyně, že neuplatnila restituční nárok, není relevantní, neboť jde do značné míry o posouzení otázky, zda v této věci lze žádat o ochranu prostřednictvím žalob na určení vlastnictví anebo zda žalobkyně měla uplatnit restituční nárok a tudíž jí žaloba na určení vlastnictví nenáleží.

Ve věci je nesporné, že stát, který původně pozemky přidělil předchůdcům žalobkyně, je v roce 1961, kdy již nebyl jejich vlastníkem, přidělil národnímu podniku, tedy v podstatě sám sobě. Úvahám o neplatnosti a případné konvalidaci přídělu (neopřeným o konkrétní zákonné ustanovení) však nelze přisvědčit. Příděl pozemků podle dekretu č. 12/1945 Sb., o který v dané věci šlo, totiž nebyl právním úkonem, ale šlo o administrativní rozhodnutí (viz též R 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); mohlo jít o rozhodnutí vadné, nikoliv nicotné (srov. R 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud opětovně vyslovil, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (např. i v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, vyneseném v této věci). Proto na základě zmíněného rozhodnutí o přídělu se stát nemohl stát vlastníkem takto přidělených pozemků. Ovšem pokud se chopil jejich držby, učinil tak bez (platného) právního důvodu.

Judikatura byla zpočátku nejednotná v posuzování otázky, zda v takovém případě může ten, jehož pozemek přešel na stát bez právního důvodu v tzv. rozhodném období, vymezeném restitučními předpisy, žádat o ochranu podle obecných předpisů; byla však sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 27, č. C 2187, ve kterém se uvádí: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva“. Vlastníci takto odňatých pozemků měli možnost uplatnit právo na jejich vydání v zákonných lhůtách, a pokud tak neučinili, jejich vlastnické právo zaniklo. Tento právní názor akceptoval i Ústavní soud (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04, viz též Pl. ÚS 21/05, dále viz též rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, publikovaného na stránkách www.nsoud.cz,).

Přešly-li tedy sporné nemovitosti na stát v rozhodném období bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. – zákon o půdě], nelze návrhu na jejich vydání, příp. určení vlastnictví k nim, uplatněnému podle obecných předpisů, vyhovět. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 779/2001 v této souvislosti neobstojí, neboť právní názor tam uvedený byl překonán citovanými rozhodnutími velkého senátu.

Za této situace je nadbytečné se zabývat otázkou případného vydržení pozemků, jejichž držby se stát chopil, nebo jiným způsobem nabytí vlastnictví k nim pro stát v rozhodném období, neboť na výsledku sporu by se zjištění o tomto nabytí nemohlo projevit.

Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že předchůdce žalobkyně i v době, kdy pozemky nedržel, s nimi právně nakládal a daroval je žalobkyni. Ani žalobkyně nemohla být ohledně nich v jiné (lepší) pozici, než by byl její předchůdce v restitučním řízení; pokud by neuplatnil v zákonné lhůtě restituční nárok, jeho právo na vydání věci by zaniklo. Jinak řečeno, skutečnost, že věc na stát přešla bez právního důvodu v době, kdy jejím vlastníkem byl právní předchůdce žalobkyně, nemůže mít za následek jiný režim pro vydání věci žalobkyni na straně jedné a jejímu předchůdci na straně druhé, pokud stát (resp. jeho právní nástupce) tuto věc držel i v době, kdy běžely lhůty k uplatnění restitučních nároků. Nabyla-l li v rozhodné době fyzická osoba vlastnictví (nikoliv však držbu) nemovitosti, kterou již za vlastnictví jejího právního předchůdce převzal stát bez právního důvodu, přičemž stát byl nepřetržitě držitelem nemovitosti do doby, kdy počala běžet lhůta k uplatnění restitučního nároku, byl nabyvatel oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o půdě, a měl nárok na vydání věci uplatnit podle restitučního předpisu.

Otázka, zda daný pozemek byl ke dni nabytí zákona o půdě pozemkem zemědělským, není pro dovolací řízení významná, neboť platí: „Nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejen v případě podle § 6 odst. l písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ale i v případě, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“. (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 28, č. C 2410).

Uvedená pravidla se však uplatní jen pro ty pozemky, které na stát skutečně bez právního důvodu přešly, jinak řešeno na ty, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob. Pouhé vydání právního aktu, nezavazujícího dosavadního vlastníka, bez převzetí držby nemohlo mít za následek převzetí věci státem bez právního důvodu. V dané věci se však stát ujal prostřednictvím n.p. J. jen části nesprávně přidělených pozemků, část jich zůstala podle tvrzení žalobkyně v užívání zemědělského družstva a byla jí po roce 1990 tímto družstvem předána. Na tyto pozemky, jejichž držby se stát nechopil, nelze vztáhnout právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a žalobkyně může žádat ochranu vlastnictví k nim podle obecných předpisů. V dalším řízení bude třeba se uvedeným tvrzením žalobkyně zabývat a pozemky, jejichž držby se stát nechopil, specifikovat.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; a věc mu vrátit k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. února 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 17. February 2006