JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1920/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. Z., zastoupené advokátkou, proti žalovanému MUDr. A. Z., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 C 180/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2004, č. j. 22 Co 35/2004-265, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 7 575,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 2. 12. 2003, č. j. 4 C 180/2002-240, vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých manželů tak, že výrokem pod bodem I. přikázal do vlastnictví žalovaného „byt č. p. 153/6 v domě č. p. 153 na pozemku st. parc. č. 120/1 v obci a k. ú. M. B. včetně spoluvlastnického podílu ve výši 668/7519 na společných částech domu a pozemku, vše zapsané na LV u Katastrálního úřadu v M. B. v ceně 1 600 000,- Kč“, dále „nebytový prostor 154/103 v domě č. p. 154 na pozemku st. parc. č. 118/1 zapsaných na LV pro obec a k. ú. M. B. u Katastrálního úřadu v M. B. v ceně 740 000,- Kč“ a specifikované movité věci v ceně 218 400,- Kč, výrokem pod bodem II. přikázal žalovanému k úhradě dluhy u V. z. p. ve výši 305 944,37,- Kč, u firmy A. M., a. s. ve výši 40 357,31,- Kč, u správce konkurzní podstaty úpadce E., a. s. L. ve výši 795 425,70,- Kč, u firmy D., spol. s r. o. ve výši 8 757,- Kč a 9 446,- Kč, firmy I., a. s. ve výši 18 756,- Kč a dluh z hypotečního úvěru ve výši 986 878,67,- Kč, výrokem pod bodem III. přikázal žalobkyni k úhradě dluh u Š. A., a. s. ve výši 125 665,- Kč a dluh u M. M. ve výši 16 460,- Kč, výrokem pod bodem IV. uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 267 480,- Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku a výroky pod body V.-VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně zjistil, že k vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo rozvodem ke dni 12. 6. 2002, dohodou účastníků nedošlo a provedl proto vypořádání podle § 149 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), při rovných podílech účastníků. Žalovanému přikázal byt a movité věci, které se v něm nachází, s odůvodněním, že jen žalovaný je schopen splácet hypoteční úvěr, který byl na byt poskytnut, byt užívá a hradí také náklady s tím spojené. V nebytovém prostoru (který ze společného majetku žalobkyně požadovala) provozuje žalovaný lékařskou ordinaci, ta je jediným zdrojem jeho příjmů a navíc výlučně žalovanému na základě darování náleží spoluvlastnický podíl ideální 282/5352 k pozemku st. parc. č. 118/1, na kterém se nebytový prostor nachází. Žalovanému tak byl přikázán majetek v ceně 2 558 400,- Kč, dluhy 2 165 565,- Kč a žalobkyni dluhy 142 125,- Kč, takže žalovanému bylo uloženo, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů částku 267 480,- Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že se odklonil od zásady, aby se každému z účastníků dostala část věcí tvořících společný majetek, vzhledem k výši dluhů a platební neschopnosti žalobkyně. Vypořádání provedl tak, aby „částka představující finanční vyrovnání byla co nejnižší a ve prospěch žalobkyně.“

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem z 20. 4. 2004, č. j. 22 Co 35/2004-265, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení a v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se skutkovým i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, který jí byl doručen 8. 7. 2004, podala žalobkyně 8. 9. 2004 dovolání u Nejvyššího soudu. V něm pouze uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, neboť „nebyly zohledněny a prověřeny všechny důkazy, které dala k dispozici právnímu zástupci: Všechen majetek tím byl dán do užívání bývalému manželovi,“ a že „další důvody doloží později.“ Jelikož při podání dovolání nebyla zastoupena advokátem a nedoložila odpovídající právnické vzdělání, soud prvního stupně ji usnesením ze 17. 9. 2004, č. j. 4 C 180/2002-281, vyzval, aby si ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení zvolila zástupcem pro dovolací řízení advokáta a tuto skutečnost doložila předložením plné moci. Současně ji poučil o tom, že nebude-li nedostatek povinného zastoupení ve smyslu § 241 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) odstraněn, bude dovolací řízení zastaveno. Usnesení bylo žalobkyni doručeno 29. 9. 2004. V průběhu patnáctidenní lhůty 6. 10. 2004 předložila advokátka plnou moc udělenou jí žalobkyní k zastupování v dovolacím řízení. Doplnění odůvodnění dovolání sepsané označenou advokátkou bylo podáno osobně u soudu prvního stupně 19. 10. 2004. Žalobkyně uvedla, že doplňuje dovolání z 8. 9. 2004 a že jeho přípustnost uplatňuje podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Namítla, že zatímco soud prvního stupně správně zjistil rozsah aktiv společného jmění, pochybil v rozsahu pasiv. To proto, že „podpisy na dohodách o úvěrech v souvislosti s podnikáním žalovaného nejsou jejími podpisy, žalovaný si pravděpodobně tyto dohody podepsal sám, neboť byly podepsány i v době, kdy žalobkyně byla mimo republiku v zahraničí, což vyplývá z kopie jejího cestovního pasu“, kterou žalobkyně předkládá. Soud prvního stupně se proto měl zabývat otázkou platnosti těchto dohod, neboť tvrzení žalobkyně, že o těchto dohodách nevěděla, nebylo účelové. Soud prvního stupně také nevyvodil správné zvěry ze zjištění, že účastníci po určitou dobu nevedli společnou domácnost, žalobkyně se zdržovala v Itálii a neměla přehled o tom, jak se žalovanému v podnikání vede a jaké dluhy z jeho podnikání vznikly. S vypořádáním provedeným soudem prvního stupně žalobkyně nesouhlasí, neboť když z částky 267 480 Kč, kterou jí má žalovaný zaplatit, uhradí jí přikázané dluhy, které narostly také o příslušenství, zůstane jí 100 000 Kč, které nepostačují k zajištění nového bydlení. Naopak žalobci byl přikázán nebytový prostor a byt, takže má bydlení zajištěno. Takové vypořádání je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně je v postavení bezprizorné osoby, musí bydlet po podnájmech a žalovaný dokonce požádal magistrát, aby jí zrušil trvalý pobyt na adrese společného bytu. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil tak, že žalobkyně podala včas 8. 9. 2004 dovolání, které však nemělo náležitosti stanovené v § 241 odst. l OSŘ. Neobsahovalo označení soudu, účastníků, rozsah a důvody, pro které je konkrétní rozhodnutí napadáno, které důkazy by měly být provedeny, a čeho se dovolatelka domáhá. Tyto náležitosti obsahovalo teprve doplnění dovolání z 19. 10. 2004, podané však více jak měsíc po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty a současně po uplynutí další lhůty stanovené soudem prvního stupně k doplnění dovolání. Podle § 242 odst. 4 OSŘ však lze dovolací důvody doplnit jen do konce lhůty k dovolání. Žalovaný odkazuje na judikaturu dovolacího soudu - usnesení sp. zn. 2 Cdon 9/97 a 2 Cdon 1423/97, podle kterých nové uplatnění dovolacích důvodů je z povahy změnou dovolacích důvodů dosavadních, a to i když nebyly uvedeny důvody žádné, a navrhuje, aby dovolací řízení bylo zastaveno. Pro případ, že dovolací soud dospěje k odlišnému závěru, poukazuje na to, že žalobkyně v průběhu nalézacího řízení zdůrazňovala svoji nemožnost zaplatit žalovanému jakoukoliv částku na vypořádání a že všechny platby (půjčku i provoz bytu) hradil žalovaný. Teprve v dovolání přichází žalobkyně s tvrzením, že dohody o úvěrech (které ani nejsou specifikovány) podepisoval za žalobkyni pravděpodobně žalovaný sám. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť kromě majetku, který byl žalovanému přikázán, byly mu rovněž přikázány k zaplacení nemalé dluhy. Žalovaný uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání bylo žalobkyní podáno včas, ve dvouměsíční lhůtě k dovolání stanovené § 240 odst. l OSŘ, neboť rozsudek odvolacího soudu jí byl doručen 8. 7. 2004 a dovolání podala sama žalobkyně 8. 9. 2004. Z tohoto, byť stručného, dovolání bylo možné zjistit, že směřuje proti celému rozsudku odvolacího soudu, který rozhodoval ve věci vypořádání společného jmění účastníků jako bývalých manželů, vedené u soudu prvního stupně. Nejde o tzv. blanketní dovolání, v němž nebyl uplatněn žádný dovolací důvod, ale podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) žalobkyně uplatnila nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že soud vypořádal společné jmění manželů tak, že veškerý majetek přikázal jen jednomu z manželů.

Soud prvního stupně sice vyzval žalobkyni, která podala dovolání sama, aby si ve stanovené lhůtě zvolila advokáta pro dovolací řízení s poučením, že neučiní-li tak, bude dovolací řízení zastaveno, ale nevyzval ji k tomu, aby zvolený advokát dovolání podepsal a doplnil. Jestliže podle výzvy soudu ve stanovené lhůtě byla předložena plná moc advokátky žalobkyně, pak je třeba vycházet z toho, že podáním advokátky z 19. 10. 2004, doplňujícím dovolání z 8. 9. 2004, byl nedostatek povinného zastoupení žalobkyně jako dovolatelky odstraněn a žalobkyně řádně uplatnila shora uvedený dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Naproti tomu žalobkyně po uplynutí dovolací lhůty až v podání z 19. 10. 2004 namítla nesprávné vypořádání pasiv společného jmění, které však odvozovala od toho, že žalovaný za ni podepsal dohody o úvěrech, tedy namítala, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože podle § 242 odst. 4 OSŘ mohou účastníci měnit dovolací důvody jen po dobu trvání dovolací lhůty, dovolací soud se tímto dovolacím důvodem pro jeho opožděné uplatnění nezabýval (nad rámec toho dovolací soud ještě dodává, že šlo navíc o nové skutečnosti, které žalobkyně neuvedla v nalézacím řízení).

Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné. Předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně, podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ, nebyly naplněny. V úvahu tak připadala jen přípustnost podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ, který stanoví, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze 25. 4. 1974, sp. zn. 3 Cz 15/74, publikovaném ve Sborníku IV Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR, o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, str. 502, dospěl k závěru, že „nelze vyloučit vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, při kterém by byly přikázány všechny věci do vlastnictví jednoho z manželů, kterému by bylo uloženo proplatit celý podíl druhého manžela v penězích, přičemž výjimečně lze povolit i splátky.“

Uvedený právní názor je použitelný i pro vypořádání majetkového společenství manželů, které s účinností od 1. 7. 1998 podle novely ObčZ provedené zákonem č. 91/1998 Sb. nahradilo bezpodílové spoluvlastnictví manželů, a to pro vypořádání společného jmění manželů podle § 149 odst. 2 a 3 ObčZ. Dovolací soud nemá důvod se od něj odchylovat. Přikázání majetku náležejícího do zaniklého společného jmění jen jednomu z manželů nelze vyloučit, jestliže tomuto manželovi soud přikáže k zaplacení dluhy ze závazků, náležejících do zaniklého společného jmění ve výši, která dosahuje podstatné části přikázaného majetku, a druhý manžel prostředky na zaplacení dluhů nemá.

Rozsudek odvolacího soudu tak není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 237 odst. l písm. c) OSŘ a dovolací soud nepřípustné dovolání žalobkyně podle § 241b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Vzhledem k odmítnutí dovolání náleží žalovanému podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou jeho zástupce – advokáta v částce 7 500,- Kč (§ 4 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1, § 10 odst 3, § 14 odst. l, § 15, § 18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb.) a náhradou hotových výdajů 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb.), celkem částkou 7 575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. dubna 2007

JUDr. Marie Rezková, v. r. předsedkyně senátu

Vydáno: 19. April 2007