JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2163/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: l) H. m. P., zastoupenému advokátem, a 2) Městské části P., o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 172/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10 září 1999, č. j. 18 Co 292/99-63, t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10 září 1999, č. j. 18 Co 292/99-63, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. prosince 1998 č. j. 12 C 172/96-48, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal vyklizení předmětných nemovitostí vlastnickou žalobou podle § 126 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ"); tvrdil, že renunciační prohlášení, o které stát a jeho právní nástupci opírají své vlastnické právo, jako původní vlastník nikdy nepodepsal a pokud by jej i podepsal, šlo by o úkon trpící nedostatkem svobody vůle a proto neplatný. Žalobce se totiž vystěhoval z Československé republiky v roce 1949 proto, že mu jako příslušníkovi československé armády v Anglii hrozila perzekuce.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. prosince 1998, č. j. 12 C 172/96-48, zamítl žalobu s návrhem, že „žalované jsou povinny vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat nemovitosti sestávající z domu č. p. 246 a stavebních parcel č. 91 a 92 a parcely č. 93 - zahrada, vše zapsáno na LV č. 1 a 2 pro k. ú. K. v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P., do l5 dnů od právní moci rozsudku". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud jde o vyklizení domu čp. 246 a stavebních parcel č. 91 a 92, nejsou žalované ve sporu pasivně věcně legitimovány. Z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že u těchto nemovitostí je jako vlastník zapsána „ČR - MNV K.", nikoliv žalované obce. U parcely č. 93 je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník „ČR - ONV v P.". Ve vztahu k této nemovitosti soud uvedl, že žalobce neprokázal, že nikdy nepřestal být jejím vlastníkem a neunesl důkazní břemeno, když nedoložil, že „darovacím prohlášením, které učinil před svým vystěhováním z republiky věnoval státu toliko akciovou společnost H. S. s domem č. p. 699 v P. a nikoliv nemovitosti v K.". Soud uzavřel, že „v průběhu řízení se renunciační prohlášení nepodařilo dohledat" a „z výměru ministerstva financí z 16. 3. 1950 vyplývá, že svým prohlášením se žalobce vzdal i nemovitostí v K. Soudu nezbylo než tomuto výměru uvěřit a rozhodnout tak, že žaloba byla i pokud jde o pozemek č. 93 v k. ú. K. zamítnuta".

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10 září 1999, č. j. 18 Co 292/99-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že mu nadále svědčí vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Za správný považoval postup soudu prvního stupně, pokud vycházel „z jediného objektivního důkazu, kterým je výměr ministerstva financí z 16. 3. 1950, z něhož vyplývá, že se žalobce nemovitostí vzdal". Uvedl, že i v případě, že by k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát na základě citovaného výměru nedošlo, byly by splněny podmínky takového přechodu vydržením vlastnického práva k věci opuštěné ve smyslu § 115 a násl. ObčZ z roku 1950. Žalobce nemovitosti „nepochybně opustil a až do doby, kdy začal v roce 1994 jednat se žalovanými o jejich vydání, o ně neprojevoval zájem, jako majitel se nechoval a o osud nemovitostí se nezajímal". Zaujal názor, že „by žalobce mohl svůj nárok na vydání věci případně odvozovat od § 6 odst. l písm. b), c) nebo d) zákona č. 87/1991 Sb." za splnění podmínek daných zákonem pro oprávněnou i povinnou osobu. Konstatoval, že „možnost hledat řešení v obecném právním předpise lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava ve zvláštním zákoně". Tato „speciální úprava je v daném případě dána zákonem č. 87/1991 Sb. a nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení". Uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, aniž by se zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných, s tím, že závěry soudu prvního stupně o jejím nedostatku se mu jeví jako skutkově nepodložené. Dovolání proti svému rozsudku připustil „pro posouzení otázky, zda žalobce je ve sporu aktivně legitimován z titulu trvání jeho vlastnického práva s odkazem na § 381 a násl. OZO".

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. l občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb tímto zákonem (dále jen „OSŘ") a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítá, že názor odvolacího soudu, že došlo v daném případě k opuštění věci nebo snad k převedení vlastnického práva žalobcem na stát ve smyslu § 362 o. z. o. nemůže obstát. Nesouhlasí s tím, že soudy za stěžejní důkaz o převodu vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem na stát považují výměr ministerstva financí z 16. 3. 1950, aniž by se kdy podařilo nalézt notářsky ověřené prohlášení ze 7. 2. 1949, kterým se měl svého majetku vzdát, zvláště je-li ve výměru uvedeno, že „notářský zápis nemohl být sepsán, protože se postupující vystěhoval z republiky Československé". Ministerstvo financí tedy o vlastnictví ke sporným nemovitostem rozhodlo v rozporu s § 381 a násl. a § 387 o. z. o. Československý stát postupoval tak, jako by šlo o derelikci, o které však nelze uvažovat, dostala-li se věc z vlastníkovy detence proti jeho vůli a jestliže vlastník věc opustil jen proto, že k tomu byl nucen výměnou za vystěhovalecký pas. Nepřípadný je odkaz soudu na ustanovení § 115 a násl. občanského zákoníku z roku l950. Tvrzení soudu, že žalobce neprojevoval zájem o předmětné nemovitosti, není v souladu se skutečností, která se v Československu vytvořila od roku l948 do roku 1990. Žalobce opustil tehdejší Československou republiku z důvodu sílící persekuce příslušníků západního odboje, zejména československého letectva v Anglii. Je proto nemyslitelné, aby žalobce cestoval do Československé republiky a projevoval zájem o správu svého majetku. Republiku navštěvoval a o osud svého majetku v ní se zajímal okamžitě poté, co bylo možno do republiky cestovat. O vydání majetku začal usilovat, jak jen to bylo možné, tedy v roce 1991, ale vlivem nesprávných informací požádal o československé občanství až jeden měsíc po lhůtě, kdy bylo možno uplatnit nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. Nesouhlasí s názorem soudu, že se svého práva nemůže domáhat podle obecných ustanovení ObčZ, brání-li tomu speciální právní předpis, kterým je zákon č. 87/1991 Sb. Každý občan má právo na ochranu vlastnického práva a ta je dána jednak Listinou základních práv a svobod a ObčZ v § 123 a § 126. Jiný výklad ochrany vlastnického práva nemůže v demokratickém právním řádu obstát. Navrhuje zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalované se k dovolání nevyjádřily.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je podáno osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle § 239 odst. 1 OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.

V dovolání jsou uplatněny dvě zásadní námitky. Dovolatel jednak polemizuje se zjištěním odvolacího soudu, podle kterého učinil tzv. renunciační prohlášení (t. j. prohlášení o vzdání se vlastnického práva) ke sporným nemovitostem a dále se z obsahu dovolání podává (byť nikoliv výslovně formulovaná) námitka, že i kdyby takové prohlášení učinil, bylo by neplatné, neboť k němu byl dovolatel donucen tehdejší politickou situací. Dovolatel dále namítá, že pokud vlastnictví nepozbyl, nelze mu odpírat právo uplatnit nárok na jeho ochranu (§ 126 odst. 1 ObčZ ) s odkazem na to, že měl nárok uplatnit v restitučním řízení.

Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 OSŘ může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, v dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) OSŘ]. Proto v dané věci musí dovolací soud vycházet ze skutkového zjištění učiněného v nalézacím řízení, že žalobce učinil renunciační prohlášení ohledně předmětných nemovitostí. Dovolací přezkum se tak omezuje na otázku, zda se odvolací soud zabýval platností tohoto prohlášení.

Dovolací soud opětovně vyslovil právní názor, že pokud žalobce nepozbyl vlastnictví k nemovitostem ke dni nabytí účinnosti restitučních předpisů (v daném případě zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), nebylo by možno ze skutečnosti, že mohl nadále uplatnit i restituční nárok dovozovat, že nadále nemůže uplatňovat právo na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3/1999). V rozsudku ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, publikovaném v Právních rozhledech č. 11/2000, dovolací soud uvedl, že žalobci, který není občanem České republiky a který tvrdí, že mu stát bez právního důvodu odňal věc, jež je nadále v jeho vlastnictví, nelze jen s poukazem na předmět úpravy zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, odepřít právo na ochranu vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů. Protože zákon č. 87/1991 Sb. v části druhé upravuje jiné nároky než občanský zákoník v ustanoveních o ochraně vlastnictví, není mezi ustanoveními § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a § 126 odst. 1 ObčZ vylučující vztah předpisu zvláštního k předpisu obecnému... Nelze přijmout závěr, že uplynutím prekluzivních lhůt uvedených v restitučních zákonech pro uplatnění restitučního nároku se legalizuje okupace věci státem v rozhodném období (od 25.2.1948 do 1.1.1990) a že ten, kdo je stále vlastníkem věci, o ni bez náhrady přichází. I v době nesvobody (§ 1 zákona č. 480/1991 Sb.) se mohl vlastník věci domáhat u soudu, aby mu stát vydal věc, kterou mu okupoval či zadržoval bez právního důvodu. Umožňovalo mu to ustanovení § 132 či § 489 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Bylo by paradoxní až protismyslné, aby tuto možnost ochrany vlastnického práva nepodléhající promlčení odňal vlastníkům zákon, jehož účelem má být zmírnění majetkových (a jiných) křivd.

Restituční zákony tedy nic nezměnily na tom, že na základě absolutně neplatného úkonu nelze pozbýt ani nabýt vlastnictví k věci. Opuštění věci je právním úkonem, na který se vztahují zákonná pravidla o právních úkonech, včetně pravidel o svobodě vůle jednajícího. Pokud odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.

V dané věci žalobce opakovaně tvrdil, že pokud by soud dospěl k závěru, že renunciační prohlášení podepsal, šlo by o právní úkon učiněný nesvobodně, pod tlakem bezprávné výhrůžky (např. čl. 30, 56 a násl.). Tímto tvrzením se soudy v nalézacím řízení, patrně v důsledku názoru, že žalobce nemůže uplatnit ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 ObčZ, nezabývaly a řízení tak zůstalo neúplné. Také úvaha odvolacího soudu o vydržení věci státem je předčasná. Teprve v případě, že bude učiněn právní závěr, že o. z. o. z roku 1811 postihoval úkon učiněný pod tlakem bezprávné výhrůžky absolutní neplatností (případně že byla řádně uplatněna námitka relativní neplatnosti), a v kladném případě bude postaveno najisto, že šlo o takový úkon, bude možno uvažovat o tom, zda stát mohl být „se zřetelem ke všem okolnostem" v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí, a tedy přicházelo v úvahu jejich vydržení (§ 145 odst. 1 ObčZ z roku 1950 ve spojení s § 115 a násl. ObčZ z roku 1950).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 o. s. ř. věta za středníkem); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. května 2001

JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 03. May 2001