JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2147/2009

Vypořádání spoluvlastnictví: podmínky pro přikázání věci spoluvlastníkovi

Právní věty

  1. Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze ,přihlédne‘. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.

  2. Pokud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2058).

  3. (...) měl-li odvolací soud zato, že ve prospěch žalovaného 1) svědčí kritérium účelného využití věci, pak za situace, kdy mu nesvědčilo kritérium velikosti spoluvlastnického podílu, byl povinen zabývat se schopností spoluvlastníků přiměřenou náhradu zaplatit, zejména je měl vyzvat, aby ke svým tvrzením navrhli důkazy a zvážit jejich provedení. Protože tak nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

22 Cdo 2147/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. W., zastoupené JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, proti žalovaným 1) J. K., a 2) G. B., zastoupené JUDr. Hanou Reidlovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 1/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 35 Co 790/2006-262, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 35 Co 790/2006-262, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. března 2006, č. j. 9 C 1/2002-167, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v České Lípě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. března 2006, č. j. 9 C 1/2002-167, rozhodl výrokem pod bodem I., že se zrušuje „podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k rekreačnímu objektu č. e. 2 na st. p. č. 12, zemědělské usedlosti bez č. p./č. e. na st. p. č. 14, st. p. č. 12, st. p. č. 14, p. č. 9/1, p. č. 14, p. č. 16/2, p. č. 21 a p. č. 843/3 v k. ú. Lvová, obec Jablonné v Podještědí, zapsaných na LV č. 7 u Katastrálního úřadu pro L. k., pracoviště Č. L.. Nemovitosti se přikazují do podílového spoluvlastnictví v poměru jedna polovina žalobkyni a jedna polovina prvnímu žalovanému za náhradu 475.000,- Kč, kterou je povinen první žalovaný zaplatit druhé žalované do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 150.000,- Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí“. Dále soud rozhodl výroky pod body III. a IV. o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí, a to žalobkyně jedné ideální poloviny a žalovaní každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny. Vzal za prokázané, že žalobkyně nemovitosti užívá rekreačně a část, kterou užívá, udržuje na své náklady v řádném stavu a pečuje o ni a je ochotná tak činit i do budoucna. Žalovaný 1) má v objektu trvalé bydliště, část nemovitosti, kterou užívá, není podle názoru soudu příliš udržovaná, zřejmě vynakládá náklady pouze na základní údržbu. Nemovitosti hodlá udržovat i v budoucnu. Žalovaná 2) nemovitosti od roku 1979 neužívá a nestará se o ně; žije ve Francii. Stavba je kulturní památkou, o kterou je nutné v souladu se zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, pečovat a udržovat ji v dobrém stavu.

Soud shledal, že jsou dány podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“). Reálné rozdělení nemovitostí podle spoluvlastnických podílů považoval za vyloučené; navržený způsob by nepřinesl vertikální dělení a stavební úpravy nebyly přípustné z památkového hlediska. Dále přicházelo v úvahu přikázání věci do vlastnictví jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu. Soud zvažoval bytové potřeby účastníků, schopnost a ochotu se o nemovitosti starat, provádět jejich údržbu a opravy a současně přihlédl k velikosti podílů účastníků. U žalované 2) shledal, že nemovitosti více jak 26 let neužívá, doložitelným způsobem se o ně nezajímá a nestará se o ně, nefinancuje ani jejich základní údržbu; přitom se jedná o kulturní památku, která potřebuje trvalou péči, nejsou proto dány důvody pro přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví. Soud zhodnotil postavení žalobkyně a žalovaného 1) jako obdobné a určil, že pouze oni budou podílovými spoluvlastníky, každý k podílu ideální jedné poloviny. Žalovanému 1) pak stanovil povinnost vyplatit žalované 2) vyrovnávací podíl ve výši stanovené znaleckým posudkem a žalobkyni přiznal právo proti žalovanému 1) na vydání bezdůvodného obohacení ve výši zhodnocení podílů ostatních spoluvlastníků.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 35 Co 790/2006-262, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil spoluvlastnictví účastníků ke shora uvedeným nemovitostem, které přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 1) a stanovil mu povinnost zaplatit žalobkyni náhradu ve výši 1.400.000,- Kč a žalované 2) 700.000,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Změnu rozhodnutí zdůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným 1) přetrvávají dlouholeté hluboké rozpory ohledně užívání a správy nemovitostí a žalobkyně nechce dále s žalovaným setrvávat ve spoluvlastnictví; stejně tak přetrvávají dlouhodobé rozpory mezi žalovanou 2) a žalovaným 1), který s ní nechce mít nemovitosti ve spoluvlastnictví. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že reálné rozdělení stavby na tři nebo dvě samostatné nemovitosti nepřichází v úvahu. Dalším zákonným způsobem vypořádání spoluvlastnictví je přikázání věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, přičemž soud musí mít na zřeteli další účelné využití věci. Rozhodnutí soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) tomuto požadavku neodpovídá, neboť právě dlouholeté spory mezi uvedenými spoluvlastníky zapříčinily toto řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu a neřeší situaci mezi těmito účastníky.

Odvolací soud při posuzování účelného využití nemovitostí dospěl k závěru, že jedině žalovaný 1) užívá nemovitosti k trvalému pobytu, což považoval za prokázané tím, že si na této adrese po celou dobu řízení vyzvedává korespondenci. V řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím jako jediný setrvával na tom, že chce nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Naopak poslední návrh žalobkyně u odvolacího soudu zněl na přikázání věci do spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 2), přičemž obě spoluvlastnice vylučovaly setrvání ve spoluvlastnickém vztahu se žalovaným 1). Soud zvažoval i tento návrh a dospěl k závěru, že vzhledem k dalšímu využití věci se toto přikázání nejeví jako účelné. Žalovaná 2) se trvale zdržuje v cizině, nemovitosti řadu let neužívá a nepodílí se na jejich údržbě; po řadu let o ně neprojevovala zájem a nelze očekávat změnu jejího postoje. Pokud žalobkyně měla spory s žalovaným 1) ohledně provádění oprav nemovitostí a jejich financování, lze obdobnou situaci očekávat při spoluvlastnictví se žalovanou 2) Z těchto důvodů odvolací soud považoval nemovitosti za nejlépe využité žalovaným 1), kterému je do vlastnictví přikázal za přiměřenou náhradu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním názoru odlišných od rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž účastníky se svým odlišným nazíráním dostatečně srozumitelně a určitě předem seznámil; nedostál tak své poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. a zatížil odvolací řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud tak porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Při jednání dne 4. 11. 2008 poskytl účastníkům nedostatečné a nekonkrétní poučení, když jim sdělil, že podle výsledků dosavadního řízení přichází v úvahu přikázání věci do vlastnictví jednoho z účastníků za náhradu a vyzval je, ať uvedou, zda neuplatňují nějaké nároky z investic do společné věci a v tomto směru nechť doplní svá tvrzení a označí důkazy. Odvolací soud měl však účastníky poučit konkrétně, že míní přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného 1) a dát jim tak možnost na tento názor reagovat a označit důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud tak neučinil, stalo se jeho rozhodnutí pro účastníky zcela nepředvídatelným.

Žalobkyně poukazuje na to, že již v minulosti se s žalovaným 1) snažili o uzavření dohody o užívání nemovitostí a v zásadních věcech se shodli, t. j. v tom, že by oba užívali jimi dosud užívané prostory a pozemky by si rozdělili. Neshodli se pouze v jednotlivostech. Proto se soudy měly nejprve pokusit o smírné urovnání sporu podle § 100 odst. 1 o. s. ř. a je otázkou, pokud tak neučinily, zda řízení nezatížily vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po stránce právní, nesprávně vyložil § 142 obč. zák. a postupoval v rozporu i s judikaturou Nejvyššího soudu. Nedostatečně zkoumal možnost reálného rozdělení věci, které je podle uvedeného zákonného ustanovení třeba zvažovat na prvním místě. Rozdělení pozemků je možné a spor mezi žalobkyní a žalovaným 1) byl pouze ohledně správnosti geometrického zaměření. Mezi uvedenými účastníky nebyl až na drobnosti ani rozpor v tom jak rozdělit užívané prostory (stavby). Soud při úvaze o rozdělení domu č. e. 2 a stodoly bez č. p. a č. e. na st. parc. č. 14 upustil od samostatného posouzení věci a vyšel pouze ze sdělení Městského úřadu v Jablonném ze dne 30. 4. 2004, aniž by byly dány podmínky § 135 odst. 2 o. s. ř. Městský úřad v Jablonném přitom své negativní posouzení opřel jen o ústní stanovisko pracovníka Národního památkového ústavu při místním šetření, které se vztahovalo pouze k otázce rozdělení provedením zásahu do stávající dispozice (čl. 125) a soudy toto stanovisko památkového ústavu bez dalšího přejaly, i když reálné rozdělení navrhovaly spoluvlastnice s podílem ideálních tří čtvrtin. Bylo na soudu, aby našel technicky proveditelné a pro účastníky přijatelné řešení rozdělením nemovitostí i s případným zřízením věcného břemene užívání místnosti, která by půdorysně přesahovala hranici obou budov.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nepostupoval v souladu s § 142 obč. zák., neboť rozhodl o přikázání věci do výlučného vlastnictví žalovaného 1), aniž by se jakkoliv vypořádal s otázkou velikosti spoluvlastnických podílů. Žalovaný 1), do jehož výlučného vlastnictví soud nemovitosti přikázal, byl spoluvlastníkem pouze ideální jedné čtvrtiny uvedených nemovitostí, zatímco návrh zbývajících dvou spoluvlastnic [žalobkyně s podílem ideální jedné poloviny a žalované 2) s podílem ideální jedné čtvrtiny], vlastnících celkem ideální tři čtvrtiny nemovitostí, aby přikázal nemovitosti do jejich spoluvlastnictví, nezohlednil. Bez jakýchkoliv zjištění odkazoval na to, že lze očekávat mezi nimi stejné rozpory, jaké byly mezi žalovaným 1) a žalovanou 2), aniž by přihlédl k tomu, že se jednalo o rozvedené manžele. Takové závěry nelze vztahovat na žalobkyni a žalovanou 2), které hodlají nemovitosti společně užívat a podílet se na jejich údržbě. Při posuzování účelného využití nemovitostí nepřihlédl k dosavadní péči žalobkyně a žalovaného 1) o nemovitosti, nepřihlédl k tomu, že polovina domu č. 2 a polovina stodoly na st. parc. č. 14, užívaná žalobkyní, je v podstatně lepším a zachovalejším stavu, než části užívané žalovaným 1). To vyplývá i z vyjádření znalce, který část užívanou žalobkyní ocenil částkou 1.250.000,- Kč a část užívanou žalovaným částkou 950.000,- Kč (čl. 107 v.). Soud nepřihlédl ani k tomu, že nemovitosti jsou chráněnou památkou a je dán zájem státu na jejich udržování v dobrém stavu. Při rozhodování položil důraz pouze na kritérium trvalého pobytu žalovaného 1) v předmětných nemovitostech. Žalobkyně trvalé užívání nemovitostí žalovaným zpochybňuje. Zásilky si vyzvedává v řádu několika dní, neboť se trvale zdržuje v přilehlé obci, která má společnou poštu. Důkazy na podporu těchto tvrzení by soudu předložila, kdyby jeho rozhodnutí bylo předvídatelné. Soud rovněž nezkoumal schopnost žalovaného vyplatit vypořádací podíl ostatním spoluvlastníkům, tedy jeho solventnost, ačkoliv to zástupce žalobkyně navrhoval a z odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nemá dostatek finančních prostředků (čl. 177).

Z podání žalobkyně dodatečně zaslaného dovolacímu soudu a z připojené smlouvy o řízení zástavního práva z 24. 4. 2009 vyplývá, že žalovaný 1) zatížil předmětné nemovitosti zástavním právem k zajištění peněžité půjčky ve výši 2.100.000,- Kč, ze které zřejmě čerpal peníze na vyplacení vypořádacích podílů zbylým účastnicím ve výši 1.400.000,- Kč + 700.000,- Kč. V tomto podání též žalobkyně namítá, že soudy měly zvažovat i možnost rozdělení domu č. e. 2 na bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. Dalším podáním ze dne 30. 6. 2010 žalobkyně doplňuje, že žalovaný 1) darovací smlouvou ze dne 16. 5. 2010 s právními účinky vkladu k 21. 5. 2010 zcela účelově předmětné nemovitosti daroval své manželce. Tím také popřel své tvrzení o „vřelém“ vztahu k nemovitostem.

Z provedeného dokazování nelze dovodit ani závěr o tom, že v případě spoluvlastnictví nastanou mezi žalobkyní a žalovanou 2) neshody. Odvolací soud řádně nezdůvodnil, proč výše podílů a účelné využití nemovitostí nebyly při posouzení věci rozhodující, proč postavil své rozhodnutí na skutečnostech, které nejsou podstatné a nemají oporu v provedeném dokazování a proč nezkoumal bytovou potřebu spoluvlastníků. Nevzal v úvahu, že žalobkyně užívá podkroví budovy od jara do podzimu jako ateliér k provozování restaurátorské činnosti, tedy neužívá nemovitost pouze k rekreačním účelům. Soudy obou stupňů učinily závěr ohledně skutečností rozhodných pro posouzení věci, aniž pro to měly oporu v provedeném dokazování a některé z důkazů hodnotily v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Postupem obecných soudů bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a rovněž bylo porušeno právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.

Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že s rozsudkem odvolacího soudu nesouhlasí. Domnívá se, že soud nepřihlédl ke všem možnostem rozdělení majetku mezi spoluvlastníky.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají. Ke změně dovolacího návrhu není třeba souhlasu soudu (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Uplatní-li dovolatel po skončení dovolací lhůty nové dovolací důvody, které nejsou po obsahové stránce upřesněním (doplněním) důvodů uplatněných včas (totiž ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř.), nemůže dovolací soud k takto uplatněným důvodům přihlédnout. Dovolání se proto z obsahového hlediska posuzuje podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta, ohraničující zároveň i možnost měnit (uvádět) dovolací důvody, uplynula. Přitom nové uplatnění dovolacích důvodů je z povahy věci změnou v uvedení důvodů dosavadních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 365). Proto se dovolací soud námitkami vznesenými po uplynutí lhůty k podání dovolání nemohl zabývat.

Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§ 142 odst. 1, 2 obč. zák.). Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud soud podílové spoluvlastnictví k věcem zruší a vypořádává ho přikázáním nemovitostí jednomu nebo více spoluvlastníkům, jsou pro přikázání stanovena nejen kritéria velikosti podílů a účelného využití věci, ale také schopnost spoluvlastníka, kterému jsou nemovitosti přikazovány do vlastnictví, zaplatit přiměřenou náhradu.

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze ,přihlédne‘. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“ Nejvyšší soud též konstatoval: „Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2058).“

Z uvedeného je zřejmé, že podle konstantní judikatury není ani velikost spoluvlastnických podílů jediným a rozhodujícím kritériem pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků; úvaha o tom, že dům bude účelněji využit, bude-li přikázán do výlučného vlastnictví toho spoluvlastníka, který v něm – na rozdíl od dalších spoluvlastníků – trvale bydlí, není zjevně nepřiměřená.

V projednávané věci odvolací soud vyšel především z toho, že žalovaný 1) využívá nemovitosti jako jediný z účastníků k trvalému pobytu, a že „konzistentně navrhoval přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví“, zatímco ostatní účastnice chtěly v odvolacím řízení zachovat spoluvlastnictví; to by však podle odvolacího soudu nebylo vhodné, neboť žalovaná 2), žijící dlouhodobě v zahraničí, nemovitosti neužívá a nepodílí se na jejich údržbě. Dovolatelka však zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalovaný 1) v předmětném domě trvale bydlí. Při jednání u odvolacího soudu (č. l. 253) žalobkyně uvedla, že v domě pobývá častěji než první žalovaný, ten má sice v domě hlášený trvalý pobyt, užívá však i jiné nemovitosti, které vlastní; to lze i „svědecky doložit“. Odvolací soud však toto tvrzení přešel, aniž by vyzval žalobkyni k označení důkazů (§ 118a odst. 3, § 213b o. s. ř.) a zvážil jejich provedení. Poté učinil skutkové zjištění, že žalovaný v domě trvale bydlí; toto zjištění, opřené o skutečnost, že žalovaný 1) v průběhu sporu vyzvedával soudní zásilky, přitom bylo rozhodující pro posouzení účelného využití nemovitosti a tedy i pro výsledek sporu. V této části tak řízení pro nedostatek výzvy k označení důkazů trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]

Již v řízení před soudem prvního stupně se žalobkyně a žalovaná 2) domáhaly, aby nemovitosti byly přikázány do jejich podílového spoluvlastnictví. To odvolací soud odmítl s poukazem na jejich možné budoucí spory, které by mohly vyplynout z toho, že žalovaná 2) nemovitosti dlouhodobě neužívá.

Občanské právo je založeno mimo jiné na zásadách autonomie vůle, dispozitivnosti právní úpravy a na zásadě „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“ (srov. např. Hurdík, J.: Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998); jde o to, aby vůle účastníků občanskoprávních vztahů byla respektována v nejširší možné míře. Úprava vztahů mezi spoluvlastníky je v zásadě věcí jejich soukromé dispozice. Proto v případě, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se dva nebo více účastníků dohodne a žádá, aby jim byla společná věc přikázána do podílového spoluvlastnictví, z něhož by byli někteří spoluvlastníci vyloučeni, je třeba pro úvahu o velikosti spoluvlastnických podílů jako o jednom z kritérií pro rozhodnutí jejich podíly sčítat. V dané věci tak bylo třeba vzít v úvahu, že spoluvlastnice disponující ¾ podílu se shodly na určitém řešení. Jestliže odvolací soud tuto skutečnost pominul a rozhodnutí opřel o hypotetickou možnost sporů mezi účastnicemi, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Odvolací soud nepovažoval výši podílů za rozhodující pro úvahu o přikázání nemovitostí; dovolatelce lze přisvědčit i v tom, že se s výší podílů účastníků měl v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4465). Jestliže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu úvahu o tom, proč nebyla rozhodující výše podílů, postrádá, nesplňuje náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř., a rozhodnutí je tak i v této části postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka namítá, že v řízení nevyšlo najevo, že žalovaný 1) je schopen vyplatit podíl účastnic řízení. Především je třeba uvést, že ani žalobkyně neprokázala, že by byla schopna vyplatit podíl. Tak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvádí: „Žalobkyně sice v průběhu řízení soudu sdělila, že není v jejích možnostech zaplatit žalovaným náhradu za jejich spoluvlastnické podíly. V současné době se však její finanční situace zásadně zlepšila, protože jako restaurátorka má sjednanou zakázku za podmínek, které jí umožní náhradu za spoluvlastnické podíly vyplatit“ (č. l. 183). Žalovaný pak nejprve uváděl, že by mu potřebnou částku poskytl jeho bratr (č. l. 165v.) a že vlastní další nemovitosti a obrazy, které by mohl prodat a tak podíl vyplatit (č. l. 253). Z uvedeného vyplývá, že ani žalobkyně, ani žalovaný 1) neměli potřebnou částku k dispozici, tvrdili však skutečnosti, podle kterých měli mít možnost si ji v případě, že jim bude věc přikázána, pořídit. Z tohoto hlediska bylo jejich postavení přibližně stejné.

Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, ve kterém se uvádí: „Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je možné jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokáží schopnost přiměřenou náhradu zaplatit. V dané věci všichni spoluvlastníci navrhovali podílové spoluvlastnictví k nemovitostem zrušit s tím, že se rovněž všichni domáhali toho, aby jim nemovitosti byly přikázány (žalobcům do podílového spoluvlastnictví). Jestliže ve prospěch žalobců svědčilo kritérium velikosti spoluvlastnických podílů, které se v jejich případě sčítají . . ., a ve prospěch žalované kritérium účelného využití věci, pak nemovitosti mohly být přikázány jen tomu ze spoluvlastníků, který byl schopen zaplatit přiměřenou náhradu.“ Ústavní soud v nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 493/03, uvedl: „Pokud závěr obecných soudů o solventnosti žalobce nemá oporu v provedených důkazech, neboť z výsledků provedeného dokazování nevyplývá podklad pro jednoznačný závěr soudů o tom, že by byl žalobce schopen poskytnout náhradu ostatním spoluvlastníkům při přikázání věci dle § 142 odst. 1 občanského zákoníku, výsledek řízení před obecnými soudy nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení obsahuje základní zásady spravedlivého procesu, k nimž náleží právo každého na to, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Jestliže učinily obecné soudy závěr ohledně skutečnosti rozhodné pro výsledek svého rozhodování, aniž pro to lze najít oporu v provedeném dokazování, resp. jestliže soudy zhodnotily některý z důkazů v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, nelze mít za to, že proběhnuvší proces vyhovuje zákonnému postupu soudu v řízení“.

Pro projednávanou věc z toho vyplývá, že měl-li odvolací soud zato, že ve prospěch žalovaného 1) svědčí kritérium účelného využití věci, pak za situace, kdy mu nesvědčilo kritérium velikosti spoluvlastnického podílu, byl povinen zabývat se schopností spoluvlastníků přiměřenou náhradu zaplatit, zejména je měl vyzvat, aby ke svým tvrzením navrhli důkazy a zvážit jejich provedení. Protože tak nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolatelka dále zpochybňuje závěr o nedělitelnosti stavby a uvádí, že soud při úvaze o rozdělení domu č. 2 a stodoly na pozemku p. č. 14 upustil od samostatného posouzení věci a vyšel pouze ze sdělení Městského úřadu v Jablonném ze dne 30. 4. 2004. Dovolatelka však pomíjí zjištění odvolacího soudu, že navrhované rozdělení nebylo možné, neboť „takto vymezené nemovitosti by měly jiné hranice v prvním patře a jiné v přízemí a ve sklepních prostorách“. Soudům nelze vytýkat, že při zvažování dělitelnosti stavby vyšly též z přípisu Městského úřadu Jablonné v Podještědí (č. l. 123) a ústně vyjádřeného stanoviska pracovníka Národního památkového úřadu (č. l. 125). Při provedení důkazu příslušnými listinami (č. l. 130) ani později účastníci obsah těchto vyjádření nezpochybnili; dokazování je ovládáno zásadou projednací, podle které procesní odpovědnost za to, že budou učiněna právně významná tvrzení a nabídnuty k nim důkazy, nesou účastníci. Soud není povinen z úřední povinnosti zkoumat správnost odborného vyjádření (§ 127 odst. 4 o. s. ř.), které účastníci přesvědčivě nezpochybnili.

Důvodná není ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé.

Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což je možné jenom z důvodů taxativně uvedených v § 219a o. s. ř.), ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, Soudní rozhledy č. 9/2010). V dané věci o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo jít; např. žalovaný 1) již dříve požadoval, aby mu soud přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví (č. l. 165v.), a také poučení odvolacího soudu o tom, že „přichází v úvahu varianta přikázání věci do vlastnictví jednoho z účastníků za náhradu“ spojené s výzvou k označení důkazů, je dostatečné. Žalobkyni muselo být jasné, že odvolací soud uvažuje o přikázání věci jen jednomu ze spoluvlastníků a bylo na ní uvést skutečnosti a důkazy, které by vedly k tomu, že to má být právě ona, které mají být přikázány. Odvolací soud v tomto okamžiku nemohl předvídat, jaké skutečnosti a důkazy účastníci uplatní, proto mu nelze vytknout, že účastníkům nemohl sdělit – ani kdyby takové sdělení bylo přípustné - že uvažuje o přikázání nemovitosti prvnímu žalovanému. Ostatně předmětem sdělení, poskytovaného odvolacím soudem za účelem zamezení překvapivosti jeho rozhodnutí, není a nemůže být obsah rozsudku odvolacího soudu, resp. to, kterému z účastníků bude vyhověno; to by bylo v rozporu s § 37 o. s. ř., podle kterého senát rozhoduje až po (závěrečné) poradě.

Jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Přitom usiluje především o to, aby spor byl vyřešen smírně (§ 100 odst. 1 o. s. ř.). Samotná okolnost, že soud se nepokusil o smírné urovnání sporu podle § 100 odst. 1 o. s. ř., neznamená, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Soud se má vždy usilovat o to, aby spor byl vyřešen smírně; pokud tak neučiní, jde o vadu řízení, ta však nemůže mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a založit tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Ke tvrzení dovolatelky, že žalovaný 1) nemovitosti zastavil, patrně proto, aby mohl vyplatit podíly účastnic, se uvádí, že jde o skutečnosti nastalé až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu a v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným, lze provádět dokazování jen k prokázání důvodů dovolání (§ 243a odst. 2 o. s. ř.) a ke skutečnostem nastalým až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu nelze přihlížet. Stejně tak nelze přihlédnout ke změnám ve vlastnictví, které nastaly v době, kdy rozsudek odvolacího soudu byl v právní moci; otázkou procesního nástupnictví se bude zabývat soud prvního stupně v dalším řízení (§ 107a o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. listopadu 2010

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu

Vydáno: 22. November 2010
Vloženo: 25. January 2011