JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1339/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 94/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2004, č. j. 8 Co 650/2003-184, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. září 2001, č. j. 8 C 94/99-101, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. října 2001, č. j. 8 C 94/99-103, pod bodem I. výroku z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného parcelu č. 41 – zahrada o výměře 193 m2 v kat. území V. p. P., zapsanou u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 22, a pod bodem II. uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání podílu 21 604,50,- Kč. Pod body III. až V. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Soud prvního stupně tímto rozsudkem vypořádal toliko označený pozemek v ceně 19 300,- Kč a investice ze společného majetku účastníků do nemovitosti žalovaného ve výši 24 539,- Kč, když zjistil, že účastníci jako bývalí manželé se na vypořádání movitých věcí dohodli.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 6. května 2002, č. j. 8 Co 281/2001-132, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o odnětí osvobození od soudních poplatků žalobkyni, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu doplnění dokazování ohledně investic do domu žalovaného.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 19. prosince 2002, č. j. 8 C 94/99-160, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2003, č. j. 8 C 94/99-173, pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného označený pozemek a pod bodem II. uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání podílu 9 650,- Kč. Pod body III. až VI. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Manželství účastníků, jak zjistil soud prvního stupně uzavřené 10. 7. 1976, zaniklo rozvodem 12. 6. 1996. Společnou domácnost a společné bydliště měli účastníci do roku 1994. Mezi účastníky zůstal nevypořádán jen pozemek, který soud prvního stupně přikázal žalovanému, neboť ten s ním naposled disponoval a žalobkyně o něj neměla zájem. Pokud jde o investice do nemovitosti žalovaného, soud se jimi nezabýval s tím, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, když přes opakovanou výzvu soudu neuvedla, kdy které investice byly provedeny a z jakých finančních prostředků byly konkrétně hrazeny, zda z oddělených žalobkyně či ze společných patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků.

Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. ledna 2004, č. j. 8 Co 650/2003-184, rozsudek soudu prvního stupně, kromě bodu IV. výroku ohledně soudního poplatku, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně „správně vycházel z tvrzení, která měl k dispozici, a správně dovodil, že tato tvrzení ohledně tzv. vnosů učiněných za trvání manželství do majetku žalovaného nemohla postačit k uznání těchto nároků“. Povinnost tvrzení byla na žalobkyni a soud prvního stupně nebyl oprávněn provádět důkazy, které podle žalobkyně měl provést, a to jen na základě jejích obecných tvrzení. Při jednání 19. 12. 2002 , kdy s poukazem na ustanovení § 205a OSŘ bylo dáno poučení o tom, do kdy lze uplatňovat skutečnosti a důkazy, žalobkyně a její zástupce nebyli přítomni, zástupce žalobkyně však byl k tomuto jednání řádně předvolán a k jednání se nedostavil bez náležité omluvy. Proto nemůže namítat nedostatečné příslušné poučení. K vypořádání tak zůstala toliko označená nemovitost.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítá, že soudy obou stupňů jí odepřely právo na spravedlivý proces, neboť se z nesprávných důvodů odmítly zabývat se jejím nárokem na vypořádání investic do domu žalovaného. Počátek vnosů vázala na stavební povolení ze 16. 5. 1977 a 26. 8. 1992 s tím, že v prvním případě opravy trvaly asi pět let a ve druhém případě asi dva roky. V době, kdy opouštěla dům žalovaného, tj. v roce 1994, bojler a kotel se v domě nacházely. Pokud jde o její vlastní finanční prostředky vložené do domu žalovaného, poukázala na to, že měla na své vkladní knížce uloženou částku přes 20 000,- Kč, někdy v roce 1977 nebo 1978 zcela vybrala a použila na nákup materiálu a stravu zedníků. Dobu provádění investic znovu upřesnila v odvolání. Poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ se jí nedostalo. V případě pochybností měl soud vycházet z toho, že veškeré investice do domu žalovaného byly učiněny ze společných prostředků účastníků, a nikoliv že nebyly provedeny vůbec. Jestliže pro odstup doby nedokázala investice blíže upřesnit, pak mohl být vypracován znalecký posudek „se stanovením rozpětí podle cen, jak se tyto v době provádění investic pohybovaly“, jak opakovaně navrhovala. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Nejvyšší soud v usnesení z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 160, svazek 2, dovodil, že “právním názorem ve smyslu § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně“. Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v citovaném rozhodnutí a tyto jsou zcela použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.

Odvolací soud zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně z důvodu doplnění dokazování ohledně investic do domu žalovaného, aniž ve věci vyslovil závazný právní názor. Pokud soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku, učinil tak na základě doplněného dokazování a nikoli proto, že by byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proto nelze opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.

Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právní významu neřeší.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neřeší takovou právní otázku, která by mohla mít zobecňující význam pro rozhodovací činnost soudů, a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu v daném případě není.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. listopadu 2004

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 18. November 2004