JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1399/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. H., zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 38/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003, č. j. 62 Co 477, 478, 479/2003-109, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003, č. j. 62 Co 477, 478, 479/2003-109, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. dubna 2003, č. j. 9 C 38/2001-84, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 26. září 2003, č. j. 9 C 38/2001-99, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně) rozsudkem z 30. 4. 2003, č. j. 9C 38/2001-84, vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých manželů „k nemovitosti – pozemek parc. č. 2125 - zahrada o výměře 727 m² zapsaným na LV č. 1401 pro k. ú. K., obec P. u katastrálního úřadu P., rodinný dům bez čp. stojící na pozemku parc. č. 2125 v katastrálním území K., obec P. se všemi vedlejšími stavbami, venkovními úpravami a porosty“ tak, že nařídil “prodej této nemovitosti s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem“, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Doplňujícím usnesením z 30. 3. 2203, č. j. 9 C 38/2001-86, soud prvního stupně zastavil řízení o vydání v tomto výroku specifikovaných movitých věcí a doplňujícím usnesením z 26. 9. 2003, č. j. 9 C 38/2201-99, rozhodl o nákladech státu.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 18. 1. 2001, (kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně z 11. 12. 2001, sp. zn. 12 C 297/99). K vypořádání jejich společného jmění manželů (dále „SJM“) k nemovitostem, a to pozemku parc. č. 2125 v k. ú. K., obec P., který zakoupili v roce 1984, a nezkolaudovanému rodinnému domu postavenému na tomto pozemku, dohodou účastníků nedošlo. V domě účastníci bydleli od roku 1992, žalovaný bydlí v domě sám od roku 1999, kdy se žalobkyně odstěhovala. Podle znaleckého posudku znalce Ing. J. S. z 25. 2. 2002 není dům reálně dělitelný. Žalobkyně neměla o přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví zájem, žalovaný se jejich přikázání domáhal, ale nedisponuje finančními prostředky na vyrovnání podílu žalobkyně; uvedl, že sám osobně finanční prostředky nemá, ale má finanční zdroje - jiné osoby, které však odmítl konkretizovat. Proto soud prvního stupně považoval jeho tvrzení o finančních zdrojích za nereálné a vypořádal SJM nařízením prodeje společných nemovitostí s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 10. 12. 2003, č. j. 62 Co 477, 478, 479/2003-109, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícími usneseními potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že jedinou podstatnou skutečností, na základě které mohl žalovaný zvrátit napadený rozsudek, by bylo prokázání jeho schopnosti vyplatit odpovídající finanční částku na vyrovnání podílu žalobkyni. To se však nestalo a proto odvolací soud považoval způsob vypořádání SJM zvolený soudem prvního stupně za správný, když dodal, že o něm bylo rozhodováno podle

§ 149 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), při analogickém použití § 142 odst. 1 věty čtvrté ObčZ. Odvolací soud také uvedl, že se nezabýval námitkami žalovaného ohledně ceny nemovitostí, neboť nebyly při zvoleném způsobu vypořádání podstatné, a nepřihlížel ani k jím až v odvolacím řízení uváděným novým skutečnostem, že od roku 1999 dům udržoval a splácel půjčky, které byly účastníkům na stavbu poskytnuty.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uvádí, že kromě nesprávného právního posouzení uplatňuje vady řízení a rovněž, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýká soudu prvního stupně, že vypořádal „nemovitost“, kterou označil jako pozemek a dům na uvedeném pozemku, přičemž vycházel ze zjištění, že takto vymezenou „nemovitost“ nabyli účastníci kupní smlouvou z roku 1984. Touto smlouvou však účastníci nabyli jen pozemek, jak ostatně vyplývá i z příslušného listu vlastnictví. Soudy tak vůbec nezkoumaly právní důvod nabytí stavby domu účastníky, kterou navíc označily nesprávně jako rodinný dům bez č. p. Nezjišťovaly ani „oprávněnost“ této stavby, když i z tohoto důvodu je její nařízený prodej nesprávný. Nezabývaly se ani tím, že ve výpisu z listu vlastnictví je vyznačeno omezení převodu pozemku pro půjčku 15.000 Kč pro M. k. p. P. a 150.000 Kč pro ČSTSP P. K tomu nepřihlížel ani znalec při určení ceny nemovitostí, přičemž revizní znalecký posudek, který žalovaný navrhoval i z dalších důvodů, soudy nenařídily. Žalovaný uvádí, že „namítá stejně jako u obecných soudů“, že od roku 1999 do zániku BSM do domu sám investoval, včetně placení půjček, pojištění a daní, což má význam i pro určení výše podílů účastníků. Pokud se soudy ani otázkou investic nezabývaly, pak nesprávně aplikovaly § 150 ObčZ. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena osud prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, považuje dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu za přípustné podle § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ. Rozhodnutí je totiž v rozporu s hmotným právem, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že SJM k nemovitostem lze vypořádat nařízením jejich prodeje s rozdělením výtěžku prodeje mezi účastníky za použití analogie podle § 142 odst. 2 ObčZ.

Podle § 149 odst. 1 ObčZ společné jmění manželů zaniká zánikem manželství.

Podle § 149 odst. 2 ObčZ zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů, vzniklé za trvání manželství, jsou povinni manželé splnit rovným dílem.

Podle § 149 odst. 3 ObčZ při vypořádání se přihlédne k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a obstarávání společné domácnosti.

Podle § 150 odst. 3 ObčZ neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud.

Podle § 142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Podle § 142 odst. 2 ObčZ z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.

Z § 149 odst. 2 a 3 a § 150 odst. 3 ObčZ nevyplývá výslovně, jakým způsobem má soud vypořádání SJM provést. Jde-li o nemovitosti, lze je vypořádat jejich rozdělením mezi účastníky nebo přikázáním nemovitosti jednomu z nich s povinností zaplatit druhému náhradu na vyrovnání podílu. Soud může také nemovitosti přikázat do podílového spoluvlastnictví účastníků. S těmito způsoby vypořádání, s výjimkou posledně jmenovaného, také počítá zákon výslovně v § 142 odst. 1 ObčZ, rozhoduje-li o něm při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věci. V § 142 odst. 1 ObčZ je dále jako způsob vypořádání upraveno nařízení prodeje věci a rozdělení jeho výtěžku mezi spoluvlastníky podle výše jejích podílů.

Podle § 853 ObčZ občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.

Analogické použití § 142 odst. 2 ObčZ při vypořádání SJM k nemovitostem podle

§ 149 odst. 2 a 3 a § 150 odst. 3 ObčZ však ve smyslu § 853 ObčZ možné není.

Autorky JUDr. Eva Sekaninová a JUDr. Ludmila Říhová v článku nazvaném „K možnosti vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví nařízením prodeje, popřípadě reálným rozdělením věci“, publikovaném v časopise Socialistická zákonnost č. 8/1988, str. 455 a násl., uvedly:

„1) bezpodílovému spoluvlastníkovi lze při vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví přikázat rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení věci i proti jeho vůli, protože za trvání bezpodílového spoluvlastnictví byl vlastníkem celé věci, takže jejím přikázáním věci do výlučného vlastnictví nezískává nic navíc;

2) smyslem řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví soudem není, aby se účastníci zbavovali vlastnictví k věcem, jež nadále vlastniti nechtějí. Protože každý z bezpodílových spoluvlastníků byl za trvání spoluvlastnictví vlastníkem celé věci, nelze nařídit při vypořádání soudním rozhodnutím prodej věci, kterou žádný z bývalých spoluvlastníků nechce.“

Tyto závěry považuje Nejvyšší soud za správné a použitelné i pro vypořádání k nemovitostem v SJM, které je majetkovým společenstvím manželů, které od 1. 8. 1998 nahradilo institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

V případě podílového spoluvlastnictví k věci mohou být podíly spoluvlastníků (§ 137 odst. 1 ObčZ) různě velké (někdy i stejné), a každému ze spoluvlastníků náleží jen jeho podíl, avšak v případě bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jak ostatně vyplývalo i z jeho názvu, každému z manželů náležela celá věc, byť spolu s druhým manželem. Pokud byla věc přikázána jednomu z manželů i proti jeho vůli, nebylo mu tak přikazováno nic, co by mu již dříve nepatřilo. Vlastnický vztah k nemovité věci náležející do SJM lze také za bezpodílové spoluvlastnictví považovat. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, že „v případě, kdy vlastníky jedné věci je více osob, musí jít vždy o spoluvlastnictví, a to i v případě, kdy věc náleží do společného jmění manželů podle § 143 odst. l písm. a) ObčZ. Jsou-li oba manželé vlastníky celé věci a nelze hovořit o podílu každého z nich na takové věci, nelze než dospět k závěru, že přes určitou transformaci institutu bezpodílového spoluvlastnictví do společného jmění manželů jde stále o pokračující bezpodílové spoluvlastnictví. Individuální vlastnictví osob k téže věci je logický nesmysl.“ Z toho vyplývá, že vypořádáním SJM přikázáním nemovitosti do vlastnictví jednomu z manželů, nedostává se tomuto manželovi nic (více), než co by mu již dříve nenáleželo. Podstatným argumentem je však to, že pokud soud rozhoduje podle § 142 odst. l a 2 ObčZ o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k věci, pak teprve právní moci takového rozsudku dochází současně k zániku tohoto vztahu a jeho vypořádání. Z toho však také plyne, že nařídí-li soud při zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitosti jejich vypořádání prodejem a k prodeji (vypořádání) nedojde, pak spoluvlastnictví dále trvá (k tomu srovnej výňatek ze zprávy občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR, uveřejněný pod R 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tom bezpodílové spoluvlastnictví manželů (§ 148 odst. l ObčZ ve znění před 1. 8. 1998), stejně jako nyní SJM (§ 149 odst. l ObčZ), zanikalo se zánikem manželství, případně SJM může být soudem za trvání manželství zúženo podle § 148 odst. l a 2 ObčZ. Je-li podán návrh na vypořádání SJM k nemovitostem soudem podle § 150 odst. 3 ObčZ, soud tak vypořádává již zaniklý spoluvlastnický vztah. Toto ustanovení je kogentní povahy a ze zákona tak vyplývá povinnost soudu takový vztah vypořádat. Není možné, aby soud vypořádal SJM tak, že nařídí prodej nemovitostí, u něhož nelze vyloučit, že nebude realizován, tedy že nemovitosti nebudou prodány a nebude výtěžek, který by bylo lze mezi účastníky rozdělit. Tak by k jejich vypořádání soudem nedošlo a takový stav zákon nepředpokládá. Nelze ani uvažovat o tom, že nemovitosti, pokud by se je nepodařilo prodat, přešly do podílového spoluvlastnictví účastníků podle § 149 odst. 4 ObčZ, neboť uvedená domněnka se vztahuje jen na případy, kdy k vypořádání SJM nedošlo dohodou ani rozhodnutím soudu.

Pokud žalovaný vytýkal soudům obou stupňů také pochybení v tom, že do vypořádání nezahrnuly dluhy účastníků a investice žalovaného do společného domu a nezohlednily ani jeho péči o společný dům při posouzení výše podílů, poukazuje dovolací soud na to, že s těmito skutečnostmi přišel žalovaný až v odvolacím řízení a proto k nim ani odvolací soud ve smyslu § 212 OSŘ nemohl přihlížet. Nejvyšší soud k tomu ještě odkazuje na rozsudek ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, v němž uvedl, že „nová úprava vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (§ 149 odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. nově upravil vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zákonnou domněnkou, přičemž vypořádání SJM podle domněnky je nyní v § 150 odst. 4 ObčZ) ponechala tedy na vůli manželů, zda se vypořádají dohodou (a to i částečnou) nebo se obrátí na soud nebo budou srozuměni s vypořádáním podle zákonné domněnky. Pak ovšem je třeba dovodit, že pokud mohli manželé platně uzavřít jen částečnou dohodu o vypořádání BSM a soud k návrhu některého z nich nevypořádal veškerý zbývající majetek do BSM náležející, došlo by u této (dohodou ani soudem nevypořádané) části BSM k vypořádání zákonnou domněnkou. Tato hmotněprávní úprava vypořádání BSM pak vede Nejvyšší soud k závěru, že dispozici účastníků předmětem řízení o vypořádání BSM je třeba respektovat potud, že soud vypořádá jen ty věci, resp. majetek náležející do BSM, které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy v takovém řízení může podle § 153 odst. 2 OSŘ jen ohledně výše (ceny) a toho, jak je vypořádá z hlediska kvalitativního, tedy jak věci rozdělí (kterému z manželů je přikáže), případně přikáže jednomu z nich s povinností vyplatit finanční částku na vyrovnání podílu druhému manželovi. Pokud by soud v řízení o vypořádání BSM vypořádal i věci, resp. majetek, který účastníci předmětem řízení neučinili, pak by jednal v rozporu s § 153 odst. 2 OSŘ a šlo by o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“

Závěr týkající se dispozice účastníků předmětem řízení o vypořádání BSM shora uvedený je použitelný také pro vypořádání SJM. Jestliže žalovaný neučinil předmětem řízení společné dluhy, případně jeho investice do společného majetku, soud je ani vypořádat nemohl.

Dovolací soud také zdůrazňuje, že dovoláním napadené rozhodnutí je potvrzující rozsudek odvolacího soudu a proto nelze dovoláním uplatňovat dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Kromě toho závěr, že stavba dosud nezkolaudovaného domu na pozemku parc. č. 2125 náleží do SJM, žalovaný ani v dovolání nezpochybňuje, když vytýká soudu prvního stupně jen to, že kupní smlouva z roku 1984 se domu netýkala a v rozsudku není uvedeno, z jakého právního důvodu nabyli účastníci dům, který za trvání manželství postavili. K námitkám žalovaného ohledně „oprávněnosti“ stavby domu účastníků dovolací soud ještě uvádí, že sama skutečnost, že rozestavěná stavba domu nebyla zkolaudována, neznamená, že tato stavba jako věc nemovitá neexistuje. To rovněž žalovaný nezpochybňuje. Formulace výroku rozsudku soudu prvního stupně v označení vypořádávaných nemovitostí nebyla ovšem přesná, když jako jedna nemovitost byly označeny pozemek parc. č. 2125 a rodinný dům bez čp. na tomto pozemku, přičemž žalobkyně se domáhala vypořádání SJM k předmětnému pozemku a rozestavěné stavbě domu na tomto pozemku. Bezpředmětné jsou námitky žalovaného ohledně ceny nemovitostí, neboť pro rozhodnutí soudů obou stupňů nebyla vzhledem k jimi zvolenému způsobu vypořádání SJM významná.

Z uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu není správný v posouzení otázky vypořádání SJM nařízením prodejem nemovitých věcí. Protože důvod nesprávnosti platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byly dovolacím soudem zrušeny rozsudky soudů obou stupňů (spolu s doplňujícím usnesením soudu prvního stupně o nákladech státu, nikoli doplňující usnesení o zastavení řízení o vydání movitých věcí) a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. října 2004

JUDr Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 20. October 2004