JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1342/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. B., a 2) J. B., zastoupeným advokátem, o zdržení se zásahů do vlastnických práv a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 10 C 1339/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č. j. 28 Co 69/2004-329, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č. j. 28 Co 69/2004-329, a rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 16. září 2003, č. j. 10 C 1339/95-302, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2003, č. j. 10 C 1339/95-302, zamítl žalobu „na vydání rozsudku, podle kterého jsou žalovaní povinni zdržet se rušení vlastnického práva žalobce k parcele č. 765, zapsané na LV č. 36 pro katastrální území a obec V. L. a zkrátit střechu domu č. p. 19 ve V. L. na původní délku 30 cm včetně okapového žlabu a odstranit ze zdi tohoto domu, stojícího na hranici uvedené parcely, obložení z cihel v šířce cca 15 cm, které bylo na uvedenou zeď zabudováno v říjnu 1995“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, soudním poplatku a znalečném.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 20, stavební parcely č. 54, na níž stojí dům č. p. 20, a parcely č. 765 – zahrady v obci a kat. území V. L. Žalovaní tamtéž mají ve společném jmění manželů dům č. p. 19, stojící na stavební parcely č. 22. Nemovitosti účastníků spolu bezprostředně sousedí. Žalovaní v rámci rekonstrukce domu zbudovali na domě novou střechu, která je delší, než byla původní. Podle revizního znaleckého posudku Ing. M. K. vede hranice mezi pozemky parcelních čísel 22, 54 a 765 po štítu bývalé stodoly na parcele č. 22, dále na východní roh domu č. p. 19, poté podél jižní stěny tohoto domu a pak po stávajícím oplocení až k ulici. S ohledem na nedostatečně vedené historické geodetické a kartografické podklady a proměnlivou mezní odchylku při měření hranic pozemku, nelze přesně stanovit průběh hranic mezi pozemky účastníků a s přesností určit, zda a v jakém rozsahu dům žalovaných zasahuje do pozemku žalobce parc. č. 765. Tvrzení žalobce, že přizdívkou o 0,15 m došlo k rozšíření domu žalovaných směrem do pozemku žalobce, nelze podle měřičských podkladů potvrdit, ani vyvrátit, neboť se jedná o hodnotu menší, než je dopustná odchylka pro měření délek, a šířka domu na východní straně není ve starých náčrtech uvedena. Střešní plášť včetně okapu domu žalovaných přesahuje nad pozemek žalobce parc. č. 765 na jednom okraji střechy o 1 m a na druhé straně o 1,25 m. Přesah činí celkem 17 m2. Žalobce na pozemku pod přesahem střechy domu žalovaných nic nepěstuje, roste tam jen tráva. Do svého domu dojíždí jen jednou týdně. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce z hlediska ustanovení § 135c a § 3 odst. 1 ObčZ a dospěl k závěru, že by uplatnění práva žalobce na odstranění stavby bylo v rozporu s dobrými mravy s ohledem na značný nepoměr mezi újmou, kterou přesah střechy včetně okapu domu žalovaných způsobuje žalobci, a újmou, která by vznikla žalovaným odstraněním tohoto přesahu. Podle soudu prvního stupně není účelné, aby střešní přesah domu žalovaných byl přikázán do vlastnictví žalobce, nebo aby bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch žalovaných.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. března 2004, č. j. 28 Co 69/2004-329, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně, považoval odvolací za správná a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že „do vlastnictví žalobce by musela být přikázána stavba, která přesahuje do jeho pozemku jen nepatrně a tu nelze oddělit tak, aby se jednalo o samostatnou věc ve smyslu práva, což vyplývá již z toho, že jde o přesah střechy a přizdění k obvodové zdi domu, u kterého navíc nelze najisto postavit, zda a o kolik zasahuje do pozemku žalobce. Přikázání části pozemku, kterou žalovaní zastavěli, do jejich vlastnictví za náhradu nepřichází pro nesouhlas žalobce v úvahu“. Zřízení věcného břemene ve prospěch domu žalovaných by bylo výrazným omezením vlastnického práva žalobce. Při posuzování účelnosti odstranění stavby je třeba vedle porovnání hospodářských a jiných ztrát zohlednit i otázku dobré víry na straně žalovaných jako stavebníků. Odvolací soud dovodil, že žalovaní nepostupovali svévolně a nelze učinit závěr, že by nebyli v dobré víře, že mohou stavět, neboť stavbu před jejím započetím ohlásili stavebnímu úřadu v přesvědčení, že pro opravu střechy a domu stavební povolení nepotřebují, a o stavební povolení požádali dodatečně poté, co v průběhu opravy střechy zjistili, že střecha bude muset mít jiný tvar, byť toto stavební povolení bylo následně zrušeno. Žalovaní nabídli žalobci finanční kompenzaci za přesah střecha nad pozemek žalobce, ten ji však odmítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že ze znaleckých posudků Ing. L. Č. a Ing. M. K. je zřejmé, že žalovaní porušili vlastnická práva žalobce a že jejich střecha výrazně zasahuje do jeho pozemku. Vytýká soudům obou stupňů, že neprovedly důkaz spisem Policie ČR, místního oddělení S., a spisem Stavebního úřadu v P., které navrhoval k prokázání porušení jeho vlastnického práva přizděním stěny domu žalovaných o šířku cihly a jeho snaze o zabránění nepovolené stavbě žalovaných. S poukazem na Listinu základních práv a svobod je podle žalobce třeba brát v úvahu především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv bylo zasaženo. Je věcí soudu, aby v souladu s ustanovením § 135c ObčZ našel nevhodnější řešení pro tuto ochranu. Pokud soudy zamítly žalobu na ochranu vlastnického práva z důvodu rozporu s dobrými mravy, pak jde o nucené omezení vlastnického práva. V rozporu s § 126 a § 127 ObčZ tak ke škodě vlastníka pozemku „chrání porušitele zákona, černou stavbu a práva, která žalovaní nemají“. Podle žalobce zkrácení střechy domu žalovaných není nijak technicky náročné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání s tím, že nesplňuje předpoklady jeho přípustnosti. K věci samé uvedli, že neměli v úmyslu poškodit žalobce zřízením nepovolené stavby. Původní přesah střechy přes hranici pozemku činil cca 30 cm, celková plocha nynějšího přesahuje představuje 17 m2, v nichž je započten i původní přesah, který žalobci nevadil. Finanční vyrovnání, které žalobci navrhli a které nepřijal, výrazně přesáhlo místní cenu pozemku.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právní významu neřeší.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem neodpovídá správnému výkladu ustanovení § 135c ObčZ, jak bude dále dovolacím soudem vyloženo. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v rozporu s hmotným právem ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ a dovolání je tak přípustné.

Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet. Proto se také nemůže odchýlit od skutkových zjištění, jež nalézací soudy učinily ohledně okolností, za nichž neoprávněná stavba vznikla.

Právní závěry odvolacího soudu, že nároky uplatněné žalobou je třeba podřadit pod ustanovení § 135c ObčZ a nikoli pod § 126 odst. 1 ObčZ, nebyly v dovolacím řízení zpochybněny a dovolací soud neměl důvod tuto otázku posuzovat odchylně.

Podle § 135c odst. 1 ObčZ zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“).

Podle § 135c odst. 2 ObčZ pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.

Podle § 135c odst. 3 ObčZ soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva je stavbě.

Nejvyšší soud již v rozsudku z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 2001, uvedl, že „řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.); pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z § 135c obč. zák.“. Dovolací soud neměl důvod odchýlit se od tohoto právního názoru. Jestliže tedy oba soudy dospěly k závěru, že daný případ neoprávněné stavby nelze dobře řešit způsobem navrženým žalobcem, tj. odstraněním části stavby, neměly žalobu zamítnout, ale rozhodnout v rámci jiných možností daných § 135c ObčZ o jiném způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky. Zamítnutím žaloby totiž legalizovaly neoprávněný zásah do vlastnických práv žalobce bez jakékoliv kompenzace, kterou ustanovení § 135c ObčZ umožňuje. Za předpokladu existence důvodů pro zachování neoprávněné stavby je řešením vypořádávajícím vztahy mezi účastníky zřízení věcného břemene, na jehož základě by žalobce byl povinen strpět to, co by v důsledku pouhého zamítnutí žaloby stejně musel trpět, avšak za odpovídající náhradu. V tomto směru pak lze přisvědčit dovolateli v názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) neodpovídá principům ochrany základních lidských práv zakotveným v článku 11 Listiny základních práv a svobod. Pokud tedy soudy v nalézacím řízení po zjištění, že sporná stavba je stavbou ve smyslu § 135c ObčZ neoprávněnou, učinily závěr, že je třeba žalobu zamítnout, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

K právnímu posouzení jednotlivých nároků lze ještě dodat následující:

Při úvaze o účelnosti odstranění (zkrácení) přesahující části střechy domu žalovaných na původní délku by se soud neměl obejít bez znalosti alespoň přibližného vyčíslení výše nákladů, které by za tím účelem bylo třeba vynaložit.

Při posuzování otázky, zda žalovaní obložením zdi svého domu na hranicích mezi pozemky stran zasáhli do pozemku žalobce, za situace, kdy tato (původní) zeď tvořila přirozenou (nikoli parcelní) hranici mezi pozemky, by bylo možné vyjít z hypotetické úvahy, že nesahal-li pozemek žalobce až ke zdi domu č. p. 19 žalovaných, lze uvažovat o vydržení takové části pozemku žalobcem. Jestliže by pak předpoklady vydržení části pozemku mezi parcelou žalobce a domem žalovaných byly splněny, nebylo by třeba zjišťovat parcelní hranici a hranice by byla dána rozsahem držby žalobce či jeho právních předchůdců. Pokud by naopak původní zeď domu žalovaných již dříve přesahovala do pozemku žalobce (jeho právních předchůdců), bylo by jisté, že její rozšíření do pozemku žalobce by představovalo neoprávněnou stavbu. Úvahy v tomto směru, podložené zjišťováním okolností případného vydržení žalobcem (jeho právními předchůdci) umožňuji snadněji dospět k závěru, zda a nakolik žalovaní rozšířením zdi svého domu na úkor cizího (vydrženého) pozemku svou neoprávněnou stavbou zasáhli do vlastnických práv žalobce.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. října 2004

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Vydáno: 05. October 2004