JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1643/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobce města R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. Č. r., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 3/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. prosince 1999, čj. 13 Co 1053/98-38, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. prosince 1999, čj. 13 Co 1053/98-38, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech (dále „soud prvního stupně“) ze dne 24. září 1998, čj. 4 C 3/98-21, kterým byla zamítnuta „žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem L. k. „P.“, t. j. parcel číslo 2226 o výměře 298.595 m2, č. 2227 o výměře 4.675 m2, č. 2202 o výměře 13.510 m2 a č. 2226 o výměře 994 m2 v katastrálním území M.“ a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání.

Žalobce své vlastnické právo k předmětným nemovitostem odvozoval od trhové smlouvy, kterou uzavřel 16. 3. 1933 za účinnosti obecného zákoníku občanského (dále „OZO“) z roku 1811 s JUDr. K. W. Na základě této smlouvy měl žalobce nabýt kromě dalšího i vlastnictví lesního komplexu „P.“ v katastrálním území obce N. o výměře 30 hektarů 30 arů 46 m2. Soud prvního stupně vyšel z částečného výpisu ze zemských desek, číslo knihovní vložky 1341 pro panství Š., z něhož plyne, že zmíněné nemovitosti byly zapsány jako vlastnictví prodávajícího, a ze skutečnosti, že nebyl učiněn záznam o vkladu vlastnického práva pro město R. K nabytí vlastnictví nemovitostí bylo podle § 431 OZO třeba intabulace v pozemkové knize. Ze zprávy Katastrálního úřadu v R. z 3. 2. 1997 zjistil, že zmíněná trhová smlouva byla v pozemkové knize zapsána toliko ohledně lesního komplexu „P.“ v k. ú. R., nikoliv ohledně komplexu „P.“. Na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl konfiskován majetek W. velkostatku ve Š. a podle zápisu z 19. 9. 1945 byl předán Československému státu, do správy Ministerstva zemědělství, a takto byly předány i nemovitosti v katastrálním území N. V roce 1953 bývalý Místní národní výbor v R. sice předával majetkový soubor lesního hospodářství ze své správy do správy bývalým S. l., nicméně právní předchůdce žalobce vykonával toliko správu tohoto majetku a nepovažoval se za jeho vlastníka. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobcovu argumentu, že s účinností občanského zákoníku z roku 1950, tedy od 1. 1. 1951, byl opuštěn požadavek zápisu vlastnictví do veřejných knih jako aktu nabytí vlastnictví, by bylo možno přisvědčit pouze v případě, že by smlouva, na niž by mělo ustanovení § 562 citovaného zákona dopadnout, byla bezvadná; tak tomu v dané věci pro nedostatek potřebných schválení smlouvy nebylo. Soud dále dospěl k závěru, že na žalobce nemohlo přejít vlastnictví ke sporným nemovitostem ani podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť k 23. 11. 1990 s nemovitostmi nehospodařil a po tomto datu s nimi hospodařit nezačal.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a s podrobnou argumentací uzavřel, že ve vztahu k lesnímu komplexu „P.“ se předmětná trhová smlouva nestala perfektní, neboť nebylo jako důkaz předloženo usnesení o jejím schválení Krajským soudem civilním v Praze tak, jak bylo ve smlouvě vymíněno. Platná byla tedy pouze částečně a žalobce se vlastníkem lesního komplexu „P.“ v katastrálním území N. nestal. Proto nemohlo dojít ke zhojení nedostatku intabulace ani po účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., který požadavek zápisu do veřejných knih již neobsahoval. Ohledně žalobcovy námitky vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem pak s odkazem na právní úpravu tohoto institutu v rozhodné době podle OZO, popř. podle občanského zákoníku z roku 1950, a s odkazem na zjištěný stav věci uzavřel, že nebyla splněna podmínka dobré víry držitele a nebylo možno se zabývat otázkou, zda žalobce v dobré víře držel nemovitosti po zákonem stanovenou dobu. Proti svému rozsudku připustil dovolání s tím, že ačkoliv otázka zhojení nedostatku intabulace byla již judikaturou řešena, a to rozhodnutím publikovaným pod R 27/1996, na něž odkázal, považoval za otázku zásadního právního významu posouzení platnosti smlouvy při nenaplnění podmínek v ní sjednaných. Tuto právní otázku ovšem vymezil jen v odůvodnění, a tak je dovolatel oprávněn napadnout jeho rozsudek pro řešení jakékoliv právní otázky, na které rozsudek spočívá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Namítá, že se soudy nezabývaly otázkou, zda žalobce s předmětným lesním komplexem po dobu od uzavření trhové smlouvy do jeho předání S. l. dne 29. 12. 1953 hospodařil, a že neprovedly žalobcem navržené důkazy výpověďmi svědků. Na svých pochybnostech o tomto hospodaření soudy setrvaly, ač tato otázka byla prokazována i listinnými důkazy, např. zápisy z let 1945 a 1953. Ačkoliv žalobce uplatňoval tři varianty důkazů a právního posouzení - k odstranění překážky intabulace prostřednictvím § 562 občanského zákoníku z roku 1950, k vydržení vlastnického práva a k posouzení vzniku vlastnického práva v souvislosti s předáním předmětného lesního komplexu podle zápisu z 8. 4. 1992 - odvolací soud se zabýval pouze posouzením trhové smlouvy z hlediska možnosti převodu nemovitostí na žalobce k 1. 1. 1951 dle § 561 občanského zákoníku z roku 1950 a jen okrajově vydržením vlastnického práva. Vůbec se nezabýval tím, že vlastnictví žalobce ke sporným pozemkům vzniklo na základě zápisu z 8. 4. 1992, kterým byl zmíněný lesní komplex předán žalobci S. l., L. z. S. P., administrativně i fakticky. Odvolací soud se zabýval určením vlastnického práva ke sporným nemovitostem z hlediska trhové smlouvy z 16. 3. 1933 uzavřené žalobcem s JUDr. W. a učinil závěr, že smlouva nebyla perfektní, protože nebyla schválena Krajským soudem civilním v Praze. Nevzal ale v úvahu, že usnesení tohoto soudu ze 17. 12. 1934, sp. zn. 161/75/34 počítalo s tím, že smlouva již byla schválena z hlediska pozůstalostního, když JUDr. W. byl v tu dobu veden jako řádný vlastník prodávaných nemovitostí, a to podle zápisu v zemských deskách v odd. B z 1. 12. 1933. Toto schválení proběhlo ve vztahu k celé smlouvě; pokud šlo o schválení vkladu vlastnického práva, došlo k němu jen ve vztahu k lesnímu komplexu „P.“. Z čl. I smlouvy plyne nutnost jejího schválení pozůstalostním soudem ohledně obou lesních komplexů. Také trhová cena, útraty a j. jsou ve smlouvě řešeny společně. Smlouva je tedy jeden celek, a proto názor obou soudů o samostatném schválení částí smlouvy je neopodstatněný. V této souvislosti dovolatel navrhuje důkaz výpisem ze spisu Krajského soudu civilního v Praze nebo z jeho archivu, event. ze zemských desek. Odkazuje na výpis z knihovní vložky č. 1341 zemských desek kde je pod položkou 15 z 1. 12. 1933 č.d. 18.447 vloženo vlastnické právo pro JUDr. W. a tento zápis byl proveden podle odevzdací listiny Krajského soudu civilního v Praze z 30. 4. 1932, čj. D 4/30-77. Pokud odvolací soud provádí výklad zákonů č. 215/1919 Sb., č. 81/1920 Sb. a č. 329/1920 Sb. v aplikaci na danou věc, pak z jejich obsahu plyne, že v souladu s nimi postupoval Státní pozemkový úřad v P., když sporný majetek zabral ve prospěch státu a přidělil jej obci a určil náhradu, kterou město původnímu vlastníkovi zaplatilo. Odkazuje na čl. X trhové smlouvy, z něhož plyne, proč nebyl proveden vklad vlastnického práva lesního komplexu „P.“, čímž se ale soudy nezabývaly. Odvolací soud se dále nezabýval otázkami uplatněnými v žalobcově odvolání z 9. 11. 1998, když jednou z nich je hospodaření žalobce v uvedeném lesním komplexu od uzavření trhové smlouvy do 31. 12. 1953. V této souvislosti odkazuje na odůvodnění výměru z 10. 12. 1953 ohledně odejmutí správy nad lesním majetkem a jeho odevzdání S. l. Z čl. V. trhové smlouvy pak plyne, že žalobce byl řádným držitelem předmětného lesního majetku po celou dobu jeho užívání a že jeho držba byla oprávněná. Závěr soudů, že trhová smlouva nebyla v části týkající se lesního komplexu „P.“ perfektní, není správný. Smlouva ohledně lesních komplexů „P.“ a „P.“ je smlouvou jedinou. Požadavek ke schválení Krajským soudem civilním směřoval pouze ke schválení smlouvy soudem pozůstalostním, se zřetelem k výměru Státního pozemkového úřadu v P. z 29. 10. 1931 č. 189032/31-IV podle dohody o konečném vyřešení pozemkové reformy na velkostatku Š. z 26. 6. 1929. Tato doložka se týká bez pochyb obou lesních komplexů. Jestliže tedy došlo ke schválení smlouvy pro vklad vlastnického práva k lesnímu komplexu „P.“, byla podmínka schválení pozůstalostního soudu splněna i pro lesní komplex „P.“. Chybělo pouze provedení vkladu vlastnického práva, ale jen proto, že trhová smlouva v čl. X počítala s tím, že vklad nebude možno po delší dobu provést v důsledku rozdělování původních parcel. Překážkou platnosti smlouvy nebylo její schválení Krajským soudem civilním v Praze, neboť to bylo provedeno. Pokud jde o „P.“, nebyla provedena toliko intabulace. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 C 345/93 z 30. 6. 1995, podle něhož OZO ani dříve platný knihovní zákona č. 95/1871 Ř. z. neobsahovaly ustanovení, která by limitovala dobu, v níž mělo dojít k zápisu převodu vlastnického práva k nemovitostem do pozemkové knihy nebo by limitovala lhůtu, po jejímž uplynutí by se mělo za to, že převodní smlouva pozbývá závaznosti nebo účinnosti. Vzhledem k § 562 občanského zákoníku z roku 1950 žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle trhové smlouvy k 1. 1. 1951. S odkazem na § 316, § 326, § 1493, § 1478 a § 1463 OZO konstatuje, že vydržecí doba trvala od roku 1918 až do roku 1933 a dále od roku 1933 do roku 1949 a Město R. získalo vlastnictví sporných nemovitostí vydržením, když zároveň byly splněny podmínky ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmětné pozemky byly zabrány státem podle záborového zákona č. 329/1920 Sb. a že je stát do vlastnictví nenabyl, neboť nedošlo ke vkladu vlastnického práva. V této souvislosti odkazuje na obsah samotné trhové smlouvy, dohodu o konečném řešení pozemkové reformy na jmenovaném velkostatku, schvalovací doložku Státního pozemkového úřadu v P. a na další listinné důkazy, na nichž je důvodnost předmětné určovací žaloby postavena. S dodatkem k dovolání předkládá další listinné důkazy - kopii „odevzdací listiny“ čj. D 4/30-77 z 30. 4. 1932 a kopii „návrhu přídělu“ pro k. ú. N. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 OSŘ může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ; v dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) OSŘ]. Námitkami dovolatele, odpovídajícími tomuto dovolacímu důvodu, se proto dovolací soud nezabýval. Navíc dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění soudu odvolacího v případě, že by jejich nesprávnost měla vyjít najevo až z důkazů provedených v dovolacím řízení (C 576 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolací řízení je řízením přezkumným a proto v něm nelze tvrdit nové skutečnosti a uplatňovat nové důkazy. Proto se dovolací soud nemohl zabývat ani důkazními návrhy a novými tvrzeními dovolatele.

Žalobce opírá své tvrzené vlastnické právo o tři relativně nezávislé právní skutečnosti. Jednak o smlouvu uzavřenou s původním vlastníkem v roce 1933, dále o vydržení vlastnického práva a konečně o zápis o přechodu majetku z roku 1992. Soudy v nalézacím řízení však nepochybily, když žalobcova tvrzení nepřevzaly.

V první řadě je třeba konstatovat, že žalobce se k 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti ObčZ z roku 1950, nemohl stát vlastníkem sporných nemovitostí, a to bez ohledu na skutečnost, zda smlouva z roku 1933 byla k tomuto dni platná a [(až na věcněprávní důsledky, které pro neprovedení intabulace nemohly nastat, přičemž nutnost provedení intabulace do 1. 1. 1951 ani její nedostatek dovolatel nezpochybňuje)] účinná. K tomuto dni žalobce nebyl subjektem způsobilým nabývat nemovitosti do vlastnictví. ObčZ z roku 1950 totiž neznal tzv. komunální vlastnictví, neboli vlastnictví obcí. Vlastnickou soustavu tvořily tři druhy vlastnictví, a to tzv. socialistické (členěné dále na dvě formy: státní vlastnictví a vlastnictví družstevní (§ 101 ObčZ), osobní vlastnictví (§ 105 ObčZ ) a vlastnictví soukromé (§ 106 ObčZ). Národní výbory byly podle tehdy platného práva orgány státní moci a správy. O vlastnictví obcí již po 1. 1. 1950, tj. od účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, nelze uvažovat; po tomto dni byl i majetek svazků lidové správy považován za národní majetek, jak jasně vyplývá z § 29 tohoto zákona. Tuto skutečnost respektuje i zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, podle kterého do majetku obcí přechází některé nemovitosti, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky (§ 2 odst. 1 cit. zákona). Zákonodárce zjevně respektoval skutečnost, že po tomto datu již vlastnictví obcí jako právní institut zaniklo. Proto nelze o 1. 1. 1951 jako o dni nabytí vlastnictví žalobce vůbec uvažovat. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že právní názor odvolacího soudu, že smlouva, která nesplnila nejen požadavek vkladu do pozemkové knihy (intabulace), ale ani další požadavky zákonem stanovené, nemohla vyvolat ani po 1. 1. 1951 zamýšlené právní důsledky. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno shora, by bylo nadbytečné zabývat se tím, zda smlouva požadované náležitosti splňovala. V době, kdy žalobce mohl nabývat do vlastnictví, k nutné intabulaci nedošlo, ke dni, kdy potřeba intabulace odpadla, nebyl žalobce způsobilý nabývat do vlastnictví obce, ale mohl nabýt jen pro stát.

I kdyby tedy věcněprávní následky smlouvy nastaly skutečně až k 1. 1. 1951, nabyl by vlastnictví ke sporným nemovitostem stát, nikoliv žalobce.

V úvahu nepřipadá ani vydržení vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že žalobce se ujal držby nejdříve v roce 1933, nemohla v době, kdy byl způsobilým subjektem k nabytí vlastnictví, uplynout třicetiletá vydržecí doba (§ 1468 OZO z roku 1811). Do úvahy nepřicházelo ani započtení vydržecí doby předchůdcovy, na které dovolatel odkazuje. Podle § 1493 OZO bylo možné započtení vydržecí doby předchůdce, Byl-li ovšem předchůdce vlastníkem, běh vydržecí doby nepřipadal v úvahu. Do vydržecí doby nelze započíst dobu držby předchůdce držitele, který byl vlastníkem držené věci. Vzhledem k tomu, že vlastnictví převodce v době uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, tedy v roce 1933, nebylo v řízení zpochybněno, nepřichází započtení doby jeho vlastnické držby v úvahu. Proto je závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nemovitosti nevydržel, správný a bylo by nadbytečné se podrobně zabývat i jeho názorem, že držba žalobce nebyla způsobilá k vydržení (tedy nebyla poctivá, pravá a řádná). Postačí konstatovat, že žalobce věděl, že k intabulaci nedošlo a nemohl se tedy domnívat, že je vlastníkem.

Neobstojí ani tvrzení, že žalobce mohl nabýt nemovitosti na základě zápisu z 8. 4. 1992 o přechodu vlastnictví k nemovitostem podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Zmíněný zápis není a neměl být smlouvou o převodu nemovitosti; mohlo jít pouze o předání držby nebo detence k těmto pozemkům, když k přechodu vlastnictví na obce podle uvedeného ustanovení docházelo přímo ze zákona. Nebyly-li splněny zákonné podmínky, k přechodu vlastnictví nedošlo, a to ani v případě, že státní podnik obci nemovitosti předal. Podmínky pro přechod majetku státu na obce podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. však splněny nebyly; pokud dovolatel opírá své vlastnictví k 31. 12. 1949 o vydržení, nelze mu, jak je uvedeno shora, přisvědčit. Skutečnost, zda ve zmíněném zápisu bylo požadováno dodatečné doložení vlastnictví či nikoliv je právně bezvýznamná, neboť vlastnictví přecházelo (anebo nepřecházelo) ze zákona bez ohledu na ujednání mezi obcí a podnikem, který měl k nemovitostem ve státním vlastnictví právo hospodaření. Nelze přisvědčit tvrzení, že soudy se tímto zápisem nezabývaly; pouze mu správně nepřiznaly povahu skutečnosti umožňující nabytí vlastnického práva.

Ani ostatní námitky dovolatele, ke kterým lze v dovolacím řízení přihlédnout, nejsou důvodné. Nelze považovat za pochybení to, že soud odmítl vyslechnout navržené svědky, kteří měli vypovídat o tom, že žalobce v lese hospodařil až do roku 1953. Tato skutečnost nemohla mít vliv na posouzení vlastnického práva; ten, kdo nemovitost užívá, ještě nemusí být jejím vlastníkem. I kdyby nemovitosti byly ve správě příslušného národního výboru až do roku 1953, nic by to neměnilo na skutečnosti, že nejpozději od 1. 1. 1950 byly ve vlastnictví státu. Nicméně otázka, zda a kdy stát nabyl k nemovitostem vlastnictví, není předmětem tohoto sporu; tím je vlastnictví žalobce, které nebylo prokázáno.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. září 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 02. September 2002