JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2004/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) V. Š., a B) I. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) Z. J., a 2) N. J., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 12 C 284/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. prosince 2003, č. j. 30 Co 551/2003-120, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. prosince 2003, č. j. 30 C 551/2003-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2003, č. j. 12 C 284/99-91, určil, „že část pozemkové parcely č. 2947/3 v katastrálním území J., okres D., označená jako pozemek parcela č. 2947/4 o rozloze 115 m2, určená geometrickým plánem geodetické kanceláře I. H., ze dne 25. 7. 2001 pod č. 131/2001 Z. Š., za souhlasu Katastrálního úřadu D., pracoviště R., T. H. ze dne 7. 8. 2001 pod č. 419/2001, je na základě vydržení vlastnického práva společným jměním žalobců“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníci domu č. p. 248, stavební parc. č. 299 a pozemku parc. č. 2947/1, zapsaných na LV č. 20 pro obec a kat. území J., na základě kupní smlouvy z 18. 6. 1997, uzavřené s manžely M. a J. H. jako prodávajícími, s účinky vkladu k 19. 6. 1997. Manželé H. nemovitosti koupili v roce 1992 od manželů F., kteří je vlastnili od roku 1987. Před manžely F. byli jejich vlastníky M. Žalovaní jsou vlastníci domu č. p. 249, stavební parc. č. 300 a pozemku parc. č. 2947/3, zapsaných na LV č. 320 pro obec a kat. území J., na základě kupní smlouvy z 19. 7. 1995, uzavřené s A. K. jako prodávajícím. Žalobci od uzavření kupní smlouvy v roce 1997 užívali pozemek parc. č. 2947/1 včetně sporného pozemku, nyní parc. č. 2947/4, ve stejném rozsahu, v jakém jej užívali jejich právní předchůdci. Nemovitosti, nyní ve vlastnictví žalobců, koupil v roce 1964 S. M pro syna Ing. Š. M. V blíže neurčenou dobu, podle tvrzení žalobců v roce 1964, S. M. připlotil sporný pozemek dřevěným plotem k pozemku parc. č. 2947/1 v domnění, že došlo k jeho darování, když vlastníci domu č. p. 249 projevili vůli tento pozemek darovat. Š. M. sporný pozemek fakticky užíval v domnění, že se stal jeho vlastníkem darováním od právních předchůdců žalovaných, aniž by došlo k uzavření písemné smlouvy a identifikaci sporného pozemku. Tuto skutečnost Š. M. při prodeji nemovitostí manželům F. nesdělil a tito proto vycházeli z toho, že jejich pozemek končí zmíněným dřevěným plotem. V roce 1999 žalovaní vyzvali žalobce, aby sporný pozemek vyklidili, a po zaměření pozemků geodetem zbudovali mezi pozemky účastníků drátěný plot, jímž došlo k připlocení sporného pozemku k pozemku žalovaných. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením. Žalobce a jejich právní předchůdce manžele H. a F. považoval za oprávněné držitele, neboť jim nebylo známo, že sporný pozemek není jejich, tuto skutečnost se žalobci dověděli teprve v červnu 1999 a rozdíl mezi výměrou pozemku parc. č. 2947/1 a výměrou pozemku fakticky užívaného, kdy faktická hranice mezi pozemky účastníků byla vedena po celé délce, nebyl zcela zřejmý. Desetiletá vydržecí lhůta podle soudu prvního stupně začala běžet minimálně od roku 1987, kdy nemovitosti koupili manželé F., a uplynula v roce 1997.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 30 Co 551/2003-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že S. M. nemohl být osobou oprávněnou, neboť se zřetelem ke všem okolnostem nemohl být v dobré víře, že se stane vlastníkem sporného pozemku, ani s ohledem na přesvědčení, že k nabytí vlastnictví postačuje smlouva, nikoli písemná. Žalobci užívali pozemek o plochu větší než 48,93 %, tj. téměř o polovinu větší, než v jaké výměře jej nabyli, a tento zásadní nepoměr „měli z objektivního hlediska žalobci zaznamenat“. Už s ohledem na tuto skutečnost nemohla být dána dobrá víra žalobců a jejich právních předchůdců.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítají, že odvolací soud otázku dobré víry žalobců a jejich právních předchůdců neposoudil objektivně. Poukázali na to, že koupili nejen zahradu, ale také stavební parcelu o výměře 125 m2, kdy obě parcely nejsou nijak odděleny a tvoří jeden funkční celek. Jejich výměra činí celkem 360 m2 a jimi fakticky užívaná plocha včetně sporného pozemku činí 475 m2. Sporný pozemek o výměře 115 m2 ve vztahu k užívanému pozemku představuje 24,21 %. Pozemek parc. č. 2947/1 kupovali v rozsahu, kdy jeho hranice s nemovitostmi žalovaných byla tvořena dřevěným plotem a takto jej nerušeně užívali, stejně jako jejich právní předchůdci manželé F. a H., v dobré víře jako svůj vlastní. Protože neměli pochybností o vlastnictví pozemku, neměli důvod pozemek z opatrnosti vyměřovat. Držbu pozemku tak vykonávali v omluvitelném omylu. Žalovaní, kteří jejich dobrou víru zpochybňují, žádné věrohodné důkazy k tomu nepředložili. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby dovolání žalobců bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Podle názoru žalovaných žalobci „nemají a nikdy neměli žádný ani tzv. domnělý právní důvod k tomu, aby se mohli domnívat, že jsou vlastníky pozemku parc. č. 2947/4“. S ohledem na to, že užívali pozemek o 48,93 % větší, nemohli být při náležité opatrnosti v dobré víře, že jim pozemek patří. Žalobci neprokázali, že sporný pozemek nabyli vydržením.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 44, svazek 1.

Odvolací soud opřel své rozhodnutí o zjištění, „že žalobci, a před nimi manželé H. a F., byli vlastníky domu č. p. 248 nalézajícím se na stavební parcele č. 299 o výměře 125 m2 a zahrady parc. č. 2947/1 o výměře 235 m2, sporná část pozemku, kterou měli žalobci vydržet, má rozlohu 115 m 2, při porovnání této plochy s plochou, kterou nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy, jde o plochu větší o 48,93 %, tj. téměř o polovinu“. S ohledem na zásadní nepoměr mezi plochou koupeného a skutečně drženého pozemku žalobci a jejich právními předchůdci pak učinil právní závěr, že k vydržení vlastnictví sporného pozemku žalobci a jejich právními předchůdci nedošlo pro nedostatek jejich dobré víry, neboť tito objektivně mohli tento nepoměr zaznamenat.

V daném případě žalobci kupní smlouvou z 18. 6. 1997 nabyli dva pozemky, jeden nezastavěný – zahradu parc. č. 2947/1 o výměře 235 m2 a druhý přiléhající – označený jako zastavěná plocha parc. č. 299 o výměře 125 m2. Přitom z geometrického plánu č. 672-151/2001, jímž byl proveden důkaz, je patrné, že celý pozemek parc. č. 299 nebyl zastavěn; jeho přisloučená část ve směru k pozemku parc. č. 2944/4 zůstala zřejmě nezastavěná. Podle názoru dovolacího soudu při posuzování poměru koupené a užívané plochy pozemků, v případech jako je daný, je třeba vycházet nikoli z katastrální (parcelní) výměry nabytého pozemku parc. č. 2947/1, k němuž je připlocen sporný žalobci držený pozemek, ale z celkové výměry skutečně nezastavěného a nějakou přirozenou hranicí nevymezeného pozemku (pozemků či parcel), tvořícího přirozený celek, byť neodpovídající geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu. Pokud si tedy žalobci (a jejich právní předchůdci) nemuseli být vědomi, že nezastavěná část pozemku parc. č. 299 není součástí pozemku parc. č. 2947/1, a mohli se právem domnívat, že jde o součást zahrady, měl by soud při úvaze o poměru nabytého a skutečně drženého pozemku vycházet u nabytého pozemku z výměry uvedeného přirozeného celku. Protože označený geometrický plán se zřejmě vztahuje až ke stavu v době vedení sporu a nevypovídá o zastavěnosti pozemku parc. č. 299 v době, kdy se právní předchůdci žalobců (manželé F.) chopili držby sporného pozemku, přičemž pro posouzení věci je podstatný stav v době, kdy se tito právní předchůdci žalobců chopili držby, a poněvadž schází příslušná skutková zjištění o tom, zda žalobci a jejich právní předchůdci mohli vědět či nikoli, že nezastavěná část pozemku parc. č. 299 je součástí zahrady parc. č. 2947/1, pak závěr odvolacího soudu o poměru plochy žalobci nabyté kupní smlouvou z 18. 6. 1997 a plochou jimi užívanou včetně sporného pozemku (48,93 %) nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).

K věci se ještě sluší dodat, že nelze přisvědčit námitce dovolatelů pokud namítali, že by soud měl při řešení uvedeného poměru pozemků vycházet z celkové výměry obou jimi nabytých parcel. Je tomu tak proto, že v kupní smlouvě z 18. 6. 1997 bylo jasně uvedeno, že nabývají pozemky dva, a to s uvedením jejich výměr, přičemž jeden z nich byl již zastavěn současně kupovaným domem č. p. 248.

K námitce nesprávného právního posouzení věci se dovolací soud nevyjadřuje, neboť jde o otázku posouzení dobré víry žalobců, jejíž posouzení je do značné míry odvislé právě od skutkového zjištění, které má být v intencích výše uvedeného v řízení po zrušení dovoláním napadeného rozsudku teprve učiněno. K tomu lze jen poznamenat, že poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku je jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele, který nemusí být vždy určující. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, dosud v písemné formě nepublikovaný, který lze vyhledat na internetových stránkách Nejvyššího soudu.

S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. listopadu 2004

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 18. November 2004