JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1523/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) H. K., 2) J. K., a 3) Z. J., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 98/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2005, č. j. 10 Co 577/2005-107, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. dubna 2005, č. j. 12 C 98/2003-86, zastavil řízení, ve kterém se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem stavby skladu drogerie a stavby dvou zděných kůlen na uhlí na pozemku parcelní č. st. 94/2 o výměře 140 m2 - zastavěná plocha - v katastrálním území O. n. O., obec O., okres K. V. (výrok pod bodem I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II. a III.).

Soud prvního stupně věc posoudil z hlediska § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a dospěl k závěru, že projednání žaloby brání překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 OSŘ jako neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Vyšel ze skutečnosti, že mezi týmiž účastníky v opačném postavení probíhalo u soudu prvního stupně řízení pod sp. zn. 8 C 283/94, jehož předmětem bylo vyklizení nemovitosti - zděné kolny na stavební parcele č. 94 v obci a katastrálním území O. n. O. V jeho průběhu byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2000, č. j. 8 C 238/94-138, změněn rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2001, č. j. 12 Co 55/2001-161, který nabyl právní moci 20. 6. 2001, tak, že tam žalovanému P. L. byla uložena povinnost vyklidit nemovitost – zděnou kolnu na stavební parcele č. 94 v obci a katastrálním území O. n. O., protože v řízení bylo prokázáno, že žalobci (v tomto následném řízení žalovaní) jsou spoluvlastníky nemovitosti, kterou žalovaný neoprávněně užívá. Soud prvního stupně dospěl v tomto dalším řízení k závěru, že z hlediska předmětu řízení se v obou případech jedná o tutéž stavbu, která stavebně-technicky tvoří kompaktní celek a která je užívána částečně jako sklad drogerie a částečně jako prostor pro uskladnění uhlí, jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. V. K. Současně znalec uvedl, že všechny stavby „kůlen“ byly postaveny na pozemku parcelní č. st. 94, a protože nebyly zkolaudovány, byly zaměřené zdi v nové pozemkové a následně katastrální mapě zobrazeny „slučkovou hranicí,“ to znamená, že byly přisloučeny do stavební parcely č. 94. Dále soud prvního stupně uvedl, že v rozhodnutí o žalobě na plnění - vyklizení nemovitosti byla posouzena existence či neexistence vlastnického práva k nemovitosti, z něhož na plnění bylo žalováno. Následnou žalobou na určení vlastnického práva k téže nemovitosti proto nelze dosáhnout toho, čeho bylo dosaženo v předchozím řízení žalobou na plnění. Již dříve tak bylo v žalobě o plnění pravomocně rozhodnuto o otázce, která měla být předmětem nyní žalobcem uplatněného nároku. Soud prvního stupně poukázal na shodný právní názor, vyslovený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 2, části II., pod číslem 5, podle něhož pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění.

Krajský soudu v Plzni k odvolání žalobce usnesením ze dne 30. prosince 2005, č. j. 10 Co 577/2005-107, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí a zcela se s nimi ztotožňuje.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 239 odst. 2 písm. a) OSŘ a uvádí, že uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 OSŘ s námitkou, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce považuje za nesprávný závěr soudů obou stupňů o totožnosti předmětu tohoto řízení o určení vlastnictví s předmětem předchozího řízení o vyklizení vedeném pod sp. zn. 8 C 238/94. Podle žalobce také soud v řízení o vyklizení otázku vlastnického práva k vyklizované nemovitosti neřešil, pouze akceptoval skutečnost, že žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí na příslušném listu vlastnictví a „více se majetkovými právy k nemovitostem nezabýval.“ Dále soudy obou stupňů nepřihlížely k tomu, že pokud jsou „věci a plnění“ v původním rozhodnutí označena chybně nebo neurčitě specifikována, nemůže rozhodnutí s těmito vadami vytvářet překážku věci rozsouzené. Ve věci sp. zn. 8 C 238/94 bylo totiž rozhodnuto o vyklizení zděné kůlny na stavební parcele č. 94 v obci a katastrálním území O. n. O., ačkoliv žádná stavební parcela neexistovala, neboť existuje jen parcela „č. St. 94 v k. ú. O. n. O.“ a nikdy neexistovala ani obec O. n. O. Dále soud v tomto dalším řízení o určení vlastnictví rozhodl o zastavení řízení ohledně nemovitostí na neexistujícím pozemku stavební parcela č. 94/2 v k. ú. O. n. O., obec O., okres K. V. I kdyby však taková stavební parcela existovala, soud si žádným způsobem neosvědčil, že ji lze alespoň částečně ztotožnit s pozemkem uvedeným v rozsudku sp. zn. 8 C 238/94. Vzhledem k neexistenci předmětných pozemků žalobce považuje za nesprávné také skutkové zjištění, že sklad a kůlny jsou jedinou stavbou a že jde o totožnou stavbu se zděnou kůlnou, o které bylo rozhodováno ve věci sp. zn. 8 C 238/94. Žalobce navrhl, aby dokazování bylo doplněno (opakováním důkazu znaleckým posudkem Ing. K., vyjádřením katastrálního úřadu k existenci pozemků a obce označených v rozhodnutích soudu, místním šetřením výpisem z listu vlastnictví) a aby usnesení soudu obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a),b) a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Žalobce v prvé řadě namítl, že v řízeních o vyklizení nemovitosti a určení vlastnictví k nemovitosti bylo rozhodováno o nemovitosti - stavbách na neexistujících pozemcích a že výroky těchto rozhodnutí jsou neurčité, tudíž nevykonatelné.

Podle § 1 odst. l zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí zapisuje mimo jiné vlastnické právo, přičemž právo, která vzniklo, změnilo se nebo zaniklo rozhodnutím státního orgánu se zapisuje záznamem na základě listiny vyhotovené státními orgány. V listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, musejí být pozemky označeny parcelním číslem a uvedením názvu katastrálního území, a v případě že jsou v katastrálním území pozemky vedeny ve dvou číselných řadách, též údajem, zda se jedná o pozemkovou nebo stavební parcelu /§ 5 odst. l písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky – katastrální zákon/. Pozemky se tedy evidují v katastru nemovitostí jako parcely, které se podle § 3 odst. 7 vyhlášky č. 190/1996 Sb. označují arabskými čísly, a to budˇ ve dvou číselných řadách, odděleně pro pozemkové a stavební parcely, nebo v jedné číselné řadě bez ohledu na druh pozemku. Katastrálním územím rozumí se technická jednotka, kterou tvoří místopisně uzavřený a v katastru nemovitostí společně evidovaný soubor nemovitostí /§ 27 písm. h/ zákona č. 344/1992 Sb./. Katastrální území eviduje se v souboru popisných informací svým názvem a údaji umožňujícími automatizované vedení katastru a zprostředkujícími vztah k územnímu členění České republiky (§ 2 písm. a) vyhl. č. 190/1996 Sb. ).

V rozsudku Krajského soudu v Plzni z 27. 2. 2001, č. j. 12 Co 55/2001-161, byl pozemek označen jako stavební parcela č. 94 v k. ú. a obci O. n. O. Podle žalobce je označení neurčité proto, že správně jde o o parcelu st. č. 94 v k. ú. O. n. O. a název obce se neshoduje s označením katastrálního území. Jak už uvedl odvolací soud, je označení stavební parcela zaměnitelné (jinými slovy vyjádřené) s označením parcela st. Odpovídá také způsobu označení, jak vyplývá ze shora citovaných § 5 odst. l zákona č. 265/1992 Sb. a § 3 odst. 7 vyhl. č. 190/1996 Sb. Ani žalobce nezpochybňuje, že parcela č. 94 je vedena v katastru nemovitostí vedena jako stavební a vyplývá to i z výpisu z listu vlastnictví č. 2382 pro kat. území O. n. O., obec O. (č. l. 9 spisu). Pokud jde o označení obce, jejíž správný název je podle tohoto výpisu O., nejde o tak závažnou chybu, aby znemožňovala dostatečně určité označení parcely, když jiné katastrální území téhož názvu neexistuje. Žalobci lze přisvědčit, že v katastru nemovitostí není evidována stavební parcela č. 94/2 pro k. ú. O. n. O., obec O., jak je označena v usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Avšak nelze přehlédnout, že takto označil stavební parcelu, na které se nachází stavba skladu drogerie a dvou kůlen, sám žalobce v podání z 9. 10. 2003, kterým doplňoval žalobu, když vycházel z jím současně předloženého geometrického plánu vyhotoveného 2. 10. 2003 Ing. P. Tímto plánem byla stavební parcela č. 94 o výměře 401 m2 rozdělena na st. parc. č. 94/1 o výměře 261 m2 a st. parc. č. 94/2 o výměře 140 m2. Totožnost takto označené st. parc. č. 94/2 s částí st. parc. č. 94 v k. ú. O. n. O. a obci O., tak vyplývá už z tvrzení samotného žalobce. Dovolací soud také neshledává, že by skutkové zjištění, které převzal i soud odvolací, o tom, že sklad drogerie a kůlny na uhlí jsou jedinou stavbou, nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce totiž k tomuto zjištění žádné konkrétní výhrady neuvedl.

Podle ustanovení § 159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§ 103 OSŘ), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§ 104 odst. 1 OSŘ). Předpokladem ovšem je, že jde skutečně o totožnou pravomocně rozhodnutou věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se totožných osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže stejný nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) – viz rozsudek ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 401 ve svazku 4.

Soud prvního stupně správně také poukázal na usnesení Ústavního soudu České Republiky ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 2, části II., pod číslem 5), podle něhož „pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení.“ Rovněž Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/1999, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [Nejvyššího soudu ČR] pod R 85/2003, k závěru, že „pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací.“

Jestliže v daném případě bylo pravomocným rozsudkem rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit nemovitost žalobců (stavbu zděné kůlny) a tento rozsudek byl opřen o vlastnické právo žalobců, pak takový rozsudek představuje překážku věci rozsouzené pro řízení vedené mezi týmiž účastníky o žalobě na určení vlastnického práva žalovaného k téže nemovitosti - stavbě označené v tomto řízení jako sklad drogerie a dvou kůlen. Správně také již odvolací soud ve svém rozhodnutí vyložil, že bez významu je námitka žalobce, na základě jakých důkazů k právnímu závěru o vlastnictví žalobců k předmětné nemovitosti soud v původním řízení dospěl. Výhrady ke způsobu dokazování mohl žalobce uplatnit jen v původním řízení.

Vzhledem k neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně řízení správně podle § 104 odst. 1 věta prvá OSŘ zastavil a odvolací soud jeho rozhodnutí správně potvrdil.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Žalovaným by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. August 2006