JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 173/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) V. B., a B) M. B., zastoupených advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 202/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2001, č. j. 19 Co 1936/2001-51, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2001, č. j. 19 Co 1936/2001-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem z 9. 5. 2001, č. j. 9 C 202/2000-31, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že "ve společném jmění manželů žalobců je pozemková parcela KN st. č. 546 o výměře 46 m2 zastavěná plocha, objekt bydlení a KN č. 2980/12 o výměře 261 m2 ostatní plocha, jiná plocha, tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 377 pro obec K. Ú. a k. ú. K. Ú. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B." (výrok I), dále určil, že žalovaná je výlučnou vlastnicí parc. č. 546 zastavěná plocha a parcely č. 2980/12 ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 232 u Katastrálního úřadu pro okres Č. B., k. ú. K. Ú. (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalované K. a A. Š. nabyli v roce 1937 trhovou smlouvou do spoluvlastnictví každý jednou polovinou kromě jiného pozemek parc. 347 v kat. území O. Dne 29. července 1964 rodiče žalované podepsali prohlášení, že převádí do vlastnictví státu bezplatně „půdu sdruženou do společného družstevního hospodaření.“ Rozhodnutí o prohlášení finančního odboru ONV v Č. B. z 24. 10. 1966 obsahuje původní prohlášení manželů Š. bez jejich podpisu a dále uvádí, že „čs. stát přijímá toto prohlášení podle § 34 odst. l vyhl. č. 94/1965 Sb. dnem 1. 1. 1965 a tímto dnem přechází pozemky do stát. soc. vlastnictví.“ Pozemek parc. č. 347, který byl přečíslován na parc. č. 2480 a vedený v kat. území K. Ú., byl rozhodnutím ONV v Č. B. z 1. 10. 1966 převeden do správy MNV K. Ú. Pozemek parc. č. 2980/12 o výměře 294 m2, oddělený z parc. č. 2980 geometrickým plánem z roku 1966, rozhodnutím ONV v Č. B. z 18. 6. 1973 přidělen do osobního užívání žalobcům, kteří uzavřeli 20. 6. 1973 s MNV K. Ú. dohodu o osobním užívání tohoto pozemku. Žalobci postavili na pozemku parc. č. 2480/12 v roce 1974 chatu a pozemek byl rozdělen na parc. č. 546 zastavěná plocha o výměře 33 m2 a parc. č. 2980/12 o výměře 261 m2 ostatní plocha. V katastru nemovitostí jsou na listu vlastnictví č. 377 žalobci zapsáni jako vlastníci těchto pozemků s tím, že právo osobního užívání pozemků se podle 872 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., změnilo k 1. 1. 1992 v bezpodílové spoluvlastnictví manželů (od 1. 8. 1998 podle zákona č. 91/1998 Sb. společné jmění manželů). Žalobci až dosud pozemky užívají. V katastru nemovitostí je však duplicitně na listu vlastnictví č. 232 jako vlastnice pozemku parc. č. 2980 vedeného ve zjednodušené evidenci zapsána žalovaná, a to na základě dědictví po matce A. Š., která zemřela 5. 9. 1986. Žalovaná uzavřela se svojí sestrou M. K. dohodu o vypořádání dědictví, podle které nabývá vlastnictví k pozemkům zapsaným na listu vlastnictví č. 232, na kterém byl zapsán i pozemek parc. č. 2980. A. Š. dovozovala vlastnictví k celému pozemku parc. č. 347, později parc. č. 2980, z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, k němuž došlo v řízení o dědictví po K. Š., zemř. 1. 5. 1970.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný pozemek parc. 2980 rodiče žalované žádným platným způsobem nepozbyli. Nemohl přejít na stát na základě jejich prohlášení o bezúplatném převodu pozemků sdružených do společného družstevního hospodaření z 29. 7. 1964, neboť šlo o projev vůle absolutně neplatný pro neurčitost a nesrozumitelnost a pro nedostatek projevu vůle účastníků darovací smlouvy na téže listině, když podle § 46 odst. 2 ObčZ převod pozemků na stát bylo možné uskutečnit jen darovací smlouvou v písemné formě. Stát se bez právního důvodu choval jako vlastník předmětného pozemku. Jestliže přidělil žalobcům do osobního užívání pozemek, který mu nepatřil, nemohla být dohoda o zřízení práva osobního užívání, kterou žalobci se státem uzavřeli, platným právním úkonem. Neplatnost dohody o zřízení práva osobního užívání znamenala, že žalobci se nestali vlastníky předmětných pozemků podle § 872 odst. 4 ObčZ na základě transformace práva osobního užívání pozemku ve vlastnictví. Žalobci nemohli nabýt vlastnictví k pozemkům ani vydržením k 1. 1. 1992, neboť jako osobní uživatelé pozemků nemohli být v dobré víře, že jim pozemky patří. Nemohli si také započíst dobu, kdy pozemky před 1. 1. 1992 držel stát, neboť stát pozemky převzal bez právního důvodu a proto nemohl být v dobré víře, že mu patří.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 16. 10. 2001, č. j. 19 Co 1936/2001-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětné pozemky jsou ve společném jmění žalobců a zamítl vzájemnou žalobu žalované, že je jejich výlučnou vlastnicí. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům vzniklo právo osobního užívání pozemků platně a podle § 872 odst. 4 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se změnilo v jejich spoluvlastnictví. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ČR z 28. 5. 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, z něhož vyplývá, že rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání, byť nešlo o pozemek ve státním vlastnictví, bylo rozhodnutím státní správy, které se stalo účinným a proto mohla být na jeho základě platně uzavřena i dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku mezi státem a občanem. Odvolací soud uvedl, že rozhodnutí o přidělení pozemku žalobcům do osobního užívání, vydané ve správním řízení, se stalo účinné, neboť A. Š. „v době přidělení pozemku do osobního užívání nebyla považována za vlastnici přidělovaného pozemku a nemohla být ani účastnicí správního řízení, když proti platnosti darovací smlouvy v té době zjevně nic nenamítala“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalobci nabyli platně právo osobního užívání pozemku. Nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 103/96 nelze v dané věci aplikovat. Stát rozhodl o přidělení pozemku do osobního užívání žalobcům, ačkoliv A. Š. byla jako jeho vlastnice zapsána v evidenci nemovitostí. Při běžné opatrnosti s ní proto stát musel jako s účastnicí správního řízení jednat, neboť podle § 14 zákona č. 71/1967, správní řád, jednal o jejím právem chráněném zájmu. Pokud s ní jednáno nebylo, rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání žalobcům dosud nenabylo právní moci a nestalo se vykonatelným podle § 52 odst. 2 správního řádu. To má za následek neplatnost dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, kterou žalobci uzavřeli. Žalovaná uvádí, že opačný závěr odvolacího soudu znamená akceptaci protiprávního postupu státu vůči vlastníkovi, když takový postup státu byl i v době jeho rozhodování v rozporu s čl. VI ObčZ. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. l a 3 OSŘ. Vady řízení, které způsobují zmatečnost řízení, vyjmenované v § 229 odst. l a odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly. Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacího důvodu uplatněného dovolatelkou včetně jeho obsahového vymezení.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že dne 1. ledna 1992 došlo k zániku vlastnického práva žalované k předmětným pozemkům s tím, že právo společného osobního užívání pozemků, vzniklé žalobcům na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku (před rozdělením jednoho) z 20. 6. 1973, které předcházelo rozhodnutí ONV v Českých Budějovicích z 18. 6. 1973, o přidělení pozemku do společného osobního užívání, se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na jejich vlastnické právo. Tento právní závěr není správný.

Pode § 199 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. právo osobního užívání mohlo být zřízeno jen k pozemkům, které byly v socialistickém společenském vlastnictví a které podle územních plánů byly určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo ke zřizování zahrádek.

Podle § 872 odst. 4 ObčZ vzniklo-li právo osobního užívání k zastavěnému pozemku nebo nezastavěnému pozemku manželům, stávají se dnem účinnosti tohoto zákoně bezpodílovými spoluvlastníky pozemku, pokud jejich manželství trvá; zaniklo-li, stávají se podílovými spoluvlastníky rovným dílem.

Soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že na základě prohlášení A. a K. Š. z 29. 7. 1964 a státu z 24. 10. 1966 nedošlo k platnému darování pozemku parc. č. 2980 v kat. území K. Ú. (původně č. 347 v kat. území O.) státu pro neurčitost darovací smlouvy podle § 37 ObčZ a nedostatek její formy podle § 46 odst. 2 ObčZ. Pozemek zůstal ve spoluvlastnictví manželů Š. a po smrti K. Š. v roce 1970 ve vlastnictví A. Š. Za této situace se označená dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku příčila § 199 odst. l ObčZ, neboť se jí zřizovalo právo osobního užívání k pozemku, který nebyl v socialistickém společenském vlastnictví, a tudíž byla podle § 39 ObčZ neplatná. Na základě této absolutně neplatné dohody nemohlo vzniknout žalobcům právo osobního užívání pozemku a proto se ani nemohlo přeměnit na jejich vlastnické právo. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že dohoda byla uzavřena v souladu se správním rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání. Práva A. Š. jako vlastnice pozemku, ohledně kterého bylo vedeno správní řízení přidělení pozemku do osobního užívání, byla tímto správním rozhodnutím přímo dotčena. Proto měla být podle § 14 odst. l zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účastnicí tohoto řízení. Protože se tak nestalo, nemohlo toto správní rozhodnutí nabýt právní moci a tudíž ani závaznosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaný pod č. 70 v Soudních rozhledech č. 7, ročník 2000). K argumentaci Ústavního soudu uvedené v odůvodnění nálezu z 28. 5. 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, na níž odvolací soud poukazoval, dovolací soud poznamenává, že nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které byly účastníky řízení ze zákona, nenabylo právní moci a tudíž ani nevyvolalo jím sledované právní účinky.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud věc neposoudil po právní stránce správně. Proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. července 2002

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 11. July 2002