JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1903/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. K., o důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 199/96, o dovolání účastníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2003, č. j. 58 Co 407/2003-411, takto:

I. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje.

II. Dovolání žalobkyně se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) domáhala vyslovení důvodnosti námitek zastínění jejích nemovitostí. Uvedla, že stavba, která má být provedena podle stavebního povolení, jehož se žalovaný v řízení u odboru výstavby Místního úřadu městské části P. domáhá, zhorší oslunění její zahrady i domu nad míru přiměřenou poměrům.

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2002, č. j. 18 C 199/96-362, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „A) námitky vznesené žalobkyní ve stavebním řízení vedeném u odboru výstavby Místního úřadu městské části P., specifikované v rozhodnutí odboru výstavby Místního úřadu městské části P., č. j. OV/1681/1712/96/Ja, ze dne 9. 10. 1996, jsou důvodné, B) námitky žalobkyně vznesené ve stavebním řízení vedeném u odboru výstavby místního úřadu Městské části P. a specifikované v rozhodnutí odboru výstavby místního úřadu Městské části P., č. j. OV/1681/1712/96/Ja, ze dne 9. 10. 1996, které jsou vyvolány tím, že stavba, která má být provedena podle stavebního povolení, jehož se žalovaný v řízení u odboru výstavby místního úřadu Městské části P. vedeném pod čj. OV/1681/1712/96/Ja domáhá a které jsou dány tím, že stavba zastíní nemovitosti žalobkyně a tím zhorší oslunění zahrady i domu nad míru přiměřenou poměrům, a to objektu bydlení, rodinného domku čp. 4/777, P., kat. úz. H., na pozemku č. parc. 2028/1 a zahrady č. parc. 2028/2 v P., kat. úz. H., to vše zapsané u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 742 kat. úz. H., jsou důvodné“, a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí rodinného domu čp. 4/777 postaveného na pozemku parc. č. 2028/1 a parc. č. 2028/2 v k. ú. H. a žalovaný je vlastníkem sousední nemovitosti domu čp. 39 postaveném na pozemku parc. č. 2026 a parc. č. 2027 v k. ú. H. Žalovaný bez povolení stavebního úřadu a souhlasu vlastníků sousedních nemovitostí vybudoval základy garáže a zastřešený sklep se vstupem. U Úřadu městské části P., odboru výstavby jako stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) opatřením ze dne 5. 6. 1995 zahájil řízení o odstranění nebo dodatečné povolení nepovolené přístavby garáže, podsklepené místnosti a úpravu vstupu do rodinného domu žalobce podle § 88 odst. 1 písm. b) zák. č. 50/1976 Sb. (dále jen „stavební zákon“). Žalobkyně v tomto řízení vznesla mj. námitku zastínění, a stavební úřad ji rozhodnutím z 9. 10. 1996 odkázal s touto námitkou na soud s tím, že stavební řízení přerušil. Soud prvního stupně vzal znaleckými posudky znalkyně Ing. R. K. č. 1/01/023 z 16. 4. 2000, dodatku č. 1 k tomuto posudku z 2. 10. 2001 a revizním znaleckým posudkem soudního znalce Ing. K. U. č. 979-100/02 z 8. 9. 2002 a dodatkem č. 1 tohoto posudku z 11. 11. 2002, za prokázané, že přístavba domku žalovaného nezastíní sousední nemovitosti žalobkyně nad přípustnou míru. Ze znaleckých posudků vyplývá, že faktická výška přístavby, tak jak byla z části realizována činí 1.18 m nad přilehlým terénem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci, neboť spor se přímo dotýká práv a povinností účastníků řízení jako vlastníků sousedících nemovitostí a nelze jej proto řešit jako spor ryze technického charakteru ve stavebním řízení. Soud prvního stupně uvedl, že přesto, že je mu známa opačná judikatura, vycházel, vzhledem k tomu, že jde o judikaturu pouze z posledních let, která není prověřena dlouhodobou právní praxí, z nálezu Ústavního soudu ČR ve věci regulace nájemného, podle kterého smějí být práva a povinnosti občanů upraveny jen zákonem, kterým vyhláška (č. 83/76 Sb. a č. 137/98 Sb.) není. Rozhodl proto věc podle § 127 odst. 1 ObčZ tak, že „námitka zastínění žalobkyní vznesená ve stavebním řízení proti přístavbě domku žalovaného důvodná není, neboť žalovaný má právo své vlastnictví k domu užívat a realizovat jej i tím, že dům chce přistavět“.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. září 2003, č. j. 58 Co 407/2003-411, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Místnímu úřadu Městské části P. – stavebnímu úřadu. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a soudním poplatku.

Odvolací soud se neztotožnil s argumentací soudu prvního stupně odmítající právní názor vyslovený v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2929/99. Odvolací soud dospěl k závěru, že námitku žalobkyně, že zastínění způsobené stavbou garáže zhoršuje životní prostředí v okolí dosahu stavby nad přípustnou míru, resp. nad míru přiměřenou poměrům, lze obsahově podřadit pod § 8 odst. 2 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu a ustanovení § 143 odst. 1 písm. k) stavebního zákona. Povinností stavebního úřadu je zkoumat, zda návrh na vydání rozhodnutí odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu. Z ustanovení § 137 odst. 1, 2 stavebního zákona vyplývá, že stavební úřad může účastníka – stavebníka odkázat na soud jen v případě, kdy účastník uplatní námitku, která přesahuje rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy a proto stavební úřad nepostupoval správně, pokud odkázal žalobkyni s jejími námitkami na soud. Povinnost stavebního úřadu rozhodnout o takové námitce vyplývá z ustanovení § 66 odst. 1 stavebního zákona, a proto stavební úřad nepostupoval správně, pokud odkázal žalobkyni s jejími námitkami na soud. Rozhodování o námitce vznesené ve stavebním řízení, že povolovaná stavba způsobí zastínění sousední stavby, proto není v pravomoci soudu, a to ani v případě, že stavební úřad účastníka na soud odkáže. Dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně žalobu opírala pouze o stavební rozhodnutí, není pravomoc soudu dána (§ 7 OSŘ).

Proti tomuto usnesení podali oba účastníci dovolání.

Žalobkyně v dovolání namítá, že v řízení již bylo vydáno řada rozhodnutí, soudy se přezkumem podmínek řízení podle § 103 OSŘ již dříve zabývaly a neshledaly jejich nedostatek. Také odvolací soud se otázkou postupu podle § 137 odst. 1 až 3 stavebního zákona zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí, a tudíž přezkoumával i podmínky řízení. Aniž by v řízení došlo ke změně, zaujal ve svém novém rozhodnutí opačné stanovisko, když rozhodl, že v dané věci není dána pravomoc soudu. Tímto postupem soudu byla zásadním způsobem narušena právní jistota žalobkyně. Je přesvědčena, že jestliže je petit jasný a určitý, a tedy schopný projednání u soudu, nemůže soud toto projednání a rozhodnutí ve věci odepřít. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný v dovolání uvedl, že odvolací soud pochybil, když nepřezkoumal napadené rozhodnutí z podnětu jím podaného odvolání. Odvolací soud v rámci svého přezkumu nevzal na vědomí skutečnost, že stavební úřad splnil svou nezástupnou kompetenci ve stavebním řízení a o námitce zastínění rozhodl. K odvolání žalobkyně však bylo toto rozhodnutí Odborem výstavby Magistrátu h. m. P. zrušeno a věc vrácena stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Stavební úřad proto vydal rozhodnutí, ve kterém žalobkyni odkázal, že se může s námitkou zastínění obrátit na soud. Žalobkyně se v žalobě dožaduje omezení mého vlastnického práva a je tedy zřejmé, že jde o občanskoprávní spor, ke kterému je pravomoc soudu dána (§ 7 odst. 1 OSŘ). Pokud soud řízení zastavil, bylo mu odňato právo na spravedlivý rozsudek. Nesouhlasí s tím, že mu bylo uloženo zaplatit znalečné, a že mu nebyly nahrazeny náklady řízení, neboť se jedná o spor, který nevyvolal. Namítá, že tím, že nebylo ve sporu, který trvá již 7 let rozhodnuto rozsudkem, je ohrožen opětovným podáním žaloby žalobkyní. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé a ohledně nákladů řízení, aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že žalobkyně ve svém odvolání neuvedla žádné skutečnosti a důvody pro změnu rozhodnutí ve věci zastínění její nemovitosti. Uvedl, že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé za správné a navrhuje jeho potvrzení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud se nejdříve zabýval dovoláním žalovaného. Vzhledem k tomu, že jde o dovolání podle § 239 odst. 2 písm. a) OSŘ přípustné, pro než je stanoveno povinné zastoupení (§ 241 odst. 1 OSŘ), soud prvního stupně usnesením z 21. 4. 2004, č. j. 18 C 199/96-455, vyzval dovolatele, aby si pro dovolací řízení zvolil svým zástupcem advokáta a dovolání podal jeho prostřednictvím. Současně jej poučil, že nebude-li mu do 8 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.

Podle § 241 odst. 1, 2 OSŘ musí být dovolatel v dovolacím řízení zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání. Z podaného dovolání zastoupení advokátem nevyplývá a jiné listiny, toto zastoupení nebo právnické vzdělání dovolatele prokazující, nebyly předloženy. Dovolatel nedostatek povinného zastoupení přes výzvu soudu prvního stupně neodstranil, ačkoliv byl o procesních následcích nesplnění této povinnosti poučen.

Protože povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, jejíž nedostatek brání vydání rozhodnutí ve věci samé (§ 241 odst. 1 OSŘ) a protože k odstranění tohoto nedostatku do dnešního dne nedošlo, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 2 věty třetí OSŘ zastavil.

Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalobkyně.

Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout. V řízení podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), lze uplatnit všechny námitky vycházející z vlastnických práv k pozemkům a stavbám, tedy i námitky obsahově odpovídající § 127 odst. 1 ObčZ. Na rozdíl od tohoto ustanovení, které poskytuje ochranu proti imisím již nastalým, se v řízení podle stavebního zákona lze domáhat ochrany proti imisím hrozícím (budoucím, očekávaným). Dovolací soud opakovaně vyslovil právní názor, že o námitce budoucích imisí musí stavební úřad rozhodnout sám a nemůže s touto námitkou odkazovat účastníky na soud. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, který byl publikován v ASPI, na rozsudek z 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 1/2001, nebo na usnesení z 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 794, Svazek 11, které se týká přímo namítaného zastínění sousedící povolovanou stavbou. V daném případě již ze znění petitu je zřejmé, že žalovaná podává námitky proti budoucímu zastínění, když uvádí „že stavba, která má být provedena podle stavebního povolení ….. zastíní nemovitosti žalobkyně“. Z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě se podává, že stavba přístaveb již byla zahájena, avšak k zásahům do vlastnického práva žalobkyně, jimž se brání žalobou, ještě nedochází.

Podle § 7 odst. 1 a 3 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Protože rozhodování o námitkách účastníka stavebního řízení týkajících se budoucího zastínění budov povolovanou stavbou zákon svěřuje stavebnímu úřadu, rozhodování o takové námitce nespadá do pravomoci soudu. S ohledem na to, že jde o neodstranitelnou podmínku řízení, přicházel v úvahu jedině postup podle § 104 odst. 1 OSŘ.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správné i dovoláním napadené usnesení a dovolání muselo být podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto, když vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly zjištěny.

Žalovaný ani žalobkyně nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proto bylo o nákladech řízení podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 věta prvá OSŘ rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2004

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. November 2004