JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2202/2004

Odstranění stavby na cizím pozemku dle §135c

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Základní organizaci č. 22 Č. s. ch., zastoupené advokátem, o odstranění stavby, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 75/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2003, č. j. 37 Co 439/2000-107, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2003, č. j. 37 Co 439/2000-107, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. února 2000, č. j. 29 C 75/94-79, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. února 2000, č. j. 29 C 75/94-79, uložil žalované, aby odstranila z pozemku parc. č. 2002/4 a 2002/3 v kat. území S. dřevěný typizovaný objekt typu MU 133B se všemi součástmi a příslušenstvím. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 2002/3 a 2002/4 v kat. území S., obec B. Tyto parcely byly podle geometrického plánu z 13. 2. 1986, číslo zakázky 025923- 231, vyčleněny z parc. č. 2002/1. Na pozemku parc. č. 2002/4 je postaven typizovaný objekt typu MU 133B. Hospodářskou smlouvou o převodu stavby v družstevním vlastnictví a o přenechání části sdruženého pozemku do užívání, uzavřenou 31. 1. 1984, převedlo JZD M. B. do vlastnictví žalované dřevěný typizovaný přízemní objekt typu MU 133B, stojící na pozemku parc. č. 2002/1 v kat. území S. Žádostí ze 14. 2. 1986, adresovanou ObNV B., požádala žalovaná o zápis novostavby hospodářské budovy, postavené na parc. č. 2002/3 a 2002/4 v kat. území S., do listu vlastnictví. ObNV B. na podkladě této žádosti objektu potvrdil přidělení čísla popisného – evidenčního. Objekt byl postaven jako zařízení staveniště v souvislosti se stavbou komunikace na Ř. ulici a nebyl kolaudován. Soud prvního stupně dovodil, že se jedná o stavbu neoprávněnou, která byla vybudována jako dočasná, aniž by byla zkolaudovaná. Protože žalobce vypověděl 13. 1. 1992 smlouvu o užívání pozemků, což žalovaná nerespektovala, podle § 126 odst. 1 ObčZ „v návaznosti na ust. § 135c, odst. 1 občanského zákoníku“ poskytl žalobci ochranu.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. července 2003, č. j. 37 C 439/2000-107, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu na odstranění předmětného objektu z označených pozemků zamítl. Ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud doplnil dokazování rozhodnutím MěNV v B., odboru vodního hospodářství, energetiky a pro věci zemědělství a lesnictví z 1. 2. 1968, ze kterého zjistil, že část parcely podle PK č.447 v kat. území S. (parc. č. 2002/4 a část 2002/3 tvořily její součást) byla vyňata trvale a část, určená pro staveniště, dočasně na dobu dvou let. Podle odvolacího soudu „předpokladem rozhodnutí o odstranění stavby podle ust. § 135c odst. 1 obč. zák. je neoprávněnost stavby na cizím pozemku, tj. absence občanskoprávního titulu ke stavbě, nikoli skutečnost, že stavba byla postavena v rozporu se stavebními předpisy. Při posouzení otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku, je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu. O neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací“. S ohledem na dobu vzniku stavby, a to po 1. 2. 1968, a skutečnost, že byla postavena v souvislosti se stavbou silnice k letišti v B., „lze mít za vyloučené, aby předmětná stavba byla zřízena občanem, proto je třeba i dovodit, že o stavbu neoprávněnou nejde. Protože ke zřízení stavby došlo před 1. 1. 1992, nelze v daném případě věc posuzovat podle ustanovení § 135c ObčZ, ale podle právní úpravy platné před 1. 1. 1992, tj. podle § 221 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., podle kterého neoprávněnou stavbu mohl zřídit jen občan. Dále poukázal na to, že do 31. 12. 1991 platilo ustanovení § 11 odst. 4 hospodářského zákoníku, podle kterého „je stavba ve vlastnictví té socialistické organizace, která ji pořídila, popř. ve vlastnictví státu, jde-li o státní organizace“. Pro posouzení věci není rozhodné, zda stavba byla postavena v rozporu se stavebními předpisy. S ohledem na to, že nejde o neoprávněnou stavbu, nelze se domáhat jejího odstranění.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že jsou zcela irelevantní úvahy odvolacího soudu o oprávněnosti či neoprávněnosti stavby žalované. Podle názoru žalobce je podstatné, že se jako „vlastník domáhá ochrany svého vlastnického práva a domáhá se odstranění stavby, která na pozemku již nemá žádný právní důvod k setrvání“. Na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 135c ObčZ, protože nejde „o případ, kdy by někdo zřídil stavbu, ač na to nemá právo, ale o situaci, kdy stavba, která po určitou dobu jako stavba dočasná byla na pozemku umístěna oprávněně, uplynutím doby ztratila právní důvod pro svoji existenci na konkrétním pozemku“ a měla být odstraněna. Tím, že se tak nestalo, žalovaná zasahuje do vlastnického práva žalobce jako vlastníka pozemku, který se důvodně domáhá ochrany podle § 126 ObčZ. Vytýká odvolacímu soudu, že se rovněž nevypořádal s otázkou charakteru stavby ve smyslu právním, tj. zda jde o věc movitou nebo nemovitou. Ke kolaudaci stavby nedošlo proto, že šlo nešlo o stavbu trvalého charakteru a že se nejednalo o nemovitost. Navrhl. aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou a že je přípustné, dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ, nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ani z obsahu spisu takové vady nebyly zjištěny. Proto dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu jen v rozsahu dovolacích námitek uplatněných dovolatelem.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 414, Svazek 4, zaujal právní názor, že „oprávněnost stavby je třeba posoudit podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku, zatímco způsob vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, probíhá podle právní úpravy platné v době rozhodování soudu o neoprávněné stavbě“.

Podle § 135c odst. 1 ObčZ zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Podle odst. 2 pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva je stavbě (odst. 3).

Ustanovení § 135c ObčZ tak upravuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby zřízené na cizím pozemku.

Z občanskoprávního hlediska jde o neoprávněnou stavbu tehdy, byla-li na cizím pozemku zřízena stavba, aniž k tomu měl stavebník zákonem vyžadované oprávnění (tzv. občanskoprávní titul), byť by měl stavební povolení, příp. splňoval další náležitosti podle předpisů správního práva.

Předmětná stavba byla zřízena na pozemku sdruženém právním předchůdcem žalobce do JZD B. nikoli vlastníkem pozemku, ani JZD B., kterému svědčilo právo družstevního užívání, nýbrž organizací podílející se na výstavbě silnice v daném místě pro účely této stavby. Za této situace, kdy nebylo doloženo oprávnění opravňující stavebníka předmětné stavby ke stavbě na cizím pozemku, šlo v době jejího vzniku o neoprávněnou stavbu. Pokud však následně po splnění účelu, k němuž předmětná stavba byla zřízena, došlo mezi vlastníkem stavby a JZD B., jemuž z titulu práva družstevního užívání pozemku svědčilo právo zřizovat na sdružených pozemcích stavby potřebné pro činnost družstva, k takovému uspořádání vztahu, že stavba nadále sloužila JZD B. k zemědělským účelům a družstvo s ní nakládalo jako s vlastní, o čemž svědčí skutečnost, že ji k 1. 1. 1976 v rámci slučování družstev vneslo do JZD M. B., právního předchůdce žalované, pak se již nelze domáhat uspořádání vztahu z neoprávněné stavby podle § 135c ObčZ. Jestliže zemědělské družstvo bylo oprávněno na základě oprávnění na základě oprávnění, vyplývajícího ze zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, (viz jeho § 24 odst. 3) k užívání sdruženého pozemku „k užívání pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by náleželo vlastníku“, bylo oprávněno nejen ke zřízení stavby na tomto pozemku, ale i k převzetí stavby na tomto pozemku postavené jiným subjektem do svého vlastnictví, jestliže ji hospodářsky využívalo.

Z výše uvedeného vyplývá, že předmětnou stavbu nelze považovat (byť z jiných důvodů než uvažoval odvolací soud) za stavbu neoprávněnou ve smyslu § 135c ObčZ. To ovšem neznamená, že se vlastník pozemku nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva a odstranění stavby podle § 126 odst. 1 ObčZ. Právě tohoto ustanovení se žalobce dovolává, a to správně s tím, že na daný případ ustanovení § 135c ObčZ aplikovat nelze. Podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu se lze domáhat i právem odstranění stavby z pozemku vlastníka podle ustanovení § 126 odst. 1 ObčZ – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1396/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 9/1999 anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2000 V daném případě tak nebude bez významu zjištění, jaké povahy je sporná stavba, za jakým účelem a na jakou dobu byla zřízena a později užívána a čím je opodstatněna její další existence. V této souvislosti lze ještě odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 45/92, uveřejněný v Právních rozhledech č. 2, ročník 1993.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci soudy obou stupňů nebylo správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 a 2 OSŘ zrušil rozsudky soudů obou stupňů, neboť důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. prosince 2004

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 07. December 2004
Vloženo: 11. October 2018