JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2096/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. K., a 2) F. K., obou zastoupených advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 91/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 10. 1999, č. j. 8 C 91/98-62, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2001, č. j. 22 Co 515/2000-96, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. října 1999, č. j. 8 C 91/98-62, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2001, č. j. 22 Co 515/2000-96, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 27. 10. 1999, č. j. 8 C 91/98-62, nepřipustil změnu žaloby (výrok I.), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem – domu čp. 592 na stavební parcele č. 1139 a pozemkům – stavební parcele č. 1139 a pozemkové parcele č. 120/11 v k. ú. P. část obce Z. p., zapsaných na LV č. 8394 u Katastrálního úřadu v P. se vším příslušenstvím a součástmi, a přikázal prodej těchto nemovitostí, včetně jejich součástí a příslušenství s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením z 19. 4. 2001, č. j. 22 Co 515/2000-96, odmítl odvolání žalovaných, které podali proti rozsudku soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému 1) doručen dne 3. 4. 2000 v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001. Protože se nepodařilo zjistit pobyt žalovaného 2), byla mu soudem prvního stupně ustanovena podle § 29 odst. 2 OSŘ v tehdy platném znění, opatrovnice, které byl rozsudek soudu prvního stupně doručen dne 29. 1istopadu 1999. Odvolání žalovaných bylo podáno osobně 16. 5. 2000 a je opožděné.

Žalovaný 2) podáním, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 17. 12. 2001, požádal soud o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání z důvodu, že nebyl neznámého pobytu a zdržoval se ve Slovenské republice. Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 2. 2002, č. j. 8 C 91/98-128, zamítl návrh žalovaných (návrh podával pouze žalovaný 2) na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 27. 10. 1999, č. j. 8 C 91/98-62. Odvolací soud usnesením ze dne 27. 6. 2002, č. j. 24 Co 327/2002-141, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že žalovaní podali návrh na prominutí zmeškání lhůty soudem podle § 58 odst. 1 OSŘ až po pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání, a už proto nelze než takový návrh zamítnout.

Dovolání, které v této věci podali žalovaní, výslovně směřuje nejen proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. dubna 2001, č. j. 22 Co 515/2000-96, ale i proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 1999, č. j. 8 C 91/98-62. Namítají, že řízení je postiženo vadou, která spočívá v tom, že žalovaný 2) nebyl ve věci vyslechnut a nebyla mu dána možnost vyjádřit svůj procesní názor. Ačkoli nebyl neznámého pobytu, když se zdržoval jen přechodně ve Slovenské republice, o jednání soudu se vůbec nedozvěděl, neboť mu byla ustanovena opatrovnice. Ta nemohla znát, a proto také soudu sdělit, jeho procesní stanovisko, tj. aby mu byl přikázán spoluvlastnický podíl žalobkyně se zaplacením jeho náhrady. Z uvedeného důvodu rozsudek také vychází z nesprávného skutkového zjištění. Žalovaní navrhli, aby rozsudek soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovoláním nevyjádřila.

Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. října 1999, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout – pokud to zákon připouští – pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu.

Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 201 OSŘ odvolání. Proto občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovémuto rozsudku. Nedostatek funkční příslušnosti je ovšem neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a tak nezbylo, než řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 104 odst. 1 a § 243c OSŘ zastavit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000, publikovaný pod C 143 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Po zjištění, že dovolání žalovaných proti usnesení odvolacího soudu je přípustné [§ 238a odst. l písm. e) OSŘ] a bylo podáno osobami oprávněnými řádně a včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 odst. 1, 3 OSŘ.

Právní závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání podaného žalovanými proti rozsudku soudu prvního stupně se opírá o aplikaci ustanovení § 218 odst. písm. a), § 204 odst. 1, § 47 odst. 2 a § 29 odst. 2 OSŘ

Bydliště žalovaného 1) bylo v žalobě uvedeno na adrese P. a žalovaný 1) ani v dovolání neuvádí, že by se v místě svého bydliště v průběhu řízení před soudy obou stupňů nezdržoval. Na adresu tohoto bydliště mu byla 30. 6. 1998 doručena žaloba a také ve všech svých podáních tuto adresu jako své bydliště označuje.

Podle § 47 odst. 1 OSŘ do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu.

Podle § 47 odst. 2 OSŘ nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému 1) poprvé doručován na uvedenou adresu v listopadu 1999. Podle údajů na doručence zásilky, kterou byl rozsudek prostřednictvím pošty doručován, nebyl žalovaný 1) v místě bydliště 29. 11. 1999 zastižen a byl vyrozuměn o tom, že mu bude zásilka doručena znovu 30. 11. 1999. Když nebyl zastižen ani 30. 11. 1999, byla zásilka téhož dne uložena na poště, o čemž byl žalovaný 1) vyrozuměn současné s tím, že nevyzvedne-li si zásilku do tří dnů, považuje se poslední den této lhůty za den doručení. To znamená, že dnem doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému byl pátek 3. prosinec 1999. Rozsudek byl sice soudem prvního stupně znovu doručován žalovanému 1) v březnu 2000, když podle doručenky 29. 3. 2000 nebyl v místě bydliště zastižen, byl vyrozuměn o opětovném doručení 30. 3. 2000 a když nebyl zastižen ani uvedeného dne, byl vyrozuměn o uložení zásilky na poště s poučením, že třetí den se považuje za den doručení. Ve spise je také úřední záznam ze 4. 5. 2000, že žalovaný 1) převzal rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaný 1) podal odvolání 16. 5. 2000. Žalovanému 1) byl však rozsudek řádně náhradním způsobem doručen 3. 12. 1999. Lhůta k odvolání stanovená patnácti dny ode dne doručení rozsudku připadla na sobotu 18. 12. 1999 a skončila nejbližší pracovní den 20. 12. 1999. Další doručování rozsudku soudu prvního stupně žalovanému 1) v březnu a květnu 2000 nemělo z hlediska běhu odvolací lhůty žádný význam a nemohlo založit její nový běh. Dovolací soud tedy považuje za správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně po uplynutí odvolací lhůty, tedy opožděně a proto bylo odvolacím soudem správně podle § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnuto. Dovolací soud podotýká, že odvolání žalovaného 1) by bylo opožděné, i kdyby za den doručení rozsudku soudu prvního stupně byl považován až 3. duben 2000, ze kterého vycházel odvolací soud, a že žalovaný 1) v dovolání ani žádné okolnosti, kterými by zpochybnil řádné náhradní doručení rozsudku soudu prvního stupně, neuvedl.

Žalovanému 2), jehož bydliště bylo v žalobě uvedeno „P.,“ byla na tuto adresu také doručena žaloba 5. 8. 1998, jak potvrdil svým podpisem na doručence. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 30. 9. 1998 (č. l. 18 spisu), vyplývá, že žalovaný 2) se k jednání nedostavil, když zásilka s předvoláním k jednání byla uložena na poště. Předvolání k jednání na 2. 11. 1998 nebylo žalovanému 2) prostřednictvím Policie ČR, obvodní oddělení P. doručeno, a ta přípisem z 5. 11 1998 sdělila, že žalovaný 2) je bytem P., a že „na uvedené adrese se zdržuje velmi zřídka.“ Další účastníci, tj. žalobkyně a žalovaný 1) při jednání soudu prvního stupně 2. 11. 1998 uvedli, že jim není známa jiná adresa žalovaného 2), který je v důchodu a s nímž se nestýkají. Soud prvního stupně pak zjistil ze zprávy Magistrátu města P. z 13. 1. 1999, že žalovaný 2) je hlášen k trvalému pobytu na adrese P., k přechodnému pobytu v Pardubicích hlášen není. Podle sdělení Vězeňské služby ČR z 13. 1. 1999 nebyl žalovaný 1) ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Okresní správa sociálního zabezpečení v P. 4. 3. 199 sdělila, že žalovaný 2) pobírá důchod na adresu P. a podle zprávy Policie ČR – obvodní oddělení P. ze 14. 5. 1999 se žalovaný 2) nezdržuje na adrese P. ani na adrese P., a o jeho současném pobytu nebyl získán žádný poznatek. Proto mu byla usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 6. 1999, č. j. 8 C 91/98-47, ustanovena opatrovnice podle § 29 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že „pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat“. Žalovaný 2) sám v podání z 12. 12. 2001, kterým žádal prominutí zmeškání lhůty k odvolání (čl. 119), připouští, že se v době rozhodování soudu prvního stupně, resp. ve druhém pololetí roku 1999 do května 2000 zdržoval ve S. r. u nemocné manželky J. K. a potvrzuje, že ani žalovanému 1) nebylo nic známo o tom, kde se zdržuje. Opatrovnici žalovaného 2) byl také rozsudek soudu prvního stupně 29. 11. 1999 doručen a lhůta k odvolání tak uplynula žalovanému 2) dnem 14. prosince 1999. Odvolání podal až 16. 5. 2000, tedy opožděně a odvolací soud je proto správně podle § 218 odst. písm. c) OSŘ odmítl.

Dovolání žalovaných tak nelze považovat za důvodné a proto jej dovolací soud podle § 243b odst. 1 věty před středníkem OSŘ zamítl.

Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty jí však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. října 2004

JUDr. Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 05. October 2004