JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1527/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Mgr. D. K., a b) Ing. P. K., zastoupených advokátkou, proti žalované ČR- P. f. Č. r., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 109 C 404/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2007, č. j. 8 Co 503/2007-119, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2007, č. j. 8 Co 503/2007-119, a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 15. 5. 2007, č. j. 109 C 404/2005-86, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Havířově - pobočka v Karviné k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku, který byl svojí výměrou obsažen v pozemku, který koupili v roce 1987. I kdyby nenabyli vlastnické právo koupí, pozemek drželi v dobré víře, že jim patří, až do roku 2000 a vlastnické právo k němu vydrželi. V katastru nemovitostí je však jako duplicitní vlastník vyznačena žalovaná.

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 15. 5. 2007, č. j. 109 C 404/2005-86, určil, že „žalobkyně a žalobce jsou výlučnými vlastníky pozemku parc. č. 1451 v katastrálním území Š., obec H., okres K.,“ a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou manželé a za trvání manželství kupní smlouvou uzavřenou 10. 9. 1987 s A. a J. W. koupili dům č. p. 74 na pozemku st. parc. č. 1449, pozemek st. parc. č. 1449 a pozemek parc. č. 1450 zahradu v k. ú. Š. za kupní cenu 115 000,- Kčs. Tu sjednali podle znaleckého posudku Ing. J. B. z 20. 6. 1987, podle kterého 287 m2 činila výměra pozemku st. parc. č. 1449 a 1279 m2 výměra pozemku parc. č. 1450. Kupní smlouvou z 1. 3. 1988 prodal Čs. stát, zastoupený MěNV v H., žalobcům pozemek přiléhající k jejich pozemku st. parc. č. 1449, a to pozemek parc. č. 1452/19, o výměře 78 m2, oddělený geometrickým plánem z 29. 4. 1985 z pozemku parc. č. 1452. Další kupní smlouvou z 23. 8. 1990 rovněž stát, zastoupený MěNV v H., prodal žalobcům z pozemku parc. č. 1467/1 o výměře 1809 m2 díl „d“ o výměře 130 m2, zaměřený geometrickým plánem z 22. 11. 1989, a podle tohoto plánu přiléhající k pozemku žalobců parc. č. 1450. V roce 2000 se žalobci na katastrálním úřadě dozvěděli, že pozemek, který od uzavření kupní smlouvy v roce 1987 užívali jako pozemek parc. č. 1450, zahrnuje i část pozemku parc. č. 1451 vedeného ve zjednodušené evidenci původ evidence nemovitostí (EN). Manželé W. již dříve kupní smlouvou z 21. 7. 1978 prodali Čs. státu - Okresnímu národnímu výboru v K. pozemek parc. č. 1451 o výměře 1682 m2 a dále díl „i“ pozemku parc. č. 1449 o výměře 23 m2 a díl „j“ pozemku parc. č. 1450 o výměře 197 m2, zaměřené geometrickým plánem z 14. 7. 1978. Jak vyplývá ze zprávy Katastrálního úřadu pro M. z 12. 7. 2006, pozemky vedené ve zjednodušené evidenci původ pozemkový katastr parc. č. 1448 a původ evidence nemovitostí parc. č. 1450 a 1451, sloučené do pozemku par. č. 1450, byly označeny novými parcelními čísly, a to tak, že pozemek parc. č. 1451, resp. jeho část užívaná žalobci, je označena jako pozemek parc. č. 1450/2 o výměře 575 m2 a je zapsán na LV č. 1952, zatímco pozemek parc. č. 1450, skutečně zakoupený žalobci v roce 1987, je označen jako pozemek parc. č. 1450/3 a je zapsán na LV č. 705 spolu s pozemkem označeným jako parc. č. 1450/1 (pozemek zakoupený smlouvou z 23. 8. 1990). Duplicitní vlastnictví žalobců a státu k pozemku parc. č. 1450/2 bylo vyznačeno po šetření provedeném k žádosti Pozemkového fondu ČR z 29. 11. 2005. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nenabyli vlastnictví k části pozemku parc. č. 1451 (nyní parc. č. 1450/2) kupní smlouvou z 10. 9. 1987, neboť v souladu se zásadou, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, prodávající manželé W. nemohli na ně převést vlastnické právo k pozemku, který jim nepatřil. Žalobci však vlastnické právo ke sporné části pozemku č. 1451 vydrželi, neboť se její držby chopili na základě smlouvy z 10. 9. 1987, když tato část byla zahrnuta do jim prodaného pozemku parc. č. 1450, a od uzavření této první kupní smlouvy ani dalších smluv 1. 3. 1988 a 23. 8. 1990 jim nikdo nesdělil, že část tohoto pozemku náleží jiné fyzické nebo právnické osobě. Dobrá víra žalobců o vlastnickém právu k části tohoto pozemku trvala až do doby, kdy Pozemkový fond ČR požádal o prošetření vlastnického práva, tedy nepřetržitě po dobu více než deset let, a žádné okolnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti o jejich dobré víře zjištěny nebyly. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nabyli spornou část pozemku parc. č. 1451 vydržením do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 26. 9. 2007, č. j. 8 Co 503/2007-119, změnil rozsudek soudu první ho stupně tak, že „žalobu na určení, že žalobci jsou výlučnými vlastníky pozemku dříve parc. č. 1451, nyní parc. č. 1450/2 v katastrálním území Š., obec H., okrese K.“, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nenabyli vlastnictví ke sporné části pozemku parc. č. 1451, nyní vedené v katastru nemovitostí jako pozemek parc. č. 1450/2 (jak upřesnil odvolací soud i ve výroku svého rozsudku), kupní smlouvou z 10. 9. 1987. Podle odvolacího soudu však nenabyli vlastnictví k tomuto pozemku ani vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). I když pozemek drželi nerušeně více jak deset let, nebyli držiteli oprávněnými, neboť se zřetelem ke všem okolnostem nebyli v dobré víře, že jim patří (§ 130 odst. 1 ObčZ). Odvolací soud zdůraznil, že omyl držitele, že mu věc patří, musí být omluvitelný, tedy že držitel po celou vydržecí dobu neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti, kterou lze po něm s ohledem na okolnosti a povahu daného případu požadovat, důvodné pochybnosti, že mu věc patří. Tak tomu u žalobců nebylo, když jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti jejich omylu je poměr plochy pozemku koupeného a skutečně drženého. V kupní smlouvě z 10. 9. 1987 byli jimi kupované pozemky specifikovány parcelními čísly a ve znaleckém posudku byly uvedeny i jejich výměry. Žalobci tak mohli při náležité opatrnosti zjistit, že užívají pozemek, který nemohli uvedenou smlouvou platně nabýt. V průběhu vydržecí doby přikupovali sousední pozemky a při těchto úkonech mohli minimálně získat pochybnosti o tom, že jsou vlastníky sporného pozemku. Zejména z geometrického plánu z 22. 11. 1989, kterým byl zaměřen díl „d“ pozemku parc. č. 1467/1, který kupovali smlouvou z 1. 3. 1988, lze dovodit, jaký pozemek skutečně získali. Podle odvolacího soudu si mohli poměr výměry pozemků včetně sporného ověřit. Sporný pozemek parc. č. 1450/2 je tak na základě kupní smlouvy z 21. 7. 1978 ve vlastnictví České republiky a správu k tomuto majetku vykonává podle § 2 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, Pozemkový fond České republiky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňují tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) rovněž namítají, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Mají zato, že vlastnictví ke spornému pozemku nabyli kupní smlouvou z 10. 9. 1987, jestliže koupili pozemek parc. č. 1450, jehož výměra podle znaleckého posudku činila 1279 m2, a zahrnovala i část pozemku parc. č. 1451 o výměře 567 m2, jak správně zjistil soud prvního stupně. Kromě toho koupili ještě pozemek st. parc. č. 1449 o výměře 287 m2. Nemůže tak být správné ani zjištění odvolacího soudu, že už jen z kupní smlouvy, obsahující parcelní čísla kupovaných pozemků, a ze znaleckého posudku, kde byla uvedena jejich výměra, mohli zjistit, že se ujali držby pozemku, který platně nekoupili. Žalobci nesouhlasí ani s tím, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nevydrželi, protože nebyli jeho oprávněnými držiteli, neboť nebyli v omluvitelném omylu, že jim patří. Namítají, že pozemky parc. č. 1448, 1450 a 1451 byly sloučeny do pozemku parc. č. 1450 tři roky před tím, než nabyli pozemek parc. č. 1450 kupní smlouvou v roce 1987. Pozemek parc. č. 1451 ležel mezi pozemky, které byly a jsou v jejich vlastnictví, a uvedený pozemek nerušeně drželi jako vlastní. V dobré víře, že jim pozemek parc. č. 1451 patří, je utvrzovaly i další kupní smlouvy, které uzavírali, a platili také daň z nemovitostí z celkové výměry pozemků 1539 m2. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobci doplňovali dovolání, a to sami podáními z 21. 3. 2008, 31. 3. 2008, 19. 6. 2008 a 7. 8. 2008 a prostřednictvím advokátky podáním z 13. 8. 2008. Opakovali, že pozemek parc. č. 1450 koupili včetně pozemku parc. č. 1451, resp. ve výměře zahrnující i pozemek parc. č. 1451, a předložili k důkazu nové listiny - záznam podrobného měření změn katastrálního pracoviště Havířov z 22. 12. 2005 a sdělení Katastrálního úřadu pro M. z 8. 8. 2008.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud po zjištění, že přípustné dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, přezkoumal rozsudek ve smyslu § 242 odst. 1 - 3 OSŘ a dospěl závěru, že dovolání je důvodné. K listinám předloženým dovolateli odkazuje dovolací soud na § 241a odst. 4 OSŘ, který stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.

Dovolací soud považuje za správný závěr soudů obou stupňů, že žalobci jako kupující kupní smlouvou z 10. 9.1987 nabyli vlastnictví jen k tomu pozemku, který byl předmětem kupní smlouvy, tj. parc. č. 1450, a který prodávající manželé W. vlastnili. K pozemku jako předmětu občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 1 a § 119 odst. 1 ObčZ) se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku z 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, publikovaném pod C 5218 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“). Uvedl, že „pozemek (definovaný jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků) je předmětem občanskoprávních vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí. Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic změnit na vlastnickém právu k pozemku“. Pro daný případ z toho vyplývá, že sama skutečnost, že převáděný pozemek parc. č. 1450 byl nesprávně zaměřen a připojena k němu část sousedního pozemku parc. č. 1451, nemohla způsobit, že došlo ke změně vlastnického práva, tedy k převodu i části tohoto pozemku na žalobce.

Za nesprávný považovali žalobci také závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k části pozemku parc. č. 1451, nyní parc. č. 1450/2, nevydrželi, neboť nebyli jeho oprávněnými držiteli.

Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ).

Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní (rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1816).

Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1067.

Oprávněným držitelem je ten, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1304).

Odvolací soud tak sice vyložil samotný pojem oprávněného držitele věci ve smyslu § 130 odst. 1 ObčZ ve shodě s uvedenými rozhodnutími, ale okolnosti, resp. skutečnosti, ze kterých usuzoval na dobrou víru žalobců, tj. zda jsou oprávněnými držiteli sporného pozemku, nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Tak v prvé řadě uvedl, že žalobci již z označení pozemků v kupní smlouvě z 10. 9. 1987 a jejich výměry ve znaleckém posudku z 20. 6. 1987 mohli zjistit, že užívají pozemek, který uvedenou smlouvou nenabyli. Avšak smlouvou z 10. 9. 1987 byly převáděny pozemky st. parc. 1449 a pozemek parc. č. 1450, přičemž podle znaleckého posudku činila 287 m2 výměra st. parc. č. 1449 a u pozemku parc. č. 1450 byla uvedena výměra 1279 m2. Držby pozemků v tomto rozsahu se také žalobci ujali a skutečnost, že jako pozemek parc. č. 1450 drží ještě i část sousedního pozemku parc. č. 1451 o výměře 567 m2, z těchto listin samotných nevyplývala. Nejde tedy o „klasický“ případ, že v nabývací kupní smlouvě, resp. znaleckém posudku, který byl podkladem pro smlouvu, byla uvedena výměra pozemku nižší, než činila výměra pozemku, jehož držby se kupující skutečně uchopili. Rovněž zjištění odvolacího soudu, že žalobci mohli v roce 1990 při koupi dílu „d“ pozemku parc. č. 1467/1 zjistit z geometrického plánu z 22. 11. 1989, kterým byl uvedený díl oddělen, jaký pozemek v roce 1987 skutečně získali, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud přehlédl, že díl „d“ v tomto geometrickém plánu navazuje na pozemek parc. č. 1450, zahrnující ještě stále předmětnou část pozemku parc. č. 1451 o výměře 567 m2. Stejně byl pozemek parc. č. 1450 zakreslen i v geometrickém plánu z 29. 4. 1985, z něhož vycházela kupní smlouva z 1. 3. 1988, kterou žalobci kupovali pozemek parc. č. 1452/19 o výměře 78 m2, sousedící s jejich pozemkem parc. č. 1449.

Konečně odvolací soud při posouzení toho, zda omyl žalobců, že se chopili držby sporné části pozemku, byl omluvitelný, nevzal v úvahu, že to byl stát, jehož část pozemku žalobci takto drželi, a že právě stát s nimi uzavíral v letech 1988 a 1990 další kupní smlouvy, kterými jim prodával sousední pozemky, ve druhém případě dokonce pozemek, který žalobci držený pozemek parc. č. 1450 (tehdy i část pozemku parc. č. 1451) tzv. dorovnával. Zjevně i stát byl tedy přesvědčen, že žalobcům náleží celý jimi držený pozemek. Sami žalobci uvedli, že se teprve v roce 2000 dozvěděli, že pozemek, jimi od roku 1987 držený jako pozemek parc. č. 1450 zahrnuje i část pozemku parc. č. 1451.

Dovolací soud v případě přípustného dovolání přezkoumává rozsudek odvolacího soudu nejen z důvodů dovaleteli uplatněných, ale podle § 242 odst. 3 OSŘ z úřední povinnosti přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K posledně jmenovaným vadám v řízení došlo.

Kdo je v řízení sporném žalovaným, je dáno tím, jak ho v žalobě označí žalobce (§ 90 OSŘ). Žalobci jako žalovaného označili Českou republiku – Pozemkový fond České republiky.

Právní podstatou Pozemkového fondu České republiky se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku z 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 683/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 668, Svazek 9, v němž dovodil, že „Pozemkový fond České republiky není státním orgánem (organizační složkou státu), ale právnickou osobou, spravující majetek státu“.

Pokud žalobci označili žalovanou právnickou osobu nesprávně tak (jako se tomu stalo v daném případě), že v jejím názvu uvedli názvy dvou rozdílných právnických osob, přičemž by zjevně mělo jít o osobu jednu, jde o vadu žaloby, která měla být odstraněna postupem podle § 43 odst. 1 OSŘ. Bez odstranění této vady nelze v řízení pokračovat (§ 43 odst. 2 OSŘ). Opravu takového nesprávného označení tak, aby bylo jednoznačné, kdo je žalovaným, popř. kolik je žalovaných, nemůže provést nikdo jiný než žalobce. Tím, že oba soudy nepostupovaly podle § 43 odst. 1 OSŘ za účelem odstranění uvedené vady, dopustily se procesního pochybení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ).

Podle § 155 odst. 1 OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.

Podle § 159a odst. 1 OSŘ nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

Podle § 159 odst. 4 OSŘ v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení, popř. pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

Výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný, tak aby byl vykonatelný i po stránce materiální. Jde-li o výrok, kterým je rozhodováno o určení práva podle § 80 písm. c) OSŘ, musí být ve výroku označena osoba, které se právo týká, a vymezeno právo, které této osobě náleží. S přihlédnutím k uvedeným zásadám musí proto soud v každém konkrétním případě zkoumat, zda žalobní petit, kterým žalobce navrhuje formulaci budoucího výroku soudu na určení svého práva, odpovídá uvedeným požadavkům.

Podle § 79 odst. OSŘ je žalobce povinen v žalobě mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti a musí z ní být patrno, čeho se domáhá.

Žalobci se domáhají určení, že „jsou výlučnými vlastníky“ specifikovaného pozemku. Z takto formulovaného petitu plyne, že jde o určení vlastnického práva k věci náležející více subjektům, avšak není zřejmé, jaký je rozsah vlastnického práva každého z těchto subjektů. Občanský zákoník přitom rozlišuje podílové spoluvlastnictví k věci (§ 136 odst. 1 ObčZ), nebo majetkové společenství manželů, kterým je společné jmění manželů (§ 136 odst. 2 ObčZ). Žalobci sice uvedli, že jsou od roku 1970 manželé, avšak ze spisu zároveň plyne, že pod sp. zn. 112 C 219/2005 bylo u soudu prvního stupně vedeno řízení o rozvod jejich manželství. Bude tedy třeba, aby soud žalobce ve smyslu § 43 odst. 1 OSŘ vyzval k odstranění neurčitosti jejich žaloby tak, aby uvedli, zda jejich manželství dosud trvá a zda se domáhají určení, že předmětný pozemek je v jejich společném jmění manželů, nebo zda jejich manželství, a tím i společné jmění manželů, zaniklo a zda navrhují, aby bylo určeno, že pozemek je v jejich zaniklém, avšak nevypořádaném společném jmění manželů, případně zda od zániku společného jmění manželů uplynuly již tři roky a pozemek je v důsledku zákonné domněnky v jejich podílovém spoluvlastnictví, každého v rozsahu ideální poloviny. Nebude-li neurčitost žaloby odstraněna, pak by šlo o nedostatek, který brání pokračování v řízení, a žaloba by musela být odmítnuta (§ 43 odst. 2 OSŘ).

Rozsudek odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správný, a protože důvod nesprávnosti, spočívající ve vadě řízení, že jako žalovaný jsou označeny dvě právnické osoby, se vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. června 2009

JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 24. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-