JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1442/2004

Vznik držby věci a povinnost věc užívat

Právní věty

  1. K uchopení se držby nemovitosti není zapotřebí jejího užívání, držba mohla být uchopena i jinak, aniž by držitel nemovitost užíval. Závěr o tom, že právní předchůdce žalované se neuchopil držby proto, že nemovitost neužíval, resp. neměl o její užívání zájem, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

22 Cdo 1442/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované J., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví a o vzájemné žalobě na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 393/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co 2295/2003-474, takto:

Rozsudek Krajského soudu v v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co 2295/2003-474, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. srpna 2003, č. j. 5 C 393/94-440, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k níže specifikovaným pozemkovým parcelám, k nimž bylo v příslušném katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví obou účastnic řízení. Pozemky byly přiděleny v roce 1948 jejím právním předchůdcům, v roce 1961 však byly státem protiprávně a tudíž neúčinně přiděleny jinému subjektu, od něhož odvozuje svoje vlastnické právo žalovaná.

Žalovaná se protinávrhem domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí sporných nemovitostí; tvrdila, že část pozemků získali jejich právní předchůdci od předchůdců žalobkyně směnnou smlouvou, uzavřenou 21. 10. 1948, jiné získali přídělovou listinou vydanou 1. 12. 1961; pro případ vad těchto nabývacích titulů namítala též vydržení vlastnického práva. Žalovaná získala sporné pozemky v privatizaci.

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. srpna 2003, č. j. 5 C 393/94-440, výrokem pod bodem I. určil, že „žalobkyně je v obci J., katastrální území O. u J. vlastnicí: stavební parcely č. 172/3 zastavěná plocha – nádvoří o výměře 6231 m2, stavební parcely č. 179/2 zastavěná plocha – nádvoří o výměře 3028 m2, stavební parcely č. 311/2 zastavěná plocha – nádvoří o výměře 271 m2, stavební parcely č. 317/1 zastavená plocha – nádvoří o výměře 300 m2, stavební parcely č. 317/2 zastavěná plocha – nádvoří o výměře 58 m2, stavební parcely č. 357/1 zastavěná plocha – nádvoří o výměře 383 m2, stavební parcely č. 359/1 zastavěná plocha - nádvoří o výměře 297 m2, stavební parcely č. 672 zastavěná plocha - nádvoří o výměře 430 m2, stavební parcely č. 673 zastavěná plocha - nádvoří o výměře 72 m2, stavební parcely č. 752/1 zastavěná plocha - nádvoří o výměře 312 m2 , stavební parcely č. 813 zastavěná plocha – nádvoří o výměře 46 m2, parcely č. 1132/9 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 5339 m2, parcely č. 1153/7 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 745 m2, parcely č. 1153/10 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 7345 m2, parcely č. 1153/11 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 59 m2, parcely č. 1153/12 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 61 m2, parcely č. 1153/16 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 408 m2, parcely č. 1153/22 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 47 m2, parcely č. 1153/23 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 225 m2, parcely č. 1153/24 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 1498 m2, parcely č. 1153/25 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 1942 m2, parcely č. 1153/26 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 32 m2, parcely č. 1153/28 ostatní plocha – dráha o výměře 472 m2, parcely č. 1279/5 ostatní plocha – ostatní komunikace o výměře 402 m2 zapsaných nyní na LV č. 5028 jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a strany žalované“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že se zamítá „žaloba vzájemná, aby bylo určeno, že jediným výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených pod bodem I. je žalovaný“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právním předchůdcům žalobkyně, manželům T., byly přídělovou listinou z 27. 5. 1948, vloženou do pozemkových knih 15. 7. 1948, přiděleny pozemky o výměře 112656 m2, z nichž část o výměře 16756 m2 jako nově vytvořené parcely č. 1153/2 a 1080/3 vyměnili směnnou smlouvou z 21. 10. 1948 s právním předchůdcem žalované, podnikem S., s. t. n. s. – n. p. v D. (dále „S. D.“). Tento podnik do směny vložil pozemky č. 1191/1, 1192, 1193, 1191/2, 1194/2 a 1195, které mu byly přiděleny až přídělovou listinou z 3. 6. 1950. Směnná smlouva nebyla vložena do pozemkové knihy (intabulována). V souvislosti se záměrem přídělu pro právního předchůdce žalované, kterým byl J., p. a t. l., n. p. O. u J. (dále „J.“), byl vyhotoven 14. 3. 1956 zaměřovací náčrt, který parcelu č. 1080 podle pozemkového katastru, nikoliv ale v přídělové podobě, dělil na parcely č. 1080/1 a 1080/2, z čehož vycházela přídělová listina z roku 1961, kterou byl prováděn – opětovně – příděl parcely č. 1153 přidělené již manželům T., a parcely č. 1080/2. Vyúčtování přídělu pro S. T. bylo 15. 9. 1958 řádně provedeno v souvislosti s jeho členstvím v JZD. Bez ohledu na příděl manželů T. č. 15 přidělil z něj stát v roce 1961 dvěma přídělovými listinami pozemek č. 1080 o výměře 2401 m2a č. 1153 o výměře 10322 m2 ve prospěch právního předchůdce žalované. Dne 29. 6. 1968 koupil právní předchůdce žalované díl „b“ parcely č. 1080/1 a 20. 3. 1978 část parcely č. 1080 o výměře 961 m2. S. T. daroval 30. 8. 1967 sporné pozemky žalobkyni.

Soud prvního stupně za zásadní pro rozhodnutí ve věci pokládal posouzení právních účinků přídělu z roku 1948 ve prospěch manželů T. a přídělu z 1. 12. 1961 ve prospěch J., kterými byla založena duplicita vlastnictví, vyznačená na LV č. 5028; jakož i posouzení platnosti směnné smlouvy z 21. 10. 1948, o kterou žalovaná opírala vlastnictví k některým ze sporných pozemků. Konstatoval, že předpokladem přechodu vlastnictví na základě přídělu (§ 5 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy) bylo uchopení se držby a existence přídělové listiny. Přídělcem mohl být i stát pro veřejné účely a konfiskovaný majetek ve vlastnictví státu mohl být přidělen i národnímu podniku (§ 4 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků). Pokud S. D. uzavřel směnnou smlouvu ohledně pozemků, které mu v okamžiku jejího uzavření ještě nebyly státem přiděleny, nakládal s nimi neoprávněně, neboť přídělová listina (první) byla pro S. V. (nikoliv S. D.) vydána až 3. 6.1950. Soud prvního stupně považoval za logické (s přihlédnutím k potřebám národního podniku, jak to bylo vyjádřeno ve směnné smlouvě z 21. 10. 1948), že zmíněnému podniku byly přiděleny pozemky, které potřeboval; to se nestalo, neboť z listiny z 3. 6. 1950 bylo zřejmé, že mu bylo přiděleno to, o co neměl zájem (kdyby o tyto pozemky měl zájem, neuzavřel by ohledně nich směnnou smlouvu). Směnná smlouva podle jeho názoru byla uzavřena toliko na základě očekávaného přídělu a soud ji shledal neplatnou. Nebylo prokázáno, že by příděl ve prospěch manželů T. z 27. 5. 1948 jim byl odňat, či že by jej pozbyli jinak. V roce 1961 tedy stát při vydávání dvou přídělových listin pro J. k pozemkům dříve přiděleným manželům T. disponoval pozemky, které nevlastnil a tento příděl tedy nemohl vyvolat právní účinky. Právní předchůdci žalované od roku 1948 do privatizace v roce 1993 (S., J., J., J., n.p. a J., s.p.) vykonávali za stát správu, resp. právo hospodaření s majetkem státu.

Soud prvního stupně neshledal důvodným tvrzení žalované, že vlastnické právo ke sporným pozemkovým parcelám vydržela. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 306/2001. Konstatoval, že stát sice od roku 1961 držel sporné pozemky prostřednictvím národního, resp. státního podniku do roku 1993, kdy je privatizovala žalovaná, ale šlo o držbu neoprávněnou. Rozhodující zde byl způsob nabytí držby státem jako subjektem, který ji vykonával, přičemž nepostačovala dobrá víra subjektů realizujících držbu. Stát nebyl na počátku a po dobu trvání vydržecí lhůty v dobré víře, že mu sporné pozemky patří. ONV v J., jednající v roce 1961 jménem státu, totiž nemohl být v dobré víře při založení vlastnictví státu přídělovou listinou z 1. 12. 1961, neboť vědomě a bez ohledu na existující právní stav založený příděly pro manžele T. ze 7. 5. 1948 a pro S. z 3. 6. 1950, provedl příděl znovu. Stalo se tak ve snaze uvést do souladu s tehdejším faktickým stavem užívání stav právní. I kdyby stát byl zpočátku v dobré víře, nebylo možno přehlédnout, že byla narušena, jak to plyne z obsahu kupní smlouvy z roku 1968. Žalovaná si nemohla započíst vydržecí dobu svého právního předchůdce, jímž byl stát a sama od privatizace 13. 1. 1993 do podání žaloby 25. 4. 1994 vydržecí dobu nenaplnila.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalované, rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co 2295/2003-474, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vyvodil z provedeného dokazování správné skutkové i právní závěry. Kromě dalšího zdůraznil, že stát, který vydal 1. 12. 1961 k již dříve přiděleným pozemkům dvě přídělové listiny, tak vytvořil ve vlastnických vztazích k nemovitostem a v jejich užívání pro běžného občana nepřehlednou situaci; bylo nutno presumovat, že stát nutně (bez ohledu na vědomí jeho úředníků) musel vědět, že přidělované pozemky již jednou přidělil a že tedy svémocně nakládal s cizím majetkem, čímž byla vyloučena dobrá víra a oprávněnost držby. V dalším odkázal na rozbor věci soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší v rozporu s hmotným právem právní otázky, které jsou „dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“. Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že směnná smlouva uzavřená mezi právními předchůdci účastníků řízení je neplatná, neboť došlo ke směně pozemků, na které k datu jejího uzavření neexistovala na straně právní předchůdkyně dovolatelky přídělová listina. Zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdce dovolatelky nebyl vlastníkem pozemků vkládaných do směny je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1163/96; nemůže obstát závěr, že dnem nabytí přídělu pro právního předchůdce dovolatelky je den vydání přídělové listiny. V tomto směru poukazuje na „nález pléna Ústavního soudu č. 1/95“. Zdůrazňuje, že soud k závěru o neplatnosti směnné smlouvy dospěl po 55 letech ode dne jejího uzavření, totožného s dnem, kdy se účastníci chopili držby směňovaných pozemků. Směnná smlouva byla schválena ONV v J. 6. 4. 1949, pobočkou NPF při Ministerstvu zemědělství 6. 7. 1949 a nepřímo byla její platnost potvrzena v souvislosti s vyměřováním převodních poplatků, proti jejichž vyměření byla podána odvolání včetně rekursu k Nejvyššímu správnímu soudu v Bratislavě. Za této situace byla směnná smlouva minimálně způsobilým titulem ke vzniku oprávněné držby a jejího uchopení. Účastníkům smlouvy pak nelze přičítat k tíži, že k intabulaci přídělu, jak to předpokládal zákon č. 90/1947 Sb., o zavedení knihovního pořádku ohledně konfiskovaného nepřátelského majetku, nikdy nedošlo. S těmito okolnostmi se soudy nevypořádaly a věc uzavřely tím, že směnná smlouva je neplatná. Navíc se vůbec nezabývaly otázkou vydržení vlastnického práva z hlediska existence směnné smlouvy a pozemků jí dotčených. V této souvislosti dovolatelka konstatuje, že jejich rozhodnutí jsou v rozporu s § 115 a § 116 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Vydržení vlastnictví předmětných pozemků předchůdci žalované muselo mít nutně za následek neplatnost darovací smlouvy, o kterou žalobkyně opírá své vlastnictví. Pokud jde o pozemky přidělené přídělovými listinami z 1. 12. 1961, je závěr soudů v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 256/2003, zabývajícím se otázkou přezkoumávání správních aktů v občanském soudním řízení. Podotýká, že u vadného nebo nezákonného správního aktu platí presumpce jeho správnosti a mohl být způsobilým titulem k uchopení držby. Nelze dovozovat ztrátu dobré víry v takový akt – přídělovou listinu, než jejím napadnutím nebo zrušením. K tomu ale v daném případě nedošlo, když nikdo správnost přídělové listiny nezpochybňoval. Dovozoval-li soud prvního stupně, že příděl z roku 1961 byl vědomým aktem mocenské představy, že pozemky mohou být pouze ve společenském vlastnictví, šlo o závěr, který byl učiněn v rozporu s obsahem spisu. Dovolatelka odkazuje dále na kupní smlouvy z 29. 6. 1968 a z 20. 3. 1978 a geometrické plány jako jejich součást, z nichž nevyplývalo, že by někdo věděl o „duplicitním vlastnictví“. Právní předchůdce žalované vlastnické právo žalobkyně uznával; kdyby věděl, že v areálu závodu jsou pozemky s duplicitním vlastnictvím, došlo by k jejich odkoupení. Dovolatelka dodává, že v řízení nebyl předložen jediný důkaz, že by kdokoliv od doby uzavření směnné smlouvy z 21. 10. 1948 do 1. 1 1992 o existenci duplicitního vlastnictví věděl a že by jakýmkoliv způsobem byla narušena nepřetržitá oprávněná držba vyúsťující ve vydržení vlastnického práva ze strany dovolatelky, resp. jejích předchůdců. Závěr o nedostatku dobré víry nebyl opřen o jediný konkrétní důkaz. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil „k novému projednání“.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně podrobně rozvádí skutečnosti na základě nichž rozhodl soud prvního stupě i soud odvolací, s jejichž závěry se ztotožňuje; navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Za zásadní považuje dovolací soud otázky nabytí vlastnictví k přídělu, platnosti smlouvy o převodu věci, kterou v době uzavření smlouvy převodce nevlastní a jejímž vlastníkem (resp. subjektem jiného práva umožňujícího převod věci) se stane před nabytím účinnosti smlouvy a konečně otázku konkurence žaloby na určení vlastnictví a restituční žaloby.

Závěr, že směnná smlouva byla uzavřena v době (21. 10. 1948), kdy právní předchůdce žalované nebyl vlastníkem pozemků, které vkládal do směny, neboť mu byly svěřeny až přídělovou listinou z 3. 6. 1950, je předčasný. Přídělová listina byla vkladu schopnou listinou, která deklarovala existenci rozhodnutí o přídělu. Rozhodnutí o přídělu ve smyslu § 4 odst. 3 (§ 5 odst. 1) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. plnilo funkci titulu (právního důvodu) tímto dekretem zakotveného přechodu vlastnictví na přídělce. Převzetí držby přídělcem (§ 5 odst. 2 dekretu) bylo způsobem přechodu tohoto vlastnictví. Pojem \"den přídělu\" ve smyslu přídělové listiny je nutno chápat jako den stanovený v rozhodnutí o přídělu, kdy je přídělce podle § 5 odst. 1 dekretu povinen ujmout se držby. Okamžik přechodu vlastnictví přídělem však určuje den, kdy se přídělce držby ujal (§ 5 odst. 2), který může být jiným (a to i dřívějším) dnem než je \"den přídělu\" (viz rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. C 888 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“, též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1163/96, publikovaný v Soudní judikatuře č. 2/1997). Bylo tedy třeba zvážit, zda a kdy se přídělce ujal držby přídělu. Soud prvního stupně konstatoval: „Sama existence směnné smlouvy pak vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, že tento národní podnik se uchopil držby pozemků, které nepotřeboval a zajisté proto také směňoval“; odvolací soud tento názor přejal. S tímto názorem se lze ztotožnit jen jde-li o případné užívání pozemků zmíněným přídělcem. Až do 31. 12. 1950 upravoval nabytí držby § 312 obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OZO“), který stanovil, že nemovité věci berou se v držbu vstoupením na ně, omezením, ohrazením, označením nebo vzděláním (t.j. obděláním“). K uchopení se držby nemovitosti proto nebylo zapotřebí jejího užívání, držba mohla být uchopena i jinak, aniž by držitel nemovitost užíval. Závěr o tom, že právní předchůdce žalované se neuchopil držby proto, že nemovitost neužíval, resp. neměl o její užívání zájem, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem, že směnná smlouva musí být neplatná jen proto, že v době jejího uzavření nebyl jeden z účastníků dosud vlastníkem pozemků, a tyto pozemky do směny vložil jen základě očekávání přídělu (t.j. na základě návrhu přídělu). Obdobnou otázkou se zabýval již v rozsudku ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném v nakladatelství C. H. Beck, sv. 22, č. C 1594; závěry zde vyslovené ohledně kupní smlouvy lze přiměřeně vztáhnout i na směnnou smlouvu. Nejvyšší soud uvedl: „Funkcí či smyslem kupní smlouvy je, aby prodávající kupujícímu opatřil předmět koupě - umožnil mu jeho nabytí. Podle citovaného ustanovení na základě již uzavřené kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost opatřit předmět koupě a odevzdat jej kupujícímu k převzetí. Nedohodnou-li se účastníci kupní smlouvy jinak, nabývá kupující vlastnictví k předmětu koupě nikoli okamžikem uzavření kupní smlouvy, ale až jejím převzetím a v případě věci nemovité vkladem do katastru nemovitostí. V uvedených případech tedy přechodu vlastnictví předchází uzavření kupní smlouvy. Prodávající tak v době uzavření smlouvy nemusí být jejím vlastníkem, zavazuje se jen, že ji kupujícímu opatří, resp. předá. Mezi případy, kdy prodávající není vlastníkem prodávané věci, patří nejen situace, kdy prodávaná věc ještě neexistuje (koupě věci budoucí), nebo kdy ji sám ještě od jiného prodávajícího ještě nepřevzal či případ, kdy ji prodává se souhlasem vlastníka (smlouva o obstarání prodeje věci), ale i případ, kdy teprve na základě skutečnosti, o níž není jisté, že nastane, má vlastnictví k prodávané věci nabýt ... K výše uvedenému lze ještě poznamenat, že názor dovolacího soudu na spornou otázku je ve shodě s názory, které jsou mimo jiné uvedeny v rozhodnutí publikovaném pod č. 14957 ve sbírce Rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanskoprávních (Vážný), v Komentáři k československému obecnému zákoníku občanskému (Sedláček, Rouček) díl V., s. 731“.

V dané věci směnná smlouva nebyla vložena do pozemkové knihy (intabulována) a proto se nestala před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. účinnou; podle konstantní judikatury její účinnost nastala k 1. 1. 1951 (R 7/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud k tomuto dni byl právní předchůdce žalované již vlastníkem sporných pozemků (resp. příslušelo mu jiné právo umožňující pozemky směnit) na základě přídělové listiny z 3. 6. 1950, stali se účastníci smlouvy ke stejnému dni i vlastníky směněných pozemků. Za této situace je nadbytečné zabývat se otázkou, zda uvedená smlouva mohla vést k vydržení pozemků, jejichž držby se strany smlouvy chopily.

Soud prvního stupně též konstatoval, že je „možné a přípustné“, že žalobkyně zvolila postup spočívající v podání žaloby na určení vlastnictví, nikoliv postup podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen \"zákon o půdě\"). Odvolací soud k tomuto názoru neměl výhrady. V době, kdy soud prvního stupně o věci rozhodoval, se v judikatuře na tuto otázku objevovaly různé názory, ke sjednocení judikatury došlo až po vynesení rozsudku soudu prvního stupně na základě rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikovaném např. v Souboru pod č. C 2187 a na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), ve kterém se uvádí: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou“. Šlo o věc obdobnou projednávanému případu v tom, že stát převzal nemovitost na základě neúčinného správního rozhodnutí. V dalším řízení se bude třeba věcí zabývat i z tohoto hlediska.

Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ

Dovolání však nelze přisvědčit, pokud namítá, že žalobkyně i soud jsou vázáni správním rozhodnutím o přídělu z roku 1961. Dovolací soud již dříve vyslovil, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno. Rozhodnutí, na které dovolatelka odkazuje, se týkala jiných případů a nejsou v této věci použitelná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002, publikovaný např. v Souboru pod č. C 1995 a na internetových stránkách Nejvyššího soudu). Také pokud jde o hodnocení držby státu jako neoprávněné, je třeba vyjít z toho, že stát mohl a měl mít v evidenci nemovitostí takový pořádek, aby zjistil, zda je vlastníkem pozemku, který přiděluje; pokud přidělil jeden pozemek postupně nejprve fyzické osobě a poté prostřednictvím národního podniku vlastně sobě, nemohl být – nejsou-li prokázány výjimečné okolnosti - „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že je vlastníkem, a tudíž ani oprávněným držitelem pozemku (§ 130 odst. 1 ObčZ).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. července 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 22. July 2004
Vloženo: 04. April 2011

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin