JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2474/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně G. P. I. A., s. r. o. zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) B. H., 2) L. M., jako dědičkám po zemřelé M. H., oběma zastoupeným advokátem, a 3) V., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti prohlášení vkladatele a o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 213/97, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1999, č. j. 20 Co 520/99-88, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 587,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. M. K.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhala „aby soud určil, že převod ideální jedné dvanáctiny domu č. p. 490 spolu s ideální jednou dvanáctinou pozemku stavební parc. č. 256, zapsaných na LV č. 469 pro kat. úz. M. S., Městská část P., prohlášením vkladatele ze dne 7. srpna 1996, je neplatný a že vlastníkem ideální jedné dvanáctiny domu č. p. 490 spolu s ideální jednou dvanáctinou stavební parc. č. 256, zapsaných na LV č. 469 pro kat. úz. M. S., Městská část P., u Katastrálního úřadu v Praze, je první žalovaná M. H..“. Žalobu odůvodnila tím, že je vlastnicí ideální jedné dvanáctiny označených pozemků a že (původní) první žalovaná, která byla vlastnicí ideálních jedenácti dvanáctin, prohlášením ze 7. 8. 1996 vložila do jmění třetí žalované ideální jednu dvanáctinu označených nemovitostí, čímž se třetí žalovaná stala vlastnicí vložených nemovitostí - jejich jedné dvanáctiny. Tímto právním úkonem první žalovaná obešla kogentní ustanovení § 140 ObčZ, proto je absolutně neplatný.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. května 1999, č. j. 26 C 213/97-59, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že první žalovaná jako společnice prohlášením ze 7. 8. 1996 vložila do základního jmění druhé žalované část svého spoluvlastnického podílu ve výši ideální jedné dvanáctiny označených nemovitostí v hodnotě 1 256 267,- Kč. Spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou žalobkyně a druhá žalovaná každá v rozsahu ideální jedné dvanáctiny a první žalovaná v rozsahu ideálních deseti dvanáctin. Zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že pokud nebylo dodrženo předkupní právo podle § 140 ObčZ, mohla se žalobkyně domáhat vůči žalovaným relativní neplatnosti napadeného právního úkonu, což neučinila, a nevyužila ani možnosti domáhat se žalobou na plnění, aby druhá žalovaná jí přenechala věc za stejných podmínek z titulu nedodržení ustanovení § 140 ObčZ. Otázku platnosti prohlášení ze 7. 8. 1996 byl pak soud posuzoval jako otázku předběžnou. Vkladem věci do jmění společnosti se oproti úplatnému převodu vkladateli úplaty nedostane. První žalovaná vkladem do jmění druhé žalované využila svého práva na podnikání, zaručeného jí Listinou základních práv a svobod.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. listopadu 1999, č. j. 20 C 520/99-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že převod ideální jedné dvanáctiny domu č. p. 490 spolu s ideální jednou dvanáctinou pozemku stavební parc. č. 256, zapsaných na LV č. 469 pro kat. úz. M. S., Městská část P., prohlášením vkladatele ze dne 7. srpna 1996 je neplatný a vlastníkem této ideální jedné dvanáctiny domu č. p. 490 spolu s ideální jednou dvanáctinou pozemku stavební parc. č. 256, zapsaných na LV č. 469 pro kat. úz. M. S., Městská část P., obec P., u Katastrálního úřadu P., je první žalovaná M. H.. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nikoli s jeho právním posouzením věci. Dovodil, že „vkládá-li společník do obchodní společnosti nepeněžitý vklad, tedy např. věc, jíž může být i nemovitost, dohází tím k převodu vlastnického práva na společnost za cenu, která představuje jeho vklad do společnosti. Jde tedy prakticky o úplatný převod, protože jeho ekvivalentem je podíl spoluvlastníka v obchodní společnosti. …. Jestliže před tímto převodem žalovaná M. H. nenabídla spoluvlastnický podíl, který uvedeným způsobem převedla na druhého žalovaného, žalobci, porušila tím ustanovení § 140 obč. zák.“. Doručením žaloby žalovaným nastaly právní účinky dovolání se neplatnosti předmětného převodu za předpokladu, že dovolání se neplatnosti je důvodné. Podle odvolacího soudu s ohledem na to, že první žalovaná porušila předkupní právo žalobkyně, domáhá se žalobkyně oprávněně vyslovení relativní neplatnosti. Je na žalobkyni, aby se rozhodla, zda se bude domáhat určení neplatnosti převodu, nebo bude požadovat po nabyvateli spoluvlastnického podílu, aby jí tento spoluvlastnický podíl nabídl ke koupi.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně na věc aplikoval § 140 ObčZ. Ten se má podle druhé žalované aplikovat pouze tehdy, převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj podíl úplatně, a to prodejem, nikoli i v případech jiného zcizení. Při výkladu odvolacího soudu by spoluvlastník nemohl využít svého práva na podnikání a vložit do základního jmění společnosti předem stanovený vklad, kterým by se účastnil na podnikání této společnosti. Nesouhlasí ani s názorem, že dnem doručení žaloby nastaly právní účinky dovolání se neplatnosti ze strany žalobkyně. Poukázala na to, že ve změně žalobního petitu z 18. 2. 1998 není projev vůle, kterým by se žalobkyně dovolávala relativní neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu z první žalované na druhou žalovanou, ani uvedena vada, která neplatnost tohoto právního úkonu způsobila. Skutečnost, že žalobce si je vady právního úkonu vědom a v řízení na ni upozorní, ještě neznamená, že se relativní neplatnosti dovolává. Za správný nepokládá ani závěr odvolacího soudu, že je na žalobci, aby se rozhodl, zda se bude domáhat určení neplatnosti převodu nebo bude požadovat po nabyvateli spoluvlastnického podílu, aby mu tento nabídl ke koupi. V této souvislosti odkázala na správné odůvodnění soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že v daném případě nešlo fakticky o výkon práva podnikat, ale o snahu obejít ustanovení o předkupním právu. Krátce poté, co byla nemovitost vnesena do společnosti, došlo k převodu obchodních podílů v této společnosti s tím, že jedinou společnicí ve společnosti je V. H. Ta přitom obývá byt v předmětném domě. Dovolání nelze vyhovět právě s ohledem na okolnosti, za kterých k převodu došlo. Pokud by soud hodlal dovolání vyhovět, navrhla, aby nejprve provedl dokazování o tom, zda-li se nejednalo o spekulativní převod nemovitosti.

V průběhu dovolacího řízení první žalovaná M. H. dne 16. ledna 2001 zemřela. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 37 D 49/2001, které nabylo právní moci 21. 9. 2001, jsou jejími právními nástupkyněmi B. H. a L. M., které dovolání napadené rozhodnutí považují za správné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Podle § 140 ObčZ převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, § 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílu.

Otázkou, zda vklad spoluvlastnického podílu do obchodní společnosti je převodem ve smyslu § 140 ObčZ, se Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 5, pod C 455, podle kterého „smlouva uzavřená mezi společníkem obchodní společnosti a touto obchodní společností, kterou se uskutečňuje vklad spoluvlastnického podílu k nemovitosti do obchodní společnosti, je převodem spoluvlastnického podílu ve smyslu § 140 ObčZ. Vloží-li spoluvlastník – společník obchodní společnosti svůj spoluvlastnický podíl k nemovitosti do obchodní společnosti s ručením omezeným, aniž by spoluvlastnický podíl nabídl k odkoupení ostatním spoluvlastníkům, porušil svou právní povinnost, která mu vyplývá z předkupního práva ostatních spoluvlastníků“.

Pokud tedy první žalovaná vložila část svého spoluvlastnického podílu k označeným nemovitostem do společnosti druhé žalované, aniž je nabídla k odkoupení žalobkyni, porušila svou povinnost vyplývající z předkupního práva podle § 140 ObčZ. Žalobkyně se neplatnosti tohoto právního úkonu dovolala, proto jde o právní úkon relativně neplatný podle § 40a ObčZ.

Relativní neplatnost převodu spoluvlastnického podílu z důvodu uvedeného v § 140 ObčZ je uplatněna tím, že se dotčený spoluvlastník dovolá tohoto důvodu u převodce i nabyvatele. Právní účinky dovolání se této neplatnosti nastávají okamžikem, kdy tento projev vůle dojde všem subjektům relativně neplatného právního úkonu, což se v daném případě stalo doručením žaloby žalovaným. Není významné, zda se dotčený spoluvlastník mylně domnívá, že takto namítaná neplatnost je neplatností absolutní, ač jde podle § 40a ObčZ o neplatnost relativní. Podstatné je, že namítá neplatnost převodu spoluvlastnického podílu s uvedením důvodu, že nebylo respektováno jeho předkupní právo. V daném případě se žalobkyně již v žalobě uplatněným žalobním návrhem (tzv. petitem) domáhala jednoznačně vyslovení neplatnosti sporného převodu spoluvlastnického podílu ve vztahu k oběma stranám převodu s jasným uvedením jeho vady (pominutí jejího předkupního práva původní spoluvlastnicí). Tím je formální uplatnění námitky relativní neplatnosti sporného právního úkonu jednoznačně vyjádřeno, přičemž o jejím včasné doručení příslušným adresátům není sporu.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení pod bodem II. vychází z toho, že žalovaná 3) nebyla úspěšná a úspěšné žalobkyni vznikly náklady (§§ 243b odst. 4, 224 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ). Podle bodu 10. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb., odměna za zastupování advokátem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření zástupce k dovolání – podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif – ve výši 14 512,50 Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, když předmětem právního úkonu, o jehož neplatnost šlo, a určení vlastnictví byla věc v ceně 1 256 267,- Kč.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení pod bodem III. vychází z toho, že žalované 1) a 2) jsou ve vztahu k žalované 3) samostatnými společnicemi, které dovolání nepodaly. Proto není důvodu, aby se podílely na náhradě nákladů řízení vzniklých v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni, zvláště když povinnost jejich náhrady právem náleží jen dovolatelce (§§ 243b odst. 4, 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ a contrario).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná 3) dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 10. října 2001

JUDr. František B a l á k, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 10. October 2001