JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2333/2012

naléhavý právní zájem osoby zapsané v katastru nemovitostí

Právní věty

  1. Žalobce zapsaný jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, jestliže není žalovanými zpochybněno; z toho je patrné, že naléhavý právní zájem je dán i v případě, že žalobce je sice zapsán v katastru nemovitosti jako vlastník sporné nemovitosti, žalovaný však tvrdí, že vlastníkem je ve skutečnosti on sám. Nelze totiž přehlédnout, že stav katastru nemovitostí nemusí být v souladu se skutečným právním stavem.

  2. Podle dovolacího soudu samotná skutečnost, že se jeden z duplicitně zapsaných vlastníků domáhá žalobou určení svého vlastnického práva, nebrání druhému z duplicitně zapsaných vlastníků domoci se určení svého vlastnického práva žalobou vzájemnou. Výsledkem řízení o určení vlastnického práva jednoho z duplicitně zapsaných vlastníků totiž nemůže být určení vlastnického práva druhého zapsaného vlastníka, takže jeho právní postavení by mohlo být i nadále nejisté.

22 Cdo 2333/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, proti žalované M. B., R., zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, o návrhu a vzájemném návrhu na určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 20 C 138/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2011, č. j. 13 Co 172/2010-228, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2011, č. j. 13 Co 172/2010-228, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno - venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2010, č. j. 20 C 138/2006-200, zamítl návrh žalobkyně, aby bylo určeno, že vlastnicí pozemků parc. č. 378/7, 383/9, 383/18 a 384/4, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – venkov na LV č. 611 pro obec a k. ú. R., je Česká republika a organizační složkou oprávněnou hospodařit s tímto majetkem státu je Ministerstvo obrany (výrok I.). Dále určil, že vlastnicí pozemků parc. č. 378/7, 383/9, 383/18 a 384/4, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – venkov na LV č. 611 pro obec a k. ú. R., je žalovaná M. B. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí je zapsáno duplicitní vlastnictví ke sporným pozemkům pro žalobkyni i žalovanou. Nabývacím titulem pro žalobkyni je kupní smlouva z 18. 12. 1975, kterou uzavřel Československý stát, zastoupený Federálním ministerstvem národní obrany s F. B. jako prodávajícím, přitom předmětem prodeje byla část pozemku parc. č. PK 425 o výměře 2021 m2, oddělená geometrickým plánem vyhotoveným KVUSS dne 24. 10. 1975, č. zakázky 75004, označená písm. „i“, na který kupní smlouva odkazuje. Tomu odpovídá srovnávací sestavení parcel z roku 2009, podle kterého soud zjistil, že původně měl pozemek parc. č. PK 425 výměru 3201 m2 a po prodeji jeho části (nyní pozemky, které jsou předmětem řízení) zůstala parcela č. PK 425 o výměře 1180 m2, které nyní odpovídá parc. č. 416/1. Převod vlastnictví nebyl z neznámých důvodů v tehdejší evidenci nemovitostí proveden a vlastnické právo žalobkyné bylo do katastru nemovitostí zaznamenáno až v rámci jeho digitalizace v roce 2004. Platebním příkazem náčelníka KVUSS z 29. 12. 1975 bylo přikázáno proplatit F. B. úhradu za vykoupené nemovitosti ve výši 1.355,- Kč. Nabývacím titulem pro žalovanou je rozhodnutí o dědictví státního notářství v Brně z 3. 7. 1981, č. j. D 624/80-52, na jehož základě získala po zemřelém zůstaviteli F. B. pozemek parc. č. PK 425 o výměře 3.207 m 2, neboť v tehdejší evidenci nemovitostí byl v době smrti stále veden jako jeho vlastník. Žalobkyni se z předložených listin, ani ze svědeckých výpovědí nepodařilo prokázat faktické užívání pozemků, zatímco žalovaná prostřednictvím svědeckých výpovědí prokázala, že na pozemcích společně se svojí rodinou hospodařila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že při duplicitním zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí mají obě strany naléhavý právní zájem na určení, neboť tím bude odstraněn rozporný stav zápisu v katastru nemovitostí. Podle soudu prvního stupně žaloba není důvodná, zatímco návrh žalované důvodný je. Uvedl, že pokud kupní smlouvu z 18. 12. 1975 opravdu podepsal F. B., což žalovaná zpochybňovala, je platným právním úkonem, neboť identifikace účastníků i předmětu smlouvy byla dostatečná. Ohledně identifikace části pozemku parc. č. 425 poukázal na geometrický plán KVUSS z 24. 10. 1975, č. 75004, v němž byla část pozemku označena písm. „i“ s tím, že na něj kupní smlouva odkazuje. Za bezpředmětnou považoval námitku žalované, že nebyla uhrazena kupní cena, a že smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. K námitce nedostatku registrace smlouvy státním notářstvím uvedl, že registrace se vztahovala pouze na nabývání nemovitostí do osobního vlastnictví, zatímco v tomto případě nemovitosti nabyl stát. Tyto skutečnosti by byly restitučními důvody zakládajícími nárok žalované podle zákona o půdě, který však nebyl uplatněn. Sporný podpis F. B. na kupní smlouvě z 18. 12. 1975 soud nezjišťoval, neboť dovodil, že žalovaná naplnila ke dni 1. 1. 1992 (poté, co odpadlo zákonné omezení, které vylučovalo z vydržení pozemky v socialistickém vlastnictví) podmínky vydržení vlastnického práva k pozemkům. Její dobrá víra byla založena rozhodnutím z 3. 7. 1981, č. j. D 624/80-52, vydaným v dědickém řízení po jejím manželovi F. B., a o svém vlastnickém právu byla utvrzovaná tím, že byla jako vlastník vedena v evidenci, později katastru nemovitostí, a to až do roku 2004, kdy probíhala digitalizace.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. července 2011, č. j. 13 Co 172/2010-228, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 378/7, 383/9, 383/18 a 384/4, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – venkov na LV č. 611 pro obec a k. ú. R., a organizační složkou oprávněnou hospodařit s tímto majetkem státu je Ministerstvo obrany, ve výroku II. zamítl vzájemný návrh žalované na určení, že je vlastnicí těchto pozemků. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se především neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že oba účastníci mají na svých žalobách naléhavý právní zájem. Podle něj k odstranění duplicitního vlastnictví postačí věcné rozhodnutí o prvně podané žalobě, a proto žalovaná nemůže mít na vzájemném návrhu na určení vlastnictví naléhavý právní zájem. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že její návrh zamítl. Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení platnosti kupní smlouvy z 18. 12. 1975. Skutečnost, že F. B. byl dne 12. 1. 1972 společně s dalšími vlastníky pozemků účasten na jednání s armádou na MNV Rebešovice, která projevila zájem o pozemky kolem vojenského areálu, i to, že byl po datu podpisu kupní smlouvy vydán platební příkaz náčelníka KVUSS (29. 12. 1975) k vyplacení úhrady za vykoupené nemovitosti, vede k závěru, že manžel žalované kupní smlouvu z 18. 12. 1975 skutečně podepsal. Dospěl k závěru, že se soud prvního stupně náležitě nevypořádal s otázkou vydržení. Uvedl, že prodej pozemků v dané lokalitě vojenských objektů byl obecně známou skutečností, a nelze předpokládat, že by žalovaná, žijící v harmonickém manželství s vlastníkem pozemku, o jednání týkajícím se prodeje pozemků nevěděla. Musela si proto být vědoma, že manžel část pozemku prodal, a proto následně nemohla získat celý pozemek jako jeho dědic v dědickém řízení. Nelze proto rozhodnutí o dědictví, mající pouze deklaratorní povahu, považovat za důkaz, prokazující dostatečně její dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem. Není pak již podstatné, že žalovaná a její rodina pokračovali po smrti F. B. v užívání části původního pozemku parc. č. 425, situovaného směrem od silnice ke koridoru.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje od § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a jako důvod uvádí § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesouhlasí především se způsobem, jakým odvolací soud posoudil otázku vydržení sporných pozemků, a dále s jeho závěrem, že F. B. kupní smlouvu z 18. 12. 1975 skutečně uzavřel, a že si toho žalovaná, která byla jeho manželka, musela být vědoma. Rozsudek odvolacího soudu se podle jejího názoru ohledně dobré víry neopírá o žádný relevantní důkaz, a je založen na čisté spekulaci (že si musela být vědoma, že není vlastnicí sporných pozemků), aniž by zohlednil okolnosti svědčící ve prospěch její dobré víry, prokázané svědeckými výpověďmi a pravomocným rozhodnutím o dědictví z 3. 7. 1981, č. j. D 624/80-52. Poukazuje na skutečnost, že před soudem prvního stupně byl ohledně její dobré víry prokázán pravý opak, že totiž sporné pozemky byly od roku 1981 v jejím vlastnictví, což právě rozhodnutí o dědictví podpořilo. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k tvrzenému vydržení sporných pozemků mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. července 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolatelka především napadá způsob, jakým odvolací soud posoudil otázku dobré víry, tedy že nemohla být s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že jí sporné pozemky patří.

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 47, pod pořadovým č. 217, vyložil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné.

Na tato východiska Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10 (nalus.usoud.cz), k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, ve které ve vztahu k okolnostem rozhodným pro dobrou víru jakožto podmínku vydržení vlastnického práva uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.

Ke skutečnosti, že tyto závěry je třeba brát v potaz při posuzování splnění podmínek vydržení vlastnického práva, se následně Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012, nebo v rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, všech uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.

V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, vyložil, že i s přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána.

Právě s přihlédnutím k ústavněprávním závěrům vztahujícím se k podmínkám vydržení dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud nedocenil některé pro posouzení věci podstatné skutečnosti.

Žalovaná podle skutkových zjištění „nabyla po zemřelém zůstaviteli F. B. jako jediný dědic pozemek p. č. 425 v k. ú. R.“.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod č. 90/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci.

Odvolací soud usuzoval na nedostatek dobré víry žalované především proto, že „nelze předpokládat, že by žalovaná, žijící v harmonickém manželství s vlastníkem pozemku parc. č. 425, o jeho jednáních a jejich výsledku nevěděla“ (míněn převod pozemku kupní smlouvou ze dne 18. prosince 1975), neboť „prodej pozemků v lokalitě, kde byly umístěny pozemky, o než se jedná v tomto řízení, byl v té době v R. obecně známou skutečností“ a „musela si být vědoma toho, že jestliže její manžel pozemek prodal, pozbyl vlastnictví a nemohla ho proto po něm nabýt jako dědictví“.

S tímto pro odvolací soud určujícím závěrem se však dovolací soud neztotožnil.

Dovolací soud nemohl při posouzení této skutečnosti odhlédnout od toho, že se mělo jednat o odevzdání pozemků státu, který tak k nim měl nabýt vlastnické právo. S ohledem na tuto skutečnost se dovolacímu soudu jeví jako přiměřený úsudek, že to bude právě stát jako vrcholná organizační struktura spravující svůj majetek, která bude dbát na uvedení souladu stavu právního a evidenčního se stavem skutečným minimálně v rovině evidence svého vlastnického práva v tehdejší evidenci nemovitostí. K tomu však podle zjištění soudů v dané věci nedošlo a stát sám výkon svého vlastnického práva ani nerealizoval.

Při celkovém hodnocení dobré víry žalované pak nelze přehlédnout, že její nabývací titul se datuje až 6 let po tvrzeném převodu vlastnického práva na stát. I zde lze v rámci obvyklého nazírání na běh věcí směřujících k realizaci vlastnického práva k nemovitým věcem očekávat, že po řádově takto dlouhém období budou vztahy právní, evidenční a skutečné k majetku právě státu v souladu.

V této souvislosti také nelze odhlédnout od toho, že žalovaná nepřistoupila k uplatnění svých nároků v rámci nápravy majetkových křivd zjevně i proto, že v evidenci nemovitostí byla vedena stále jako vlastnice předmětných pozemků, tyto stále užívala a stát k pozemkům vlastnické právo nevykonával.

Jestliže následně právě státní orgán (státní notářství) výslovně potvrdil nabytí vlastnického práva žalované k předmětným pozemkům, lze s přihlédnutím ke všem výše popsaným skutečnostem uzavřít, že dobrá víra žalované nebyla vyloučena jen na základě „obecně známé povědomosti o prodeji pozemků v předmětné lokalitě“ a předpokladu, že žalovaná „žijící v harmonickém manželství s vlastníkem pozemku“ musela vědět o právních jednáních svého manžela.

Právě u státu lze podle názoru dovolacího soudu očekávat a požadovat, aby řádně plnil svá práva a povinnosti vlastníka a to tím spíše, jestliže obdobné chování požaduje a vyžaduje i u adresátů právních norem.

Spoléhají-li osoby, jichž se aplikační činnost státu a státních orgánů na úseku vlastnických a majetkových práv přímo dotýká, na předpoklad správnosti postupu a rozhodovací činnosti státu a jeho orgánů, jímž završuje či deklaruje změny ve vlastnických a majetkových vztazích, nelze případně nesoulad v tomto postupu a důsledky s tím spojené připisovat primárně adresátům právních norem a aktů aplikace práva. Jinými slovy řečeno, jestliže státní orgány potvrdí nabytí vlastnického práva k nemovitostem jakožto exponovanému předmětu vlastnického práva určitému okruhu osob, jeví se přiměřenou úvaha, že tak nebudou činit ve vztahu k majetku, který má být právě ve vlastnictví státu samotného, neboť lze předpokládat vědomost příslušných orgánů státu o jeho vlastním majetku. Pokud tak přesto učiní, musí jít důsledky takového postupu především na úkor právě státu a činnosti jeho orgánů.

Pokud za této situace odvolací soud usuzoval na nedostatek dobré víry s přihlédnutím právě a jenom k předpokladu, že žalovaná musela být seznámena se všemi právními úkony svého muže v roce 1975 (uzavření kupní smlouvy) a nedocenil význam událostí a skutečností následujících až do roku 2005, tak neobstojí jeho závěr, že žalovaná nemohla být s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře.

Dovolací soud se neztotožnil ani se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva žalované.

Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.].

Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je skutečnost, že žalobce prokáže, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K otázce, kdy může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 2003, č. 1, str. 5, a v usnesení ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4264/2007, s tím, že žalobce zapsaný jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, jestliže není žalovanými zpochybněno; z toho je patrné, že naléhavý právní zájem je dán i v případě, že žalobce je sice zapsán v katastru nemovitosti jako vlastník sporné nemovitosti, žalovaný však tvrdí, že vlastníkem je ve skutečnosti on sám. Nelze totiž přehlédnout, že stav katastru nemovitostí nemusí být v souladu se skutečným právním stavem (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006).

Podle dovolacího soudu samotná skutečnost, že se jeden z duplicitně zapsaných vlastníků domáhá žalobou určení svého vlastnického práva, nebrání druhému z duplicitně zapsaných vlastníků domoci se určení svého vlastnického práva žalobou vzájemnou. Výsledkem řízení o určení vlastnického práva jednoho z duplicitně zapsaných vlastníků totiž nemůže být určení vlastnického práva druhého zapsaného vlastníka, takže jeho právní postavení by mohlo být i nadále nejisté.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu

Vydáno: 13. August 2014
Vloženo: 12. December 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč