JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2046/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČ: 69797111, proti žalovaným: 1) J. M., a 2) O. M., zastoupených advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 114/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2004, č. j. 19 Co 34/2004-48, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 22. 4. 2004, č. j. 19 Co 34/2004-48, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) z 24. 9. 2003, č.j. 5 C 114/2003-26, jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemků označených jako stavební parcela č. 242 o výměře 140 m² a pozemková parcela č. 719/4 o výměře 1.033 m², vše v obci a katastrálním území S., a rozhodnuto o nákladech řízení a soudním poplatku. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaní dne 12. 10. 1971 uzavřeli s MNV ve Srubech dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 719/4 o výměře 1.173 m² k výstavbě rodinného domu. Z původní pozemkové parcely č. 719/4 byla vyčleněna stavební parcela č. 242. V katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu v Ú. n. O. na LV č. 240 jsou žalovaní zapsáni jako vlastníci stavební parcely č. 242 o výměře 140 m² a pozemkové parcely č. 719/4 o výměře 1.033 m², a to z titulu transformace společného práva osobního užívání pozemků, vyplývajícího z dohody z 12. 10. 1971, na bezpodílové spoluvlastnictví manželů (od 1. 8. 1998 by se podle zákona č. 91/1998 Sb. jednalo o společné jmění manželů), podle § 872 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Žalovaní až dosud pozemky užívají. Původní pozemkovou parcelu č. 719/4 zakoupil kupní smlouvou ze dne 1. 6. 1971 Československý stát – MNV S. ONV v Ú. n. O. – odbor výstavby vydal dne 24. 6. 1971 rozhodnutí o přípustnosti stavby rodinného domku na této parcele pro JZD S. Na základě rozhodnutí Finančního odboru ONV v Ú. n. O. ze dne 17. 8. 1971 byla uzavřena mezi MNV ve S. a žalovanými dne 12. 10. 1971 dohoda o zřízení společného práva osobního užívání pozemku parc. č. 719/4 k výstavbě rodinného domku za úhradu 4.692,- Kč. Mezi žalovanými a JZD S. bylo dohodnuto, že po skončení výstavby se domek stane vlastnictvím žalovaných a náklady na výstavbu budou platit měsíčními splátkami. Vzhledem k tomu, že tato dohoda odporovala zákonu, byla mezi JZD S. a žalovanými uzavřena dne 18. 6. 1975 dohoda, podle které žalovaní převedli stavební parcelu č. 719/4 do užívání JZD s tím, že JZD zaplatí žalovaným částku 4.692,- Kč a zároveň dohoda o zřízení práva osobního užívání pro JZD S. k pozemku parc. č. 719/4. Rozhodnutím ONV v Ú. n. O. ze dne 21. 10. 1975, bylo povoleno trvalé užívání rodinného domku na parcele č. 719/4 ve S., vydané ve prospěch JZD S., které nabylo právní moci 24. 11. 1975.

Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku ze 12. 10. 1971 odporovala ustanovení § 198 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a byla podle § 39 ObčZ neplatná. Touto dohodou se zřizovalo právo osobního užívání pozemku pro žalované, kteří však neměli být stavebníky – vlastníky rodinného domu na tomto pozemku, neboť stavebníkem bylo JZD s tím, že žalovaní budou mít pouze předkupní právo k tomuto domku (tehdy platná právní úprava však neumožňovala volné nakládání s majetkem družstva). Na základě této absolutně neplatné dohody tak žalovaným společné právo osobního užívání pozemku nevzniklo a nemohlo se k 1. 1. 1992 ani přeměnit na právo vlastnické. Žalovaní nenabyli vlastnictví k již rozděleným pozemkům ani vydržením, neboť nebyli v dobré víře, že jim původní pozemek parc. č. 714/9 patří. Od 18. 6. 1975, kdy uzavřeli shora uvedenou dohodu s JZD S., věděli, že nejsou ani osobními uživateli pozemků. Na tomto závěru nic nemění ani to, že uvedená dohoda je též neplatná podle § 39 ObčZ, neboť odporovala rovněž ustanovení § 198 ObčZ platného před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ. Namítají, že od uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 719/4 dne 17. 8. 1971 (správně 12. 10. 1971) s MNV ve S. byli v dobré víře, že „jsou oprávněnými vlastníky předmětných pozemků.“ Stavbu rodinného domu prováděli svépomocí s tím, že dům od JZD odkoupí, proto také druhou bytovou jednotku vystavěli z vlastních finančních prostředků. Dohodu z 18. 6. 1975, kterou měli žalovaní převést předmětný pozemek na JZD S., kterou jim JZD v roce 1975 předložilo, podepsali pod nátlakem, neboť jim hrozilo propuštění z práce. Žádné finanční prostředky za tyto pozemky nikdy neobdrželi. Také v evidenci nemovitostí byli zapsáni jako vlastníci předmětného pozemku, a to i po rozdělení parcely č. 719/4 na stavební č. 242 a pozemkovou č. 719/4, a jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům nikdo nezpochybňoval. Dohodu z 18. 6. 1975 jim žalobce předložil až při soudním jednání v roce 2003. Žalovaní byli po celou dobu v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků, a takto s nimi i nakládali. Od jara 2003 jednali se správcem konkurzní podstaty ZD S. JUDr. M. o odkoupení rodinného domu čp. 91 ve S. postaveného na pozemku parc. č. 242, avšak vzhledem k tomu, že nebyl zkolaudován, k dohodě nedošlo. U soudu prvního stupně JUDr. M. dokonce podal žalobu na zřízení věcného břemene chůze a jízdy k domu čp. 91, kde byly pozemky označeny jako vlastnictví žalovaných. Dne 31. 3. 2003 byl dům čp. 91 prodán jinému zájemci a teprve 21. 5. 2003 byla podána žaloba o určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Žalovaní také namítli, že napadené rozhodnutí „je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 ObčZ.“ Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná, a navrhl, aby bylo dovolání žalovaných zamítnuto.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“).

Dovolatelé v dovolání uvádí, že uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3. OSŘ. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, jsou dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod č. C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí NS vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck); v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud proto vychází ze skutkového zjištění, že na pozemku parc. č. 719/4 postavilo dům JZD S.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o zřízení práva společného užívání pozemku parc. č. 714/9 žalovaným z 12. 10. 1971 ve smyslu § 39 ObčZ, je správný jen s tou výhradou, že šlo o úkon, který svým účelem odporoval § 198 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Bývalý Nejvyšší soud ČR uvedl již v rozsudku z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 7/71, publikovaném ve Sborníku IV, str. 873, že „účelu, který je sledován právem osobního užívání (§ 198 a násl. o. z.) by se příčilo zřízení tohoto práva k pozemku v případě, že by vlastníkem rodinného domku na něm stojícího byl někdo jiný, zejména že by jím měl zůstat dosavadní vlastník.“

Podle konstantní judikatury dovolacího soudu vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (např. rozsudek publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 21, pod č. C 1481).

V souladu s touto judikaturou posoudily soudy obou stupňů otázku vydržení vlastnického práva žalovaných k předmětným pozemkům. Žalovaní nemohli být od uzavření dohody z 12. 10. 1971 v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, jak zdůrazňují i v dovolání. I kdyby byla dohoda platná, pak by zakládala jen právo užívat cizí pozemek. Žalovaní by byli jeho detentory, nikoli držiteli, neboť by nemohli právo užívání odvozovat z vlastnického titulu (ani domnělého), jestliže jim žádný nesvědčil. Na základě neplatné dohody o zřízení společného právo osobního užívání pozemku toto právo žalovaným nevzniklo a nemohlo se k 1. 1. 1992 transformovat v právo vlastnické. Jestliže žalovaní od roku 1975 věděli, že jim společné právo osobního užívání pozemku nevzniklo, nemohli být v dobré víře, že se transformací (neexistujícího) práva osobního užívání pozemků, vzniklých rozdělením pozemku původního, stali 1. 1. 1992 jejich vlastníky; nebyli tedy jejich oprávněnými držiteli.

Žalovaní také namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s § 3 ObčZ, neboli že určovací žaloba v dané věci měla být zamítnuta s odkazem na § 3 odst. 1 ObčZ. Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 4. května 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, publikovaném v Právních rozhledech č. 7/1999, k závěru, že „uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 ObčZ.“. Dále uvedl v dosud nepublikovaném rozsudku z 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, že „žaloba v dané věci nesměřovala k výkonu práva, ale k tomu, aby deklaratorním rozhodnutím soudu bylo určeno vlastnictví ke sporným věcem. Takovým rozhodnutím se pouze konstatuje, zda určitý právní vztah či právo existuje nebo neexistuje. Nejde o výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který má na mysli § 3 odst. 1 ObčZ, ale o uplatnění procesního práva na určení existence práva nebo právního vztahu. V případě šikanózního uplatňování takové žaloby by pak nemohl být shledán naléhavý právní zájem na jejím podání, který je základním předpokladem její úspěšnosti.“

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo podle § 243b odst. 5 za použití

§ 218 písm. c) OSŘ odmítnuto.

Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, příslušela by mu proto podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty mu však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. října 2004

JUDr. Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 20. October 2004