JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 234/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) JUDr. J. S. a b) J. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) L. S., a 2) E. S., zastoupeným advokátkou, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1255/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č. j. 27 Co 77/2004-274, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. září 2003, č. j. 7 C 1255/95-238, výrokem pod bodem I. zastavil řízení v části, kterou se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení částky 6 810,- Kč, částky 10 000,- Kč za neoprávněné užívání pozemku parc. č. 74/1 do roku 1995, částky 3 600,- Kč za neoprávněné užívání pozemku parc. č. 74/1 za rok 1996 a dalších 400,- Kč za každý byť započatý měsíc roku 1997 a 1 000,- Kč za každý započatý měsíc roku 1998“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně odstranit plot s podezdívkou stojící na pozemku parc. č. 74/1 v kat. úz. T., zapsaném na LV č. 442 pro obec T., kat. úz. T. u Katastrálního úřadu P., při hranici tohoto pozemku s pozemkem parc. č. 74/2 ve stejném kat. úz., a to do 60 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl výroky pod body III. - V. o soudním poplatku a nákladech řízení.

Žalobce a) se původně domáhal náhrady škody ve výši 6 810 Kč za odstranění oplocení a naházení kamení na pozemek parc. č. 74/1 v k. ú. T. Řízení o uvedeném nároku žalobce bylo spojeno s řízením o žalobě, kterou se žalobce proti žalovanému domáhal odstranění oplocení postaveného na pozemku parc. č. 74/1 v k. ú. T., a zaplacení náhrady za užívání části tohoto pozemku. V dalším řízení rozšířil žalobce žalobu o další částky a do řízení přistoupily žalovaná 2) a žalobkyně b).

Vzhledem k zpětvzetí žaloby o zaplacení částek uvedených ve výroku I. rozsudku, soud prvního stupně v této části řízení podle § 96 odst. 1 a 2 OSŘ zastavil.

Dále se zabýval žalobou na odstranění oplocení. Vyšel ze zjištění, že žalobci mají ve svém společném jmění manželů pozemek parc. č. 74/1 v k. ú. T. a vlastníky sousedního pozemku parc. č. 74/2 v témže k. ú. jsou žalovaní. Mezi pozemky byl do jara 1990 zchátralý drátěný plot bez podezdívky ve vlastnictví žalovaných. Žalovaní v roce 1992 oplocení vyměnili včetně zbudování nové podezdívky. Z revizního znaleckého posudku znalce J. P., ústně doplněného, soud zjistil, že celá stavba předmětného plotu se nachází uvnitř pozemku parc. č. 74/1 k. ú. T. Z výpovědi svědků M. Č., I. P., JUDr. V. K. a JUDr. F. R. vzal soud prvního stupně za prokázano, že plot mezi pozemky účastníků stál zhruba v polovině osmdesátých let na jiném místě, než v letech devadesátých, přičemž posun směrem do pozemku žalobců byl na prvního pohled patrný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stavba plotu, jejíhož odstranění se žalobci domáhají, leží na jejich pozemku parc. č. 74/1, přičemž žalovaným nesvědčí žádné právo zřídit na cizím pozemku jakoukoliv stavbu. K reviznímu znaleckému posudku znalce J. P. ještě uvedl, že znalec vypracoval znalecký posudek v souladu se zadáním soudu, na základě podkladů založených ve spise a jeho závěry jsou logické a přesvědčivé. Nepostupoval v rozporu s katastrálním zákonem ani v rozporu s vyhláškou č. 190/1996 Sb. Pokud žalovaní poukazovali na ustanovení § 76 a § 77 vyhlášky č. 190/1996 Sb., soud prvního stupně uvedl, že tato ustanovení se týkají vytyčení výměr v terénu, zatímco úkolem znalce bylo zjistit skutečný průběh sporné hranice mezi pozemky, přičemž i geometrický plán založený v katastru nemovitostí může vykazovat chyby. Podle soudu prvního stupně žalovaní nemohli ani část pozemku parc. č. 74/1, připlocenou k pozemku parc. č. 74/2, vydržet, neboť nebyl naplněn jeden z předpokladů vydržení, a to desetiletá vydržecí doba. Z výpovědí svědků bylo zjištěno, že plot byl někdy počátkem devadesátých let minulého století přesunut směrem dovnitř pozemku parc. č. 74/1, tedy, že nestojí nepřetržitě od roku 1982 na stejném místě. V rozporu s jejich tvrzeními pak není ani výpověď svědka T. T., který uváděl, že stavěl spolu se žalovaným někdy v roce 1992 nový plot přesně na místě starého, když k posunutí plotu mohlo teoreticky dojít i v jinou dobu. Vzhledem k uvedenému soud prvního stupně žalobě na odstranění plotu, jako neoprávněné stavby na cizím pozemku, vyhověl.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2004, č. j. 27 Co 77/2004-274, odvolání proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně odmítl, ve výrocích II. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a soudním poplatku.

Odvolací soud po doplnění dokazování ze shodných skutkových tvrzení účastníků učiněných při odvolacím jednání zjistil, že hranice mezi jejich pozemky parc. č. 74/1 a 74/2 v k. ú. T. je totožná s vytyčením provedeným geometrickým plánem z 25. 2. 1982 vypracovaným V. K. Znalec J. P. tuto hranici vyznačil v příloze č. 3 svého znaleckého posudku silnou čarou, označenou body 3 a 4, a sporný plot zakreslil slabší plnou čarou s větvičkami. Potvrdil, že vzdálenost mezi body 1 a 4 je 26,61 m, že tato vzdálenost je zaznamenána v současné katastrální mapě v katastru nemovitostí a že odpovídá geometrickému plánu z 25. 2. 1982. Žalovaní sice současně s odvoláním předložili znalecké vyjádření Ing. Z. D. a znalecký posudek Ing. S. K., CSc., odvolací soud však k těmto listinným důkazům nepřihlížel, když poukázal na to, že žalovaní s ohledem na poučení podle § 119a OSŘ již nemohli tyto důkazy k prosazení své obrany v odvolacím řízení uplatňovat. Pokud znalec J. P. k zadání odvolacího soudu stanovil mezní – přípustnou odchylku parcely č. 74/1 podle bodu 13 přílohy vyhlášky č. 190/1996 Sb., týkala se výpočtu výměry pozemku a nikoli průběhu hranice. Odvolací soud tedy dovodil, že vlastnická hranice mezi pozemky parc. č. 74/1 a 74/2 probíhá tam, kde je vyznačena v geometrickém plánu z 25. 2. 1982 a jak je zachycena v katastrální mapě. Tato hranice pak v terénu neodpovídá současnému oplocení uvedených pozemků. Námitku žalovaných, že vydrželi vlastnické právo k části parcely č. 74/1 ve vlastnictví žalobců až ke stávajícímu oplocení, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť nebyla splněna přinejmenším jedna ze základních podmínek vydržení, a to desetiletá vydržecí doba, po kterou musela oprávněná držba trvat. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že plot žalovaných se nachází na pozemku žalobců parc. č. 74/1 v k. ú. T., a žalobci se jeho odstranění domáhají po právu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Otázku zásadního právního významu spatřují v posouzení, zda je pro soud závazný znalecký posudek, který je zjevně chybný a je vyhotoven při porušení zákona v daném případě vyhl. č. 190/1996 Sb. a zákona č. 344/1992 Sb. Vytýkají odvolacímu soudu, že nepřipustil k důkazu nové znalecké posudky Ing. D. a Ing. K., které žalovaní nechali vypracovat, aby vyvrátili závěry znalce P. Odvolací soud tyto nové důkazy odmítl a současně tvrdí, že žalovaní odborné závěry znalce J. P. žádnými důkazy nezpochybnili. Žalovaní přitom již v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně vznášeli námitky proti znalci J. P., neboť jeho závěry byly zjevně nesprávné, ovšem jejich námitky byly odmítány. Soudy obou stupňů „brání zpochybnění závěrů znalce P. posudky erudovaných znalců oproti vysokoškolsky nevzdělanému znalci J. P., který nemá ani odborné oprávnění k provádění zeměměřičské činnosti“. Znalec J. P. se při vypracování znaleckého posudku neřídil platnými zákony, zejména § 20 a § 27 e) zákona č. 344/1992 Sb., podle kterého geometrické určení nemovitosti je závazné pro právní úkony a dále, že velikost výměry vyplývá z geometrického určení pozemku. Dále postupoval v rozporu s § 76 a § 77 vyhl. č. 190/1996 Sb., podle nichž je podkladem pro vytyčení hranic plán a jeho měřičská dokumentace, která je součástí listiny o právních vztazích a že vytyčovací prvky se určí z podkladů, které jsou uvedeny v § 76 cit. vyhlášky. Znalec J. P. vytyčil nové hranice podle výměr, čímž způsobil, že ve znaleckém posudku posunul hranice mezi pozemky parc. č. 74/1 a 74/2 oproti geometrickému plánu č. 44 a posunul východní hranice pozemků. Současně i chybně zaměřil stavbu na pozemku parc. č. 74/2. Žalovaní přiložili geometrický plán na pauzovacím papíru, ze kterého je zřejmé, že znalec J. P. v rozporu se zákonem posunul hranice pozemku i stavební parcelu č. 151. Soudy ignorovaly, že znalec provedl znaleckým posudkem vytýčení výměr pozemku (viz str. 8 znaleckého posudku, kde znalec P. popisuje vytýčení výměr). Z odborného hlediska je však vytýčení výměr pojmově nesmysl, neboť se vytyčuje hranice, nikoliv výměra, která je odvozeným údajem. Soud tak převzal nesprávné závěry znalce. Dále žalovaní namítají, že rozsudek soudu prvního stupně je nevykonatelný. K prokázání nevykonatelnosti rozsudku a nesprávnosti znaleckého posudku předkládají dodatek znaleckého posudku Ing. S. K., který jednoznačně konstatuje, že plot zaměřený dne 20. 10. 2003 mezi pozemky parc. č. 74/1 a 74/2 v k. ú. T. stojí na vlastnické hranici podle Geometrického plánu č. 324 1030-544-8 a k němu příslušného Záznamu podrobného měření změn č. 44, oba ze dne 27. 2. 1982 zpracované K. Žalovaní navrhli, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce a) se k dovolání vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

V daném případě připadala proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v úvahu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvým rozsudkem tohoto soudu, který odvolací soud přezkoumával, a dovolání tak nemůže být přípustné podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak vyplývá z tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod č. C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“). Žalovaní však podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 OSŘ), namítají, že skutkové zjištění, že plot se nachází na pozemků žalobců parc. č. 74/1, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. S tímto podle něj nesprávným zjištěním spojují i nesprávnost rozhodnutí.

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný pod C 8 ve Svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V dané věci dovolatelé tím, že popírají správnost znaleckého posudku, ze kterého soud vyšel, napadají hodnocení důkazů, ze kterých soudy v nalézacím řízení vyšly, a tím uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ; pro tento důvod však není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. I kdyby pak soud pominul důkazní návrhy, aniž by takový postup řádně vysvětlil, šlo by o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, ke které by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Samotnou věcnou správnost odborných znaleckých posudků soud přezkoumávat nemůže, má-li o správnosti pochyby, může jen dát přezkoumat posudek jiným znalcem (§ 127 odst. 2 OSŘ); proto věcnou správnost znaleckého posudku nelze přezkoumat ani v dovolacím řízení. Dovolací námitka, týkající se vykonatelnosti potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je rovněž námitkou vady řízení, kterou by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě dovolání přípustného.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobcům náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. ledna 2007

JUDr. Marie Rezková, v. r. předsedkyně senátu

Vydáno: 12. January 2007