JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1528/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. N., zastoupené advokátkou, proti žalované V. M., zastoupené advokátem, o určení důvodnosti námitek ve stavebním řízení, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 231/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2000, č. j. 19 Co 70/99-115, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2000, č. j. 19 Co 70/99-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prostějově (dále „soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 10. listopadu 1998, č. j. 7 C 231/97-103, určil, že námitky, uplatněné žalobkyní ve stavebním řízení, vedeném u Stavebního úřadu Městského úřadu v P. pod sp. zn. SÚ/2600/97-Po, o vydání stavebního povolení na vnitřní rozvod plynu v domě č. 1 v P., jsou důvodné. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi označeného domu, žalobkyně v rozsahu 1/2, žalovaná v rozsahu 1/4, zbývající podíl v rozsahu 1/4 vlastní bratr žalované D. S. Žalovaná 25. 8. 1997 požádala Stavební úřad Městského úřadu v P. o vydání stavebního povolení na vnitřní rozvod plynu v bytě 1 + 1 v I. nadzemním podlaží domu v P. Žalobkyně nedala žalované souhlas k zamýšleným stavebním úpravám a stavební úřad mimo jiné i z tohoto důvodu rozhodnutím z 8. 9. 1997 žalobkyni odkázal, aby uplatnila občanskoprávní námitky u soudu a stavební řízení přerušil. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně jako spoluvlastnice 1/2 nemovitosti souhlas se stavbou nevyslovila, žalovaná se nedomáhala u soudu nahrazení souhlasu žalobkyně se stavebními úpravami rozhodnutím soudu a aniž jí bylo vydáno příslušné stavební povolení, stavbu provedla. Námitky uplatněné žalobkyní ve stavební řízení proto považoval za důvodné.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. ledna 2000, č. j. 19 Co 70/99-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že z hlediska rozhodnutí stavebního úřadu z 8. 9. 1997, jímž žalobkyně byla odkázána k uplatnění občanskoprávních námitek ve stavebním řízení na řízení ve věcech občanskoprávních, by žalobkyně měla naléhavý právní zájem na určení důvodnosti svých námitek ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, ale že „naléhavý právní zájem na určení je však dán pouze tehdy, pokud určovací žaloba vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám". Za situace, kdy účastníkem tohoto sporu nebyl další spoluvlastník D. S., pro kterého by rozsudek ve věci proto nebyl závazný (přičemž neshoda mezi účastnicemi řízení se ho jako dalšího podílového spoluvlastníka týká), takže rozsudek ve věci by nevyřešil vztahy mezi všemi účastníky hmotněprávního vztahu, nemůže být v tomto případě na určovací žalobě naléhavý právní zájem. „Tohoto si žalobkyně byla zřejmě vědoma, neboť dne 1. 7. 1999 podala samostatnou žalobu na důvodnost námitek ve stavebním řízení proti D. S., a to ze stejných důvodů." Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala důvodnost svých námitek ani z hlediska věcného posouzení. Skutečnost, že vnitřní rozvod plynu byl proveden bez stavebního povolení, podle odvolacího soudu neměla být soudem prvního stupně hodnocena, neboť nebyla předmětem řízení. Navíc rozhodnutí o stavbě provedené bez stavebního povolení spadá do pravomoci stavebního úřadu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ]. Odvolacímu soudu především vytýká, že se nevyjádřil ke skutečnosti, že k zahájení stavby nedala žalobkyně jakožto spoluvlastnice 1/2 nemovitosti souhlas. Pokud odvolací soud konstatoval, že žalobkyně podala 1. 7. 1999 samostatnou žalobu na důvodnost námitek ve stavebním řízení proti D. S., toto skutkové zjištění neprokázal. Tento procesní nedostatek měl vliv na konečné rozhodnutí. Při znalosti spisu Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 6 C 148/99, by zjistil, že při stavbě plynového topení došlo účelově ke změně stavebníka (namísto žalované se stavebníkem stal D. S.) a že žalobkyně byla opakovaně stavebním úřadem vyzvána, aby se s námitkami obrátila na soud. K podání nové žaloby byla tedy donucena změnou stavebníka. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že účastníky řízení měli být všichni spoluvlastníci, pak je podle žalobkyně s podivem, že rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby se obě řízení spojila. Má zato, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě byl nepochybný. Účastníky stavebního řízení byli všichni spoluvlastníci nemovitosti, D. S. svůj postoj ke stavbě vyslovil ve stavebním řízení a nebylo nutné, aby i on byl účastníkem tohoto řízení. Námitky podala žalobkyně a žaloba směřovala proti stavebnici, proti níž také námitky směřovaly. Stavba byla provedena bez povolení v rozporu se stavební dokumentací a především bez souhlasu žalobkyně jako spoluvlastnice 1/2 nemovitosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že stavební řízení zahájené 16. 2. 1998 se týká odstranění stavby a směřuje vůči D. S., není proto pravdou, že došlo ke změně stavebníka při stavbě plynového topení. Námitky žalobkyně jsou ale v obou případech stejné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ").

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování zejména tehdy, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo.

Odvolací soud při rozhodování vycházel mimo jiné ze skutkového zjištění, že žalobkyně „dne 1. 7. 1999 podala samostatnou žalobu na důvodnost námitek ve stavebním řízení proti D. S., a to ze stejných důvodů", aniž označil důkaz, z něhož toto skutkové zjištění učinil, a aniž tento důkaz provedl. Skutkové zjištění v tomto směru neučinil ani soud prvního stupně, takže ze strany odvolacího soudu nešlo o převzetí skutkového zjištění provedeného soudem prvního stupně.

Jestliže tedy odvolací soud učinil skutkové zjištění o obsahu jiného soudního spisu, které je pro výsledek sporu podstatné, aniž by tímto spisem provedl důkaz, pak nemá takové skutkové zjištění nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je proto dán.

O nesprávné právní posouzení věci se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Odvolací soud postavil své zamítavé rozhodnutí na nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě z hlediska § 80 písm. c) OSŘ, podle kterého lze návrhem na zahájení řízení uplatnit , aby bylo rozhodnuto zejména ... o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ může být důvodem zamítnutí jen takové žaloby na určení, kterou lze podřadit pod uvedené ustanovení. V daném případě tak tomu není. Žaloba na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, podaná u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle § 137 odst. 2 a 3 zákona č. 50/1977 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), není určovací žalobou, kterou by bylo možno podřadit pod § 80 písm. c) OSŘ, ale je žalobou jinou, v § 80 OSŘ neuvedenou. V tomto případě nejde o žalobu týkající se existence či neexistence práva nebo právního vztahu, jak to má na mysli § 80 písm. c) OSŘ, nýbrž o žalobu na určení právní skutečnosti, u níž není třeba prokazovat naléhavý právní zájem, neboť byla učiněna v důsledku odkázání žalobkyně příslušným státním orgánem podle odpovídajícího zákonného ustanovení (§ 137 odst. 2, 3 stavebního zákona). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 8, ročník 2000, str. 354.

Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že žalobkyně „neprokázala důvodnost svých námitek z hlediska věcného posouzení", jestliže se odvolací soud vůbec nezabýval námitkou žalobkyně občanskoprávní povahy, že nedala souhlas k předmětným úpravám v domě ve smyslu § 139 ObčZ.

Z uvedeného vyplývá, že ani právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu za použití § 243b odst. 1 a 2 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2001

JUDr. František B a l á k , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 28. August 2001