JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2225/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) P. K., a b) E. K., zastoupených advokátem, proti žalované 3 P., s. r. o., zastoupené advokátem, o umožnění přístupu přes pozemek a o vzájemném návrhu žalované na zdržení se užívání pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 316/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2005, č. j. 21 Co 9/2005-195, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 749,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. T. H.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 8 C 316/2003-160, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost „umožnit žalobcům vstup, průchod a průjezd přes pozemek žalovaného č. parc. 144/1 o výměře 987 m² vedený jako ostatní plocha (se způsobem využití – ostatní komunikace) v k. ú. H., zapsáno v katastru nemovitostí u KÚ P. na LV č. 1180 pro obec P., okres H. m. P.“. Výrokem pod bodem II. zamítl „vzájemný návrh žalovaného, kterým navrhuje, aby soud uložil žalobcům povinnost zdržet se jakéhokoliv užívání“ výše uvedeného pozemku. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou nájemci domu čp. 1090 na pozemkové parcele č. 144/15 v tamním katastrálním území. Přístup ke vchodu, resp. příjezd ke garáži tohoto domu, který je možný pouze přes pozemek žalované č.144/1, umožňovala smlouva o jeho užívání, která ale zanikla. Žalovaná navrhla uzavření nové smlouvy na časově omezenou dobu a za úplatu, což žalobci neakceptovali a žalovaná odmítla, aby žalobci nadále pozemek užívali. Sporný pozemek je podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále „zákon o pozemních komunikacích“) účelovou, veřejně přístupnou komunikaci. V tomto smyslu o ní příslušný správní orgán rozhodl 11. 11. 1996 pod č. j. ODE/1476/96/Rů. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobcům nelze bránit v jejím užívání.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 21 Co 9/2005-195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uvádí, že odvolací soud řešil otázku, jež není odvolacími soudy rozhodována shodně a že rozhodl v rozporu s hmotným právem. Uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Pokud jde o skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, namítá především, že k rozhodnutí ve věci není dána pravomoc soudu, ale věc spadá do působnosti příslušného silničního správního orgánu ve smyslu § 44 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Došel-li soud k závěru, že dotčená komunikace je účelová a veřejně přístupná podle § 7 odst. 1 citovaného zákona, pak vztahy vyplývající z jejího užívání jsou veřejnoprávní povahy a k regulaci je příslušný silniční správní úřad ve smyslu § 3 a § 40 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, jemuž by měla být věc postoupena. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 178/99, 22 Cdo 1862/2000, 22 Cdo 1141/99, 22 Cdo 1374/2002, 22 Cdo 1860/2000 a 22 Cdo 2927/2004 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 427/2000. Dovolatelka dále připomíná vývoj výstavby komunikace a ji obklopených budov, to je areálu nazvaného M., nacházejícího se původně zcela v jejím vlastnictví. Šlo tedy o komunikaci ryze soukromé povahy ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, o uzavřený prostor sloužící výlučně potřebám žalované jakožto vlastnice a uživatelky. Je toho názoru, že na soukromém charakteru této komunikace neměla vliv skutečnost, že následně některou z budov v areálu M. převedla na další subjekt, když s ním vždy před převodem vlastnictví upravila způsob a rozsah užívání příjezdového prostoru. K tomu uzavírá, že komunikace soukromého charakteru se nemůže bez jejího souhlasu stát komunikací veřejně přístupnou, když by takový souhlas musel být prokázán, což se v daném případě nestalo. Důkazy k tomu soud odmítl provést. Vlastnice budovy čp. 1090, kterou užívají žalobci, to je s. r. o. S., věděla, že má přístup k budově přes pozemek žalované a že za to musí poskytovat peněžité plnění. Náklady žalované spojené s údržbou komunikace včetně jejího osvětlení ročně představují 125 000,- Kč. Za zavádějící dovolatelka považuje odkaz soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, řešícího skutkově jinou věc. Upozorňuje naopak na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2191/2002 a 22 Cdo 1868/2000. Konstatuje, že umožněním obecného užívání komunikace by znamenalo vydat takovému užívání soukromý majetek několikamilionové hodnoty. Ohledně tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka uvádí, že soud neakceptoval její návrhy na dokazování skutečností, týkajících se způsobu, rozsahu a regulace užívání dotčené komunikace a okolností týkajících se jejího vydání k obecnému užívání. Dále připomenula, že soud neprávem přiznal žalobcům aktivní legitimaci, ač je zřejmé, že se jedná o spor vlastníků nemovitostí, přičemž žalobci v daném místě žádné nemovitosti nevlastní. Žalobci tudíž nejsou nositeli tvrzeného subjektivního práva k objektům, k nimž se domáhají práva příchodu a příjezdu. Dovolatelka uzavírá, že rozhodnutím soudu v dané věci v podstatě došlo k nuceného omezení jejího vlastnického práva a tedy k vyvlastnění nemovitosti bez náhrady. Navrhuje, aby dovolací soud buď zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení, případně, aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů, řízení zastavil a věc postoupil příslušnému silničnímu správnímu orgánu.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s právním závěrem soudu. Uvádějí, že dovolatelka namítá skutečnosti, jimiž se již soud podrobně zabýval a při rozhodování je posoudil. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Občanský soudní řád ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., omezil přípustnost dovolání tak, že pro tzv. zmatečnostní vady není dovolání přípustné; dovolací soud k nim přihlédne jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 OSŘ). Bylo-li rozhodnuto o věci, která nenáleží do pravomoci soudů, lze se nyní domáhat nápravy žalobou pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. a) OSŘ].

V dané věci dovolatel sice správně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, nicméně pro vadu, která je podle výslovného znění zákona důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost, dovolání nelze připustit. Protože dovolání není přípustné ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že žalobcům vznikly náklady představované odměnou advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení (podání vyjádření k dovolání), které činí podle § 7 písm. f), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b), odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 3 000,- Kč, dále paušální náhradou hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.) včetně 19 % daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 OSŘ 599,- Kč, celkem 3 749,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. října 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 16. October 2006