JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1456/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. B. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Č. r. s., místní organizaci v K., zastoupenému advokátem, a 2) České republice – Okresnímu úřadu v Českém Krumlově, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 728/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. března 2000, č. j. 8 Co 387/2000-61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 14. prosince 1999, č. j. 6 C 728/99-41, zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem parc. č. 2380 – vodní plocha v kat. úz. K., zapsané u Katastrálního úřadu v Č. na LV č. 699, je Česká republika – Okresní úřad v Českém Krumlově, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce postavil na pozemku parc. č. 46 v kat. úz. K. malou vodní elektrárnu. K provozu této elektrárny odebírá vodu z mlýnského náhonu a ta je posléze odváděna odtokem od turbíny. Mlýnský náhon i odtok od turbíny jsou vedeny jako parc. č. 2380, dříve parc. č. 763 a 764. V katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. je na LV č. 699 jako vlastník parc. č. 2380 veden žalovaný 1). Mezi žalobcem a zejména žalovaným 1) dochází k nesrovnalostem v souvislosti s čištěním a údržbou sporného náhonu, které žalobce musí provádět z důvodu provozu elektrárny. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobce odůvodnil tím, že právní předchůdce žalovaného 1) se ke sporné parcele jako vlastník dříve nehlásil a žalovaný 1) nesouhlasí s manipulací jezu a s vypouštěním celého náhonu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy se žalobce domáhá určení vlastnictví ve prospěch jiného subjektu, nemá věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a že na takovém určení nemá ani naléhavý právní zájem, protože jeho právo k provozu elektrárny není nikterak ohroženo a rovněž jeho postavení není nejisté.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. března 2000, č.j. 8 C 387/2000-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, návrh na připuštění dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a dodal, „že neexistence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (a tudíž neexistence jeho aktivní věcné legitimace) je v daném případě dána tím, že ani v případě, že by požadované žalobě bylo vyhověno, nedošlo by ke změně jeho právního postavení jako vlastníka malé vodní elektrárny, tedy věci v právním slova smyslu od sporné nemovitosti odlišné a samostatné, přičemž právě způsobilost určovací žaloby vyvolat změnu právního postavení účastníka či způsobilost předejít žalobě na plnění je podmínkou pro oprávněnost takového požadavku. Naléhavý právní zájem žalobce a tím i jeho aktivní věcná legitimace na požadovaném určení pak dle názoru odvolacího soudu není dána ani s poukazem na Ústavu ČR, kdy výklad žalobce a jeho právní názor obsažený v návrhu na připuštění dovolání, tedy, že každý občan České republiky je nadán naléhavým právním zájmem na určení vlastnictví státu k jakémukoliv majetku, je v rozporu s pojetím účastenství subjektu na právech a povinnostech dle hmotného práva a nerespektuje ani požadavek zákona vymezený v ustanovení § 80 písm. c) OSŘ a jeho rovnou aplikaci na všechny subjekty občanskoprávních vztahů". Otázka věcné legitimace účastníka a existence jeho naléhavého právní zájmu na určovací žalobě byla judikaturou opakovaně řešena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní význam řešené právní otázky spatřuje ve skutečnosti, „že daný problém – tj. zda kterýkoliv občan (rozumějme i ten, kdo je z hlediska ústavních předpisů za občana pokládán) disponuje naléhavým právním zájmem na určení, zda konkrétní majetek je ve vlastnictví státu – se vztahuje nejen na rozhodnutí v této konkrétní věci, ale jde o otázku významnou i z hlediska svého dopadu do jiných sporů obdobné povahy a rozhodovací praxe nedává na tuto otázku jednotnou a uspokojivou odpověď". Namítá, že žalobce je subjektem, na který dopadá předpoklad, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kde je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, neboť žalobce je prokazatelně spoluvlastníkem vodního díla vybudovaného z tělesa jezu, vodního náhonu a mlýna s elektrárnou. Tvrzení odvolacího soudu, že žalobce dovozuje svůj naléhavý právní zájem pouze z toho, že je vlastníkem malé vodní elektrárny odebírající a odvádějící vodu z mlýnského náhonu, není úplné a přesné. Žalovaný 1) není právním nástupcem Č. s. r. s., kterému bylo vloženo vlastnické právo k parc. č. 763 a 764, z jejichž sloučení vnikla parc. č. 2380 a tuto parcelu nenabyl ani jiným doložitelným způsobem. Přesto je veden jako vlastník a je s ním jako s vlastníkem jednáno. Žalovaný 1) odmítá udělit souhlas s manipulací s jezem a s vypouštěním celého náhonu, v důsledku čehož je pro žalobce navozován stav nejistoty, neboť je vtahován do interakce se subjektem, o němž je přesvědčen, že nemůže být vlastníkem sporné parcely. Má právo na právní jistotu v jeho právních vztazích jednak jako majitel mlýna a elektrárny, jednak jako občan státu. Žádnému občanu státu, který se ztotožňuje se svým státem, není lhostejné, zda majetek státu (tedy majetek všech) je skutečně ve veřejných knihách veden jako majetek státu a nikoli jako majetek jiného subjektu. Podle žalobce se odvolací soud dopustil také procesního pochybení, stejně jako soud prvního stupně, když při závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce nerozhodl o nedostatku této podmínky řízení usnesením o zastavení řízení, ale rozsudkem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ").

Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se zabýval dovoláním nejprve z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 OSŘ nejsou dány (ani dovolatel je netvrdí), soustředil se dovolací soud na řešení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázky zásadního významu. O takovou otázku se jedná tehdy, když odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla zásadní nejen z hlediska rozhodované věci, ale tato otázka má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustností dovolání navrhl. Dovolací soud proto zkoumal, zda je splněn i další předpoklad přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, totiž zda rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Odvolací soud posoudil věc po právní stránce v souladu s konstantní judikaturou řešící souladně otázku naléhavého právního zájmu, popřípadě aktivní legitimace ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ (k tomu srov. vedle řady jiných rozhodnutí např. nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, str. 261, podle kterého „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě". Prakticky shodný je právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaném pod číslem 21 v Soudní judikatuře, ročník 1997. Citovaná rozhodnutí lze beze zbytku použít na souzený případ a nebylo třeba řešit otázku vymezenou žalobcem jako otázku, jejíž řešení činí napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Při právním posouzení věci odvolacím soudem, které dovolací soud považuje za zcela správné, není skutečně důvodu rozlišovat mezi žalovanými subjekty, tedy ani přihlížet k tomu, že jedním z nich je stát. Pro výsledek sporu o žalobě na určení, že vlastníkem určité věci je žalovaný, není z hlediska existence naléhavého právního zájmu podstatné, zda jím má být stát nebo jiný subjekt.

Za této situace není splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.

Pro úplnost dovolací soud na závěr poznamenává, že nedostatek hmotněprávní legitimace (kterou nelze zaměňovat za nedostatek způsobilosti být účastníkem soudního řízení či způsobilosti samostatně jednat před soudem) je důvodem zamítnutí žaloby, nikoli zastavení řízení, jak se mylně domnívá dovolatel .

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. září 2001

JUDr. František B a l á k , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 06. September 2001