JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1501/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) T. B., a 2) R. B., zastoupeným advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 1181/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č. j. 22 Co 501/2003-136, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 940,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Z. Ch.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. dubna 2003, č. j. 4 C 1181/97-115, ve znění usnesení ze dne 17. dubna 2003, č. j. 4 C 1181/97-116, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to k objektu bydlení č. p. 30 na stavební parc. č. 64, k zastavěné ploše a nádvoří stavební parc. č. 64 o výměře 1616 m2 a k parcele původního PK č. 140 o výměře 1593 m2, a dále ke všem součástem a příslušenstvím těchto nemovitostí, zapsaným u Katastrálního úřadu v M. na LV č. 516 pro O. a kat. území O. u D. Pod bodem II. uvedené nemovitosti přikázal do společného jmění žalovaných, kterým pod bodem III. uložil, aby žalobci zaplatili na vypořádacím podílu částku 520 000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobce v rozsahu ideální ½ a žalovaní rovněž v rozsahu ideální ½ ve společném jmění manželů. Žalobce nabyl svůj spoluvlastnický podíl v roce 1992, žalovaní kupní smlouvou z 25. 1. 1988, která nabyla účinnosti registrací 1. 3. 1988, uzavřenou se Z. F. jako prodávající. Účastníci nemají zájem nadále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu. Žalobce od roku 1952 bydlí v rodinném domě v N. č. p. 62, jehož je vlastníkem, dále vlastní dvoubytovku, kterou získal od JZD D. Sporné nemovitosti neužíval a ani neužívá. Tyto od roku 1982 užívají žalovaní, jimž bydlení v nemovitosti bylo přiděleno JZD D. Obytná část sestává ze dvou bytových jednotek, žalovaní bydlí v přízemí a jejich syn s rodinou v prvním poschodí. Jinou možnost bydlení nemají. Nemovitost udržují žalovaní se synem, ještě před restitucí provedli výměnu oken a dveří a zavedli topení. Žalobce nikdy nežádali o zaplacení nákladů vynaložených na údržbu nemovitostí. Dohoda o úhradě takových nákladů mezi účastníky nebyla uzavřena. Žalobce by osobně obytnou část nemovitostí neužíval, tuto by využívali jeho vnuci. Žalobce byl samostatně hospodařícím rolníkem, nyní již nehospodaří, je v důchodu, ale vypomáhá se zemědělským hospodařením zeťovi, který se zabývá rostlinnou výrobou. Nemovitosti by žalobce využil ke garážování zemědělských strojů, skladování zeleniny a k ubytování sezónních pracovníků. Podle znaleckého posudku ing. M. C. činila obvyklá cena nemovitostí k 23. 1. 2000 1 200 000,- Kč – 1 400 000,- Kč, po zohlednění ekologických havárií ve S. N. činila tato cena k 20. 10. 2002 960 000,- Kč – 1 120 000,- Kč. Rozdělení nemovitostí je nereálné. Za této situace při rozhodování o tom, kterým z účastníků budou nemovitosti přikázány do vlastnictví, soud prvního stupně zohlednil, že obytnou část nemovitostí užívají k bydlení žalovaní, kteří nemají jiný byt a nevlastní jiné nemovitosti, zatímco bytová potřeba žalobce a jeho rodiny je uspokojena bydlením v domech v N. č. p. 62 a č. p. 43. Pokud jde o využití hospodářských objektů pro zemědělské podnikání, uvedl, že žalobce sám již nehospodaří, rodinní příslušníci žalobce nemovitosti nikdy neužívali , ani tam nikdy nebyli. Žalovaní na sporném pozemku pěstují plodiny pro svoji potřebu a hospodářské objekty využívají k jejich skladování. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce soud vyšel z průměrné ceny 1 040 000,- Kč (obvyklé ceny k 20. 10. 2002), z níž polovina činí 520 000,- Kč.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 22 Cdo 501/2003-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že je pravda, že předmětná zemědělská usedlost patřila rodině žalobce a že jí byla neprávem odňata a její polovina žalobci vrácena na základě restitučních zákonů, ale že nelze pominout, že polovinu těchto nemovitostí prodala žalovaným manželka zemřelého bratra žalobce a že kupní smlouva uzavřená mezi ní a žalovanými je platným právním úkonem. Podle názoru odvolacího soudu žalovaní, kteří na rozdíl od žalobce nemají jinou možnost bydlení, nemovitosti lépe využijí, když by žalobci měly sloužit ke skladování zemědělských výrobků, případně k ubytování sezónních zaměstnanců. Návrh žalobce, že by žalovaným předal bytovou jednotku, kterou získal v rámci restitučního řízení, se odvolacímu soudu nejevil reálným s ohledem na obsazení bytové jednotky nájemníky. Vypořádací podíl byl soudem prvního stupně vypočten správně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí s tím, že předmětné nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalovaných. Namítá, že na nemovitosti má morální právo, neboť jde o rodinný majetek, o který byl rozhodnutím soudu znovu „okraden“. V domě bydlel do vojny. Dům neužívá pro chování žalovaných, kteří mu neplatili žádné nájemné ani náhradu za bezdůvodné obohacení. Namůže jít k jeho tíži, že v domě nebydlí. Je jakoby trestán za to, že má ještě jiný dům, v němž bydlí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka přikázání nemovitostí tomu kterému z účastníků z hlediska jejich účelného využití, nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, žalobce ostatně ani neformuloval.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu za jeden úkon právní složby – vyjádření zástupkyně k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 3 odst. 1 (z částky 520 000,- Kč), § 4 odst. 1, 2, § 10 odst. 3, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 11 790,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. listopadu 2004

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 24. November 2004