JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1514/2007

Obtěžování nad míru přiměřenou poměrům - hygienické limity.

Právní věty

  1. V případě přípustnosti dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ by pak dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1866/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

  2. Jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu k závěru, že obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům je dáno hlukem z provozoven žalovaného přesahujícím nejvýše přípustné limity hluku stanovené nařízením vlády č. 500/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, nelze jeho úvaze vytknout zjevnou nepřiměřenost.

  3. Podle § 32 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, hluk z provozoven služeb a hluk z veřejné produkce hudby (například koncert, taneční zábava, artistická produkce s hudbou) nesmí překročit hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněné prostory uvedené v § 30. Splnění této povinnosti zajistí osoba provozující službu a, jde-li o veřejnou produkci hudby, pořadatel, a nelze-li pořadatele zjistit, pak osoba, která k tomuto účelu stavbu, jiné zařízení nebo pozemek poskytla.

  4. Činnost žalovaného je realizací provozu služeb, kde z § 32 zákona č. 258/2000 Sb. vyplývá přímý zákaz překračovat hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněné prostory uvedené v § 30. Jestliže žalovaný tyto limity pro chráněné venkovní a vnitřní prostory staveb překračuje, nelze upřít opodstatněnost závěrům nalézacích soudů, jestliže s touto skutečností spojily úvahu o tom, že se jedná o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům. Jejich závěry tak nejsou zjevně nepřiměřené a nejsou ostatně ani v rozporu s hmotným právem.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) K. B., b) Y. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému: G. spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 9 C 7/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2005, č. j. 19 Co 231/2005-271, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2007, č. j. 19 Co 231/2005-303, takto :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. prosince 2004, č. j. 9 C 7/2000-238, byla žalovanému uložena povinnost „zdržet se rušení žalobců hlukem, pocházejícím z provozoven žalované označených jako restaurace „D. d.“ – Pivnice a restaurace „D. d.“ – vinárna – herna, jež jsou umístěny v domě čp. 119 nalézajícím se na st. p.č. 130/1 v obci a Ú. nad O. a k. ú. H.
a z provozovny žalované označené jako R. „D. d.“ – zahrádka, která se nachází na pozemkové parcele č. 70/2 v obci Ú. nad O. a k. ú. H.“ (výrok I. rozsudku). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok II. rozsudku) a vrácení částky ze zálohy zaplacené na náklady znaleckého posudku žalobcům (výrok III. rozsudku).

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
30. června 2005, č. j. 19 Co 231/2005-271, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2007, č. j. 19 Co 231/2005-303, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že žalovaný je povinen „zdržet se rušení žalobců hlukem, pocházejícím z jeho provozoven označených jako restaurace „D. d.“ – pivnice a restaurace „D. d.“ – vinárna – herna, jež jsou umístěny v domě čp. 119 nalézajícím se na st. p.č. 130 v obci Ú. nad O. a kat. úz. H.
a dále z jeho provozovny označené jako restaurace „D. d.“ – zahrádka, která se nachází na pozemkové parcele č. 70/2 v obci Ú. nad O. a kat. úz. H., a to v míře přesahující 50 decibelů ve dne a 40 decibelů v noci ve vnějším prostoru žalobců v jejich domě čp. 439 v P. ul. v Ú. nad O. a v míře přesahující 40 decibelů ve dne a 30 decibelů v noci ve vnitřním prostoru žalobců v jejich domě čp. 439 v P. ul. v Ú. nad O.“ (výrok I. rozsudku) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a § 241a odst. 3 OSŘ; navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu
s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v daném směru rozhodnutím měnícím. Soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru o jednání žalovaného obtěžující žalobce nad míru přiměřenou poměrům, přičemž tuto míru spatřovaly v překročení maximální přípustné intenzity hluku stanovené nařízením vlády č. 502/2000 Sb. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně, který tyto limity vymezil v odůvodnění svého rozhodnutí, uvedl jejich výši ve výroku rozsudku; práva a povinnosti účastníků však jsou rozhodnutími soudů obou stupňů konstituována stejně, a o měnící rozhodnutí se tak nejedná.

Oproti přesvědčení dovolatele však není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.

Pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný (odlišný) než jeho dřívější rozsudek tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném předmětu řízení (o stejném nároku) jinak než ve svém předchozím rozsudku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) dále je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže alespoň zčásti uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b). Uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nebo odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, nelze rovněž hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje.

Částečným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. července 2001, č. j. 9 C 7/2000-69, byla žalovanému uložena povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem, pocházejícím z provozoven žalovaného označených jako restaurace D. d. – pivnice a restaurace D. d. – vinárna – herna, umístěných v domě čp. 119 nalézajícím se v na st. P. č. 130/1 v obci Ú. nad O. a k. ú. H. Ve vztahu k této části žalobci uplatněného nároku nemůže být přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ založena již proto, že v novém rozhodnutí nerozhodl soud prvního stupně odlišně oproti svému předchozímu rozhodnutí, neboť shodně shledal překročení míry přiměřené poměrům činností žalovaného, jež přesahuje maximální přípustné limity hluku podle vyhlášky č. 500/2000 Sb.

Navíc odvolací soud ve svém rušícím usnesení ze dne 27. srpna 2002, č. j. 19 Co 476/2001-100, nevyslovil ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně závazný právní názor, jímž by byl soud prvního stupně v jeho dalším řízení vázán a jenž by se odchyloval od právního názoru, na kterém soud prvního stupně založil své rozhodnutí, neboť důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně bylo nesplnění procesní poučovací povinnosti podle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu a z toho vyplývající přípustnost žalovaným uplatněných nových důkazů, jež v konkrétním případě vzhledem ke své četnosti nebylo možno provést v odvolacím řízení. Kasačním důvodem odvolacího rozhodnutí tak byla potřeba provedení dalšího dokazování, které vzhledem k jeho rozsahu nemohlo být provedeno odvolacím soudem; tato okolnost přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ ze shora vyložených důvodů nezakládá.

Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 6. září 2001, č. j. 9 C 7/2000-89 (jenž byl rozsudkem konečným), byla mimo jiné zamítnuta žaloba, aby soud uložil žalovanému povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem pocházejícím z jeho provozovny označené jako R. D. d. – zahrádka, která se nachází na pozemkové parcele č. 70/2 v obci Ú. nad O. a k. ú. H.

Soud prvního stupně následně i v této části žalobci uplatněného nároku vyhověl, přesto ani v tomto případě není přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dána.

Důvodem zamítnutí tohoto dílčího nároku žalobců bylo podle názoru soudu prvního stupně neunesení důkazního břemene žalobci, kteří neprokázali, že by je žalovaný hlukem obtěžoval nad míru přiměřenou poměrům, tj. neunesení procesní povinnosti.

Usnesením odvolacího soudu ze dne 27. srpna 2002, č. j. 19 Co 477/2001-166, byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění však odvolací soud výslovně konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumával věcně (a tudíž nemohl soud prvního stupně zavázat právním názorem od soudu prvního stupně odlišným), neboť dospěl k závěru, že pro vydání rozsudku nebyly splněny zákonné podmínky, když soud prvního stupně rozhodl, aniž by vyčkal právní moci svého částečného rozsudku ze dne
20. července 2001, proti kterému bylo žalovaným podáno odvolání. Soud prvního stupně věc s podaným odvoláním odvolacímu soudu nepředložil k rozhodnutí
o opravném prostředku, nýbrž pokračoval v řízení a vydal konečné rozhodnutí, v němž rozhodl též o náhradě nákladů řízení, aniž by bylo postaveno najisto, který účastník bude v řízení úspěšný ve věci nároku, který byl předmětem částečného rozsudku. Z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejde tak o případ, kdy by soud prvního stupně v dalším řízení rozhodl odlišně v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu, neboť v novém rozhodnutí
o této části nároku soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci důkazní břemeno unesli.

Vzhledem k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem by přicházela do úvahy přípustnost dovolání toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ pro řešení otázky zásadního právního významu.

V dovolání především žalovaný namítá – z důvodů v něm blíže uvedených – že nalézací soudy vyšly ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, čímž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ. V této souvislosti poukazuje na tvrzené nesprávné hodnocení důkazů, jež vedlo podle názoru dovolatele k závěru nalézacích soudů o opakovaném překročení nejvýše přípustných hladin hluku oproti stanovisku dovolatele, že k tomuto překročení došlo pouze v jednom případě
a nelze učinit závěr, že žalobci by tak byli obtěžováni nad míru přiměřenou poměrům ze strany žalovaného.

Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku počtu překročení nejvýše přípustných hladin hluku a s tím spojeného právního závěru o obtěžování žalobců hlukem nad míru přiměřenou poměrům, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz).

Žalovaný v rámci podaného dovolání dále namítal, že nalézací soudy nesprávně neprovedly důkaz navrženým revizním znaleckým posudkem a výslechem svědků. Tím odvolacímu soudu vytýká pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, čímž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).

Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení navržených důkazů v konkrétním případě, jež je spojeno s individuálními okolnostmi sporu, zjevně otázku zásadního právního významu zakládat nemůže.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 OSŘ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost jeho právního posouzení, pokud jde o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům hlukem z provozoven žalovaného, ani v této souvislosti nevymezuje otázku zásadního právního významu, neboť dovolatel toliko nesouhlasí s nalézacími soudy, které v konkrétním případě dospěly k závěru, že se o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům jedná.

Podle § 127 odst. 1 věta první občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv.

Ve vztahu k charakteru ustanovení § 127 odst. 1 větě první ObčZ platí, že uvedené zákonné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. V případě přípustnosti dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ by pak dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1866/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu (s převážným odkazem na akceptaci závěrů vyslovených soudem prvního stupně) vyložil, v čem spatřuje důvody pro závěr, že se ze strany žalovaného jedná o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům, když přezkum skutkových zjištění odvolacího soudu, tvořících podklad pro tento závěr, v případě dovolání opírajícího se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nepřipadá do úvahy. Jeho závěry v daném ohledu jsou dostatečně srozumitelné a opírající se o konkrétní skutková zjištění.

Jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu k závěru, že obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům je dáno hlukem z provozoven žalovaného přesahujícím nejvýše přípustné limity hluku stanovené nařízením vlády č. 500/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, nelze jeho úvaze vytknout zjevnou nepřiměřenost.

Podle § 32 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, hluk z provozoven služeb a hluk z veřejné produkce hudby (například koncert, taneční zábava, artistická produkce s hudbou) nesmí překročit hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněné prostory uvedené v § 30. Splnění této povinnosti zajistí osoba provozující službu a, jde-li o veřejnou produkci hudby, pořadatel, a nelze-li pořadatele zjistit, pak osoba, která k tomuto účelu stavbu, jiné zařízení nebo pozemek poskytla.

Podle § 30 odst. 2, 3 uvedeného zákona hlukem se rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Vibracemi se rozumí vibrace přenášené pevnými tělesy na lidské tělo, které mohou být škodlivé pro zdraví a jejichž hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Chráněným venkovním prostorem se rozumí nezastavěné pozemky, které jsou užívány k rekreaci, sportu, léčení a výuce, s výjimkou lesních a zemědělských pozemků
a venkovních pracovišť. Chráněným venkovním prostorem staveb se rozumí prostor do 2 m okolo bytových domů, rodinných domů, staveb pro školní a předškolní výchovu a pro zdravotní a sociální účely, jakož i funkčně obdobných staveb. Chráněným vnitřním prostorem staveb se rozumí obytné a pobytové místnosti, s výjimkou místností ve stavbách pro individuální rekreaci a ve stavbách pro výrobu a skladování. Rekreace pro účely podle věty první zahrnuje i užívání pozemku na základě vlastnického, nájemního nebo podnájemního práva souvisejícího s vlastnictvím bytového nebo rodinného domu, nájmem nebo podnájmem bytu v nich.

Činnost žalovaného je realizací provozu služeb, kde z § 32 zákona č. 258/2000 Sb. vyplývá přímý zákaz překračovat hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněné prostory uvedené v § 30. Jestliže žalovaný tyto limity pro chráněné venkovní a vnitřní prostory staveb překračuje, nelze upřít opodstatněnost závěrům nalézacích soudů, jestliže s touto skutečností spojily úvahu o tom, že se jedná o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům. Jejich závěry tak nejsou zjevně nepřiměřené a nejsou ostatně ani v rozporu s hmotným právem. Dovolání tak není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Žalovaný dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; proti němu však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že úspěšným žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. června 2009

JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu

Vydáno: 24. June 2009
Vloženo: 07. December 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-