JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 131/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Sportovního klubu H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) B. L., a 2) A. T., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 738/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2005, č. j. 23 Co 212/2005-79, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č. j. 4 C 738/2003-53, zamítl žalobu na určení, „že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 673/2 o výměře 12 734 m2 – ostatní plocha, sportoviště, zapsaného na LV 238 pro katastrální území H., okres P., u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P.-z.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně mimo jiné zjistil: Sporný pozemek podle dřívější pozemkové evidence – pozemkového katastru byl součástí pozemku parc. č. 673 – role, jehož vlastníky byli S. a A. T. V katastru nemovitostí na LV č. 238 pro obec a kat. území H. jsou jako vlastník sporného pozemku vedeny žalované, každá v rozsahu jedné poloviny, žalovaná 1) na podkladě rozhodnutí státního notářství o dědictví sp. zn. D 670/1976, žalovaná 2) s odkazem na vložku 15 pozemkové knihy pro kat. území H. Finanční odbor ONV P.-z. rozhodnutím ze 7. 12. 1960, č. j. Fin: 180-A-683/60-Ko, rozhodl k žádosti TJ S. ve H. (právního předchůdce žalobce) podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. o přechodu dílu pozemku parc. č. 673 – role ve výměře 1,27 ha, zapsaného ve vl. č. 15 pozemkové knihy pro kat. území H., vlastnicky patřícího S. a A. T., do vlastnictví TJ S. H., která uvedený majetek užívá na základě nájemního poměru jako sportovní hřiště. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 15. 12. 1960. Na podkladě tohoto rozhodnutí byl žalobce přesvědčen, že je vlastníkem sporného pozemku, který od roku 1947 sloužil jako fotbalové hřiště. Asi v roce 1961 byly na něm postaveny šatny, vybudována studna a pozemek oplocen. V roce 1991 žalovaná 1) požádala žalobce o vrácení sporného pozemku. Do té doby se žalované nikdy nedožadovaly zpřístupnění pozemku ani jiných nároků ve vztahu k němu. Následně se žalovaná 1) se žalobcem dohadovala o výši nájemného z pozemku a vznášela námitky proti jeho terénním úpravám. Soud prvního stupně s odkazem na § 28b odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dospěl k závěru, že žalované je třeba považovat za vlastnice sporného majetku, neboť jako takové byly zapsány v katastru nemovitostí k 24. 6. 1991. Zápis vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí byl proveden až 20. 3. 1998 a posléze byl opravou provedenou katastrálním úřadem zrušen. K tvrzení žalobce, že sporný pozemek nabyl vydržením, soud prvního stupně dospěl k závěru, že i když žalobce byl v době od 7. 12. 1960 do roku 1991 v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, vlastnické právo k tomuto pozemku vydržením nenabyl, neboť za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. neuplynula zákonem stavená desetiletá vydržecí doba, občanský zákoník č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal a podle občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. oprávněným držitelem mohl být jen občan. Stát, socialistická ani jiná organizace nemohly být způsobilým subjektem vydržení. Protože žalobce v roce 1991, kdy žalované jej požádaly o vydání předmětného pozemku a žalobce z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že není zapsán jako jeho vlastník, pozbyl dobrou víru, nebylo již na místě posuzovat vydržení podle občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 1992.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. července 2005, č. j. 23 Co 212/2005-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího soudu je rozsudek soudu prvního stupně také „v souladu s principy spravedlnosti a v souladu s principy právního a demokratického státu. Je třeba vycházet z toho, že právní předchůdce žalovaných S. T. umožnil užívání pozemku právnímu předchůdci žalobce na základě nájemní smlouvy a pokud by nedošlo k jednostrannému právnímu úkonu – nucenému vyvlastnění tohoto pozemku, nebyl by zřejmě pozemek nikdy odňat z vlastnictví žalovaných“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů nesprávného právního posouzení věci a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Namítl, že právní závěr odvolacího soudu, že novela občanského zákoníku č. 131/1983 Sb. vázala institut vydržení pouze na občany, „ve světle judikatury dovolacího soudu nemůže obstát“. Rozhodnutí odvolacího soudu postavené na druhém právním závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v souladu s principy právního a demokratického státu, je podle žalobce nepřezkoumatelné. Navíc není pravdou, že by platilo, že pozemek byl odňat z vlastnictví žalovaných. Rozhodnutími soudů obou stupňů byla vyloučena možnost, aby byl zhodnocen význam skutečnosti, že žalobce je řádným vlastníkem staveb na sporném pozemku. V rozhodnutí není odpověď na otázku, „proč např. jiným vlastníkům pozemků zastavěných za určitých okolností vlastnictví zůstane, současně nemohou být vydány oprávněných osobám a těm se zakládá jiné právo s cílem zmírnit utrpěnou křivdu“. Žalobce si neuvědomuje, že by odvolací soud naznačil, že hodlá věc posoudit jinak. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalované se k dovolání nevyjádřily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 132a odst. 1 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991 subjektem oprávněné držby mohl být občan i právnická osoba. Oprávněná držba právnické osoby však nemohla s ohledem na § 135a ObčZ vyústit v nabytí vlastnictví vydržením. Možnost nabýt vlastnické právo vydržením umožnila teprve novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. Vlastníkem nemovitosti se tak od 1. 1. 1992 stane právnická osoba, která má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. Do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné, vykonávané před tímto dnem. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 196, svazek 2. Žalobce k 1. 1. 1992 však nebyl oprávněným držitelem sporného pozemku, neboť v roce 1991, kdy jej žalované vyzvaly ke vrácení sporného pozemku, pozbyl dobrou víru, že mu tento pozemek patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Přitom není významné, zda se držitel věci dozví skutečnosti vyvracející oprávněnost jeho držby (tj. že není vlastníkem věci) od uživatele věci a nikoli od jejího vlastníka. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný tamtéž pod C 1176, svazek 16. K 1. 1. 1992 žalobce nedržel pozemek jako oprávněný držitel po dobu deseti let.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. října 2006

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 17. October 2006