JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1493/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. P.,, zastoupeného advokátem, o vydání věci in eventum o zaplacení částky 98 000 Kč, a o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení částky 6 848,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 687/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2004, č. j. 17 Co 47/2003-47 takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 4 C 687/2002-27, uložil žalovanému povinnost „vydat žalobci traktor Zetor Z 5511 zelené barvy, a dva kusy kultivačních kol s disky 9,5/9-32 na traktor Zetor do tří dnů od právní moci rozsudku“. Dále zamítl žalobu, aby žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému 4 750,- Kč spolu se 7% úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení, zastavil řízení o vydání nákladního automobilu zn. IFA se skříňovou nástavbou bez SPZ, výrobní číslo motoru 04404, výrobní číslo rámu 03083, rok výroby 1980, a o zaplacení částky 2 098,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v roce 1997 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, podle které žalovaný jako prodávající prodal žalobci jako kupujícímu předmětný traktor s kultivačními koly za sjednanou kupní cenu částku 55 000,- Kč a žalobce tyto movité věci dne 29. května 1997 převzal. Tyto skutečnosti zjistil soud prvního stupně zejména z listiny sepsané manželkou žalovaného J. P., jí podepsanou, opatřenou razítkem žalovaného a podpisem žalobce. V této listině je uvedeno, že žalobce převzal 29. 5. 1997 předmětný traktor, že cena byla stanovena dohodou a byl seznámen s technickým stavem, se kterým souhlasil. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanému, že žalobci traktor jen pronajal, neboť ani manželka žalovaného slyšená jako svědkyně nedovedla vysvětlit, jaká cena nájmu měla být účastníky sjednána, a žalovaný také po žalobci po 29. 5. 1997 žádný nájem nepožadoval. Kromě toho z trestního spisu, vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 3 T 317/2001, týkajícího stíhání žalobce pro tr. čin krádeže předmětného traktoru, žalovaný při podání vysvětlení dne 1. 3. 2000, vypověděl, že traktor a další věci žalobce má v zástavě v důsledku škody, kterou mu měl žalobce způsobit. Teprve v průběhu trestního řízení své stanovisko účelově změnil a tvrdil, že traktor žalobci jen zapůjčil. Žalobce totiž od prosince 1999 zmíněný traktor spolu s kultivačními koly parkoval na pozemku žalovaného, neboť s ním vykonával určité práce i v jeho prospěch, ovšem po jejich skončení jej žalovaný odmítl spolu s dalšími věcmi vydat, neboť tvrdil, že mu žalobce způsobil škodu. V listopadu 2000, kdy žalobce svépomocí získal traktor zpět do svého držení, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu krádeže a traktor byl rozhodnutím policie vydán žalovanému. Žalobce byl rozsudkem z 16. 5. 2002, č. j. 3 T 317/200-124, obžaloby pro tr. čin krádeže traktoru, ke které mělo dojít 28. 11. 2000, zproštěn. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce zaplatil žalovanému sjednanou kupní cenu, když poukázal na to, že bez jejího zaplacení by žalovaný traktor nevydal. Tomu nasvědčoval i obsah absolutně neplatné kupní smlouvy, kterou žalovaný ohledně traktoru jako jeho nevlastník uzavřel s J. U., ve které vázal vydání traktoru na zaplacení celé kupní ceny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je z titulu kupní smlouvy vlastníkem předmětného traktoru včetně kultivačních kol, které žalovaný neoprávněně zadržuje. Poskytl proto žalobci ochranu jeho vlastnického práva podle § 126 odst. l ObčZ a uložil žalovanému, aby traktor s příslušenstvím žalobci vydal. Vzájemnou žalobu žalovaného, aby mu žalobce zaplatil částku 4 750 Kč, kterou požadoval z titulu bezdůvodného obohacení za parkování traktoru na svém pozemku, zamítl soud prvního stupně s odůvodněním, že to byl žalovaný, kdo traktor neoprávněně zadržoval.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. prosince 2004, č. j. 17 Co 47/2003-47, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném přísudečném výroku ve věci samé potvrdil, v zamítavém výroku ohledně částky 4 750,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že kupní smlouva o převodu movitých věcí pro svoji platnost nevyžadovala písemnou formu. Soud prvního stupně tak vzhledem k absenci perfektní písemné smlouvy správně přistoupil k posouzení otázky uzavření kupní smlouvy a přechodu vlastnictví z pohledu podpůrných důkazů, které hodnotil jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. K námitce žalovaného, že otázka vlastnictví k traktoru byla vyřešena v jeho prospěch v trestním řízení tím, že mu byl jako vlastníkovi vydán, odvolací soud uvedl, že takovým rozhodnutím není soud vázán. Zrušení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 4750,- Kč s příslušenstvím a jeho vrácení tomuto soudu k dalšímu řízení odůvodnil odvolací soud tím, že dokazování bude třeba doplnit ohledně skutečností, zda mezi účastníky nedošlo původně k dohodě o úplatném parkování traktoru na pozemku žalovaného a kromě toho žalovaný také tvrdil, že k jeho odvozu žalobce vyzýval.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci a také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle žalovaného nebylo provedenými důkazy prokázáno uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, kterou bylo převedeno vlastnické právo k předmětným věcem na žalobce. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy tak, že vlastnické právo bylo převedeno na základě písemného právního úkonu, a to listinou s razítkem soukromého zemědělce O. P. (žalovaného) a podpisem jeho manželky J. P., nevzaly v úvahu, že manželka žalovaného neměla k nakládání s předmětným traktorem včetně příslušenství žádné dispoziční právo, neboť nespadal do jejich společného jmění manželů, neboť žalovaný se stal jeho vlastníkem na základě restituce. Touto právní otázkou zásadního významu se také soudy obou stupňů nezabývaly. Nerespektovaly také pravomocné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, resp. v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci. Žalovaný připouští, že rozhodnutí podle § 80 trestního řádu není rozhodnutím, které by konstituovalo vlastnické právo, ale je třeba k němu přihlížet. Odkazuje na obsah tohoto ustanovení a zdůrazňuje, že vydáním traktoru jemu a nikoli žalobci dal orgán činný v trestním řízení najevo, že o vlastnickém právu žalovaného k této věci nemá nejmenších pochybností. Podle žalovaného je třeba vykládat § 135 odst. l OSŘ tak, že kromě tam vyjmenovaných rozhodnutí, kterými je soud vázán, musí soud přihlížet i dalším rozhodnutím, v trestním řízení vydaným, a dbát, aby se s nimi nedostal do rozporu. Žalovaný navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc tomuto soudu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněným, řádně zastoupeným účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek, proto dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je tudíž povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.

Pro daný případ z toho vyplývá, že dovolací soud je vázán zjištěním, že mezi účastníky byla v roce 1997 uzavřena kupní smlouva ohledně předmětného traktoru. Dovolacím důvodem zpochybňujícím uvedené zjištění by se proto dovolací soud nemohl zabývat. Navíc podotýká, že soudy obou stupňů ani neučinily zjištění o tom, že šlo o písemnou kupní smlouvu obsaženou v listině sepsanou 29. 5. 1997 manželkou žalovaného, jak žalovaný v dovolání namítá. Pak ovšem nemůže být rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu, pro posouzení otázky, že kupní smlouva byla neplatná, neboť manželka žalovaného převáděla výlučný majetek žalovaného.

Rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku rozhodnutím zásadního významu ani pro aplikaci § 135 odst. l OSŘ. Ten stanoví, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Z toho jasného znění § 135 odst. l OSŘ vyplývá, že vázanost soudu se týká jen rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, kterým samozřejmě není rozhodnutí o vydání věci příslušným orgánem v trestním řízení podle § 80 trestního řádu. Výklad jednoznačného znění zákona nemůže založit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 102, Svazek 2).

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl. K nákladům dovolacího řízení přihlédne soud prvního stupně, který bude ještě znovu rozhodovat o vzájemné žalobě.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. September 2006