JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1826/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) h. m. P., zastoupenému advokátem, a 2) městské části P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 82/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003, č. j. 23 Co 77/2003-62, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003, č. j. 23 Co 77/2003-62, pokud jím byl ve vztahu k žalovanému 1) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. září 2002, č. j. 9 C 82/2001-45, ve výroku pod bodem II., jímž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. na listu vlastnictví č. 1711 pro katastrální území L., a tam označených jako dům č. p. 1000, pozemek parc. č. 3419, dům č. p. 856 a pozemek parc. č. 3418/1, je žalobkyně, se zamítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003, č. j. 23 Co 77/2003-62, pokud jím byl ve vztahu k žalovanému 1) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. září 2002, č. j. 9 C 83/2001-45, ve výroku pod bodem I., jímž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. na listu vlastnictví č. 1711 pro katastrální území L., a tam označených jako dům č. p. 1000, pozemek parc. č. 3419, dům č. p. 856 a pozemek parc. č. 3418/1, byla ke dni 4. 5. 1971, tedy ke dni své smrti, N. S., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. září 2002, č. j. 9 C 83/2001-45, ve výroku pod bodem I. se spolu s výroky soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení, pokud se týkají vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. září 2002, č. j. 9 C 82/2001-45, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, „aby soud určil, že vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. na listu vlastnictví č. 1711 pro katastrální území L., a tam označených jako dům č. p. 1000, pozemek p. č. 3419, dům č. p. 856 a pozemek p. č. 3418/1, byla ke dni 4. 5. 1971, tedy ke dni své smrti, N. S.“. Pod bodem II. zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem označených nemovitostí je žalobkyně. Pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní vlastnice N. S. Prohlášením z 5. 11. 1958 převedla vlastnictví k předmětným nemovitostem na československý stát. V katastru nemovitostí je jako jejich vlastník vedeno h. m. P. N. S. zemřela 4. 5. 1971 a jejím jediným dědicem byl manžel Z. S., který zemřel 3. 11. 1983. Jedinou dědičkou ze zákona po Z. S. je žalobkyně. Řízení o dodatečném projednání dědictví po N. S. a Z. S. zahájena nebyla. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a ve vztahu k žalované 2) také pro nedostatek věcné pasivní legitimace. S poukazem na ustanovení § 175x občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) dovodil, že pokud žalobkyně tvrdí, že N. S. převedla nemovitosti na stát na základě absolutně neplatného právního úkonu, pak „tato otázka může být posouzena v rámci dědického řízení“. Pokud jde o určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem, uvedl, že „i když je nesporné, že dědictví se nabývá ke dni smrti zůstavitele a … že žalobkyně je jediným dědicem po N. S., bylo by takové určení obcházením dědického řízení, které musí pro potvrzení nabytí vlastnictví na základě dědictví proběhnout“. Nedostatek věcné pasivní legitimace na straně žalované 2) odůvodnil tím, že tato není vlastníkem předmětných nemovitostí.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č. j. 23 Co 77/2003-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že „rozhodnutí o tom, že N. S. byla ke dni smrti vlastnicí předmětných nemovitostí, samo o sobě nemohlo změnit postavení žalobkyně a také by ani nemohlo vést k určení, že žalobkyně je vlastnicí těchto nemovitostí“. S ohledem na uplatněné nároky žalovaná 2) nemá věcnou pasivní legitimaci, neboť předmětné nemovitosti pouze spravuje.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to jen ve vztahu k žalovanému 1), podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu proto, že různé senáty Obvodního soudu pro Prahu 8 a zejména Městského soudu v Praze v téměř identických případech posuzují právní otázku naléhavého právní zájmu na určovací žalobě odlišně a že rozhodnutí soudů je v rozporu s praxí dovolacího soudu. Namítá, „že pouhé tvrzení nějaké osoby – potencionálního dědice, že určitý majetek mohl teoreticky být ve vlastnictví zemřelé osoby ke dni její smrti, přičemž taková skutečnost závisí na posouzení sporné otázky absolutní neplatnosti právního úkonu, nelze považovat za naplnění zákonné podmínky pro dodatečné projednání dědictví, tj. že se „objeví“ nějaký zůstavitelův majetek. Předmětné nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalovaného 1), soud v dědické věci bude povinen z tohoto stavu vycházet, dokud nebude prokázán a v katastru nemovitostí zaevidován opak, přičemž k takové změně evidence vlastnictví může dojít jen na základě určovacího výroku soudu.“ Podle žalobkyně nepřichází v úvahu, aby soud v nesporném dědickém řízení posuzoval předběžně otázku platnosti právního úkonu. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejím odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 1897/98, v níž se dovolatelé nacházeli ve stejné situaci jako ona. Rozsudek odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelný. Pokud jde o určení, že vlastnicí předmětných nemovitostí je žalobkyně, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1586/98 a 22 Cdo 2501/98 s tím, že již dnes je jejich vlastnicí bez ohledu na to, kdy budou dědictví po N. S. a Z. S. dodatečně projednána, neboť napadený právní úkon je absolutně neplatný, dědictví se nabývá smrtí a žádný jiný dědic v daném případě nepřichází v úvahu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) se ztotožnil s právními závěry obou soudů a navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nemůže dovolací soud, s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ, přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je tudíž povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka naléhavého právního zájmu žalobce – dědice na určení vlastnictví k věci, jež měla být ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele, zejména jde-li o jediného dědice, aniž tato věc byla předmětem řízení o projednání dědictví, nebyla jednoznačně judikaturou dovolacího soudu řešena. Pro právní praxi je zásadního významu rovněž řešení otázky, zda může mít zůstavitelův dědic naléhavý právní zájem na žalobě na určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem určité věci, jež nebyla předmětem dědického řízení, jestliže dosud nepodal návrh či podnět k zahájení řízení o dodatečné projednání dědictví.

Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.

Podle § 80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle § 460 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.

Dědictví se podle § 175a a násl. OSŘ projedná v řízení o dědictví, které lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (§ 175a odst. 1 a 2 OSŘ), a které podle § 175s OSŘ vedle případu přenechání dědictví věřitelům (§ 175p OSŘ) končí mj. usnesením podle § 175q odst. 1 písm. a) OSŘ, kterým soud potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesením podle § 175q OSŘ se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, že k potvrzení nabytí dědictví, tedy v podstatě potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem náležejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je oprávněn soud toliko v řízení o dědictví. Podle názoru dovolacího soudu nelze mimo řízení o dědictví deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 písm. c) OSŘ uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví. Zvláštní druhy řízení (podle OSŘ), tzv. nesporná řízení, jsou řízeními, na nichž je zvýšený zájem společnosti vyjádřen zvláštní úpravou, v níž je princip dispozitivnosti řízení omezen uplatňováním zásady oficiality a zásady vyšetřovací. Rozhodnutí, k nimž je povolán soud podle ustanovení hlavy páté, zvláštních ustanovení, OSŘ, upravující např. řízení o dědictví, péče soudu o nezletilé, řízení o osvojení, řízení opatrovnické atd., nemohou být učiněna v tzv. sporném řízení. Rozhodnutí, jímž by bylo ve sporném řízení podle § 80 písm. c) OSŘ určeno, že jediný dědic je vlastníkem předmětu dědictví, by tak nahrazovalo usnesení o potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici podle § 175q odst. 1 písm. a) OSŘ, což s ohledem na výše uvedené nelze připustit. Nelze totiž pominout ani skutečnost, že i v případě určení vlastnictví podle § 80 písm. c) OSŘ, by muselo proběhnout řízení o dodatečném projednání dědictví ve smyslu § 175x OSŘ, přičemž by nebylo možno vylučovat odchylný závěr příslušného soudu k řízení o dědictví o předmětu dědictví, než by vyplýval z předchozího sporného řízení. Takovým možným důsledkům je jistě třeba předcházet. Lze tedy shrnout, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí vlastnictví.

Podle Čl. II odst. 2. zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanskoprávní řád, pro řízení po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů; tím není dotčeno užití § 38. Tento zákon nabyl účinností dnem 1. ledna 1993.

Před účinností uvedeného zákona upravoval řízení o dědictví zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále „NotŘ“), který byl k 1. 1. 1993 zrušen zákonem č. 264/1992 Sb. S ohledem na dobu úmrtí zůstavitelky N. S. je pak třeba zabývat se tím, zda výše uvedené právní závěry jsou použitelné i při aplikaci právní úpravy dědického řízení, která platila před 1. 1. 1993.

Ustanovení § 175q odst. 1 písm. a) OSŘ koresponduje s ustanovením § 39 odst. 1 NotŘ, podle kterého, jestliže je jen jeden dědic, potvrdí mu státní notářství, že nabyl dědictví. K potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem náležejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti tak bylo oprávněno pouze státní notářství. Objevil-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, příslušelo státnímu notářství provést o tomto majetku dodatečné řízení o dědictví (§ 47 NotŘ). Výše uvedené právní závěry dovolacího soudu tak platily i pro právní úpravu před účinností zákona č. 263/1992 Sb., o níž odvolací soud neuvažoval (což vyplývá odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku - odkazu na ustanovení § 175x OSŘ).

Protože v daném případě sporné nemovitosti dosud nebyly předmětem řízení o dědictví po zůstavitelích N. S. a Z. S., nemůže mít žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že vlastnicí je ona. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K uvedeným závěrům se sluší ještě poznamenat, že obě rozhodnutí, jichž se žalobkyně dovolává - rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1586/98 z 10. 10. 2000 (publikovaný v Právních rozhledech č. 1/2001) a 22 Cdo 2501/98 z 18. 1. 20001 (publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 1 pod č. C 51) - se týkaly případů odlišných. V nich šlo o ochranu vlastnického práva dědiců uplatněnou žalobami na plnění. I v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud vycházel z názoru: „Pokud však dědic požaduje vydání věcí, které nebyly předmětem dědického řízení a ohledně kterých nepodal návrh na dodatečné projednání dědictví, je třeba vždy s přihlédnutím k důvodům, proč tak neučinil, zvážit, zda nesleduje obcházení zákonného postupu při projednání dědictví“.

Dovolací soud proto proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.

Nejvyšší soud v rozsudku ze 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2001, zaujal právní názor, že „jestliže dědic je z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, nemůže být tomuto určení na překážku okolnost, že i tento dědic zemřel a určovací žalobu namísto něj podávají jeho dědicové“.

Dovolací soud ve shodě s citovaným rozhodnutím je toho názoru, že spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou na určení, že zůstavil byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci. To platí bez ohledu na to, zda vedle žalobce je více dědiců anebo zda je žalobce jediným univerzálním dědicem. Není neobvyklé, že u soudu je podána žaloba na určení, že určitá osoba byla ke dni své smrti vlastníkem určité věci, aniž by bylo zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví, zvláště je-li tu jiná osoba (nedědic), která má za to, že ona je vlastníkem sporné věci. Tento postup dědiců dovolací soud neshledává nesprávným ani z pohledu naléhavého právního zájmu na takovém určení. Je tomu tak proto, že třetí osoba není účastníkem řízení o dědictví a soud v řízení o dědictví vychází z veřejných listin, v případě nemovitostí konkrétně z údajů na příslušném listu vlastnictví katastru nemovitostí, a je-li v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětné nemovitosti osoba jiná než zůstavitel, nemůže bez předložení listiny dokládající, že vlastníkem této nemovitosti byl ke dni své smrti zůstavitel, potvrdit dědicovi nabytí dědictví ke sporné věci. Takovou listinou je i rozsudek soudu, jímž se určuje, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem konkrétní sporné věci. Je-li v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník sporné nemovitosti jiná osoba než zůstavitel a je-li mezi touto osobou a dědici sporná otázka platnosti právního úkonu, na základě kterého nabyla vlastnictví ke sporné nemovitosti, soud v řízení o dědictví není oprávněn bez dalšího tuto spornou otázku a v návaznosti na ni, zda zůstavitel byl či nebyl ke dni své smrti vlastníkem sporné nemovitosti, posuzovat. V takovém případě dědic naléhavý právní zájem na určení podle § 80 písm. c) OSŘ, že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím má.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci soudy obou stupňů z hlediska naléhavého právní zájmu žalobkyně na určení, že vlastníkem sporných nemovitostí byla ke dni 4. 5. 1971, tedy ke dni své smrti, N. S., nebylo správné. Dovolací soud proto zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí spolu s výroky soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2004

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 06. October 2004