JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1870/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. R., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 41/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2004, č. j. 58 Co 545/2004-397, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. srpna 2004, č. j. 29 C 41/93-371, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 97 480,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 9. 8. 1974, zaniklo rozvodem 5. 3. 1991. Darovací smlouvou z 22. 4. 1981 darovali G. a V. M. žalovanému pozemek č. kat. 478/12 v kaz. území Z. a rozestavěnou chatu na tomto pozemku. K 15. 7. 1980 byly provedeny základy a podlaha přízemí s izolacemi, strop nad sklepem byl pokryt železobetonovou deskou a vyztužen ocelovými nosníky. Montovanou chatu a stavební materiál – dřevo a desky dostal žalovaný darem od svědka Š. Soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že „žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní“, neboť přes výzvu soudu podle § 118a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) svá tvrzení o tom, že do stavby chaty bylo investováno z prostředků patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, nepodložila žádnými důkazy.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. prosince 2004, č. j. 58 Co 545/2004-397, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, „že žalobkyně přes procesním předpisům odpovídající řádnou výzvou podle § 118a OSŘ ve vztahu k hmotněprávnímu základu žalobou uplatněného nároku netvrdila všechny rozhodné skutečnosti a k těmto nenavrhla potřebné důkazy“. Odkázal na obsah svého usnesení z 9. 12. 2002, č. j. 51 Co 464, 465/2002-277, „které zdůraznilo potřebu prokázat rozsah prováděných prací, způsob jejich hrazení, a to ve vztahu ke společnému majetku účastníků“. Uvedl, že „z obsahu znalecký posudků, jakož z obsahu tvrzení přímo žalobkyně, je přitom zřejmé, že taková tvrzení ani důkazy v tomto řízení není schopna nabídnout“. Soud prvního stupně měl za prokázanou pouze skutečnost, že na předmětné nemovitosti se prováděly opravy, ta ale nemohla sloužit jako podklad pro závěr o hodnotě prací, případně o výši společných investic účastníků do nemovitosti žalovaného.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že ve výlučném vlastnictví žalovaného byl jen pozemek a na tomto pozemku základy rozestavěné stavby chaty. Samotný objekt chaty vznikl za trvání manželství účastníků z jejich společných finančních prostředků a jejich společným přičiněním. Vytýká soudům, že se náležitě nezabývaly otázkou, zda zpracováním věci, která byla ve výlučném vlastnictví žalovaného, na věc novou, nedošlo k tomu, že chata se stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví, a vyšly jen ze znaleckého posudku Ing. G., podle kterého „nedošlo ke změně stavby na stavbu jinou „podle stavebně právního stavu“. I kdyby chata byla ve výlučném vlastnictví žalovaného, bylo třeba zkoumat, do jaké míry bylo investováno ze společného majetku účastníků do majetku žalovaného. S ohledem na časový odstup, na skutečnost, že stavbu organizačně zajišťoval žalovaný, a zásadní změnu společenských poměrů od doby, kdy stavba byla realizována a kdy „samotné provádění stavby bylo zajištěno tzv. melouchařením“ za odměnu vyplácenou zpravidla na místě, která neprocházela žádným řádným účetnictvím, nelze po ní spravedlivě požadovat, aby ona sama měla doklady o nákupu materiálu, o jeho dopravě za provedené práce. Soud nemohl logicky uvěřit tvrzení žalovaného, že jako invalidní důchodce prováděl práce na stavbě chaty sám svým vlastním přičiněním, a je málo uvěřitelné, že by jeho přátele vykonávali práce na této stavbě bez nároku na odměnu nebo že žalovanému dokonce darovali vlastní stavební materiál. Svědci jednoznačně potvrdili, že stavba chaty byla prováděna za trvání manželství účastníků a že občerstvení řemeslníků, jejich odměna a platby za materiál a jeho dopravu byly prováděny z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Podle Ing. G. byla chata za trvání manželství účastníků zhodnocena o 164 397,- Kč. Podle žalobkyně není zřejmé, proč by soud nemohl vycházet z této částky, která svědčí „o nákladech na zhodnocení stavby“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v daném případě se dovolacímu soudu nenabízí k řešení žádná právní otázka, která by rozhodnutí odvolacího soudu mohla povyšovat na rozhodnutí zásadního právního významu. Právní otázka vlastnictví chaty byla řešena v souladu s hmotným právem. Pokud žalovaný nabyl základy stavby chaty a vlastní montovanou chatu do výlučného vlastnictví darem, pak dokončovací práce na stavbě chaty se na již takto jeho vytvořených vlastnických vztazích k chatě nemohly nijak promítnout a vše, co v důsledku její dostavby přirostlo, náleží žalovanému. K tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 31. 5. 1995, sp. zn. 3 Cz 57/92, publikovaný v Právních rozhledech č. 7, ročník 1995, s. 281. Dovolací soud dále odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1524, svazek 21, podle kterého „nabytí vlastnictví k přepracované stavbě je možné, jen pokud původní stavba zanikla“, což se v daném případě nestalo. V rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků tak přicházelo v úvahu vypořádání pouze toho, co ze společného majetku účastníků bylo vynaloženo na oddělený majetek žalovaného.

Námitky žalobkyně vznesené v dovolání se týkají procesního postupu soudů obou stupňů při provádění dokazování ohledně toho, co ze společného majetku účastníků bylo vynaloženo na stavbu chaty žalovaného, které spadají pod dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle § 241a odst. 3, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Aby bylo možno přezkoumat rozsudek odvolacího soudu z těchto důvodů, v případě kdy přípustnost dovolání se opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, muselo by jít o dovolání přípustné. Dovolací soud by musel dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska § 237 odst. 3 OSŘ ve vztahu k řešení hmotněprávní otázky je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Jak vyplývá z výše uvedeného tak tomu v daném případě není. Přípustnost dovolání z důvodu, že právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem, není dána, jestliže námitky dovolatele mají procesní povahu ( k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1080/2003, publikované v uvedeném Souboru rozhodnutí pod C 2237, svazek 27.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému nevznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. července 2006

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. July 2006