JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1292/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) J. P., B) L. P., a C) M. P., všech zastoupených advokátem, proti žalované V. P., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. Zn. 10 C 124/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2002, č. j. 39 Co 113/02-254, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci se domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k níže uvedeným nemovitostem. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. července 2001, č. j. 10 C 124/95-214, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobců J. P., L. P., M. P. a žalované V. P. ke stavební parcele č. 993 s domem č. p. 28 a vedlejšími stavbami, k zahradě parc. č. 994 a k pozemkům parc. č. 108/2 – pastviny o výměře 374 m2, parc. č. 110 – role o výměře 2518 m2, parc. č. 111 – role o výměře 11509 m2, parc. č. 207 – role o výměře 4064 m2, parc. č. 220 – role o výměře 8341 m2, parc. č. 222 – role o výměře 35143 m2, parc. č. 224 – role o výměře 8021 m2, parc. č. 256 – role o výměře 35068 m2, parc. č. 301 – role o výměře 6201 m2, parc. č. 944 – role o výměře 10100 m2, parc. č. 124 – role o výměře 5744 m2, parc. č. 288 – role o výměře 4467 m2 v KÚ D., obec P., zapsaných na LV č. 368 v katastru nemovitostí u KÚ P.“. Současně přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobci J. P. ideálních 6/16, L. P. ideálních 6/16 a M. P. ideální 4/16 pozemků parc. č. 222 – role o výměře 35143 m2, parc. č. 944 – role o výměře 10100 m2, parc. č. 220 – role o výměře 8341 m2, parc. č. 110 – role o výměře 2518 m2, parc. č. 124 – role o výměře 5744 m2, parc. č. 207 – role o výměře 4064 m2 a parc. č. 108/2 – pastvina o výměře 374 m2 v KÚ D. zapsaných na LV č. 368 v katastru nemovitostí u KÚ P., a žalované přikázal do jejího výlučného vlastnictví pozemky č. 256 – role o výměře 36068 m2, parc. č. 111 – role o výměře 11509 m2, parc. č. 224 – role o výměře 8021 m2, parc. č. 301 – role o výměře 6201 m2 a parc. č. 288 – role o výměře 4467 m2 zapsaných na LV č. 368 v katastru nemovitostí u KÚ P. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „žalobcům, a to J. P. ideálních 6/16, L.P. ideálních 6/16 a M. P. ideální 4/16, se přikazují do podílového spoluvlastnictví pozemky dle geometrického plánu zhotoveného ing. P. V. č. 866/6/2001 dne 19. 5. 2001 pod č. 14/2001 a schváleného KÚ P. dne 4. 6. 2001 pod č. j. 3031/2001, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a to parcely č. 993/2 – zastavěná plocha o výměře 567 m2 a parc. č. 994/2 – zahrada o výměře 5806 m2 spolu se stodolou v KÚ D. obec h. m. P. zapsaných na LV 368 v katastru nemovitostí u KÚ P.“, a dále, že „žalované se přikazují do výlučného vlastnictví pozemky dle geometrického plánu zhotoveného ing. P. V. č. 866-6/2001 dne 19. 5. 2001 pod č. 14/2001 a schváleno KÚ P. dne 4. 6. 2001 pod č. j. 3031/2001, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a to pozemek parc. č. 994/1 – zahrada o výměře 2933 m2 a parc. č. 994/3 – zahrada o výměře 286 m2, parc. č. 993/1 – zastavěná plocha rodinný dům o výměře 2431 m2 – zastavěná plocha spolu s domem č. p. 28, přístřeškem, špejcharem, strojovnou, stájemi, slepičárnou a kolnou v KÚ D. obec hl. m. P. zapsaných na LV 368 u KÚ P.“. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že „žalobce J. P. je povinen zaplatit žalované 617,25 Kč, žalobce L. P. je povinen zaplatit žalované 617,25 Kč, žalobkyně M. P. je povinna zaplatit žalované 411,50 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku“. Výroky pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobci a žalovaná byli podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí; podíl každého z žalobců A) a B) činil ideální 3/16, žalobkyně C) 2/16 a žalované 8/16. O užívání nemovitostí se spoluvlastníci nebyli schopni dohodnout. Nemovitosti vedené pod č. p. 28 tvořily jednotný zemědělský komplex ohrazený kamennou zdí, představovaný rodinným domem a hospodářskými objekty umístěnými na pozemku parc. č. 993 – zastavěná plocha a z části na pozemku parc. č. 994 – zahrada. Zemědělské stavby byly ve špatném až havarijním stavu. Komplex staveb spolu s pozemky bylo možno reálně rozdělit způsobem navrženým znalcem J. D., jejich ocenění, resp. stanovení obecné ceny provedl znalec ing. J. B. Soud dospěl k závěru, že jsou dány zákonné podmínky pro reálné rozdělení nemovitostí podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“); prodej věci a rozdělení výtěžku, který žalovaná též požadovala, nebylo možno provést, neboť způsoby vypořádání mají zákonem stanovené pořadí a přednost mělo rozdělení věcí.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. prosince 2002, č. j. 39 Co 113/02-254, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích o věci samé o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věcí do výlučného vlastnictví účastníků (I. a II.)“ s tím, že „výměra pozemku parc. č. 207 – role je 4.046 m2 a pozemku parc. č. 256 – role je 36.068 m2“. Dále rozhodl, že „ve výroku o věci samé ohledně vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků (III.) se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobci J. P. a L. P. jsou povinni zaplatit žalované každý 802,- Kč a žalobkyně L. P. je povinna zaplatit žalované 535,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil výslechem znalce ing. J. B. Dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo s ohledem na všechny okolnosti případu správné. Analyzoval důvody, které soud prvního stupně vedly k jeho závěrům včetně hlediska srovnatelnosti vypořádaných podílů tak, aby žádný ze spoluvlastníků nebyl nucen hradit jinému vysoké finanční částky. Napravil pouze chybné uvedení výměr u pozemkových parcel č. 207 a č. 256 a zvýšil o 30% vypořádací podíly, které mají žalobci hotově zaplatit žalované, a to s přihlédnutím k výpovědi jmenovaného znalce, učiněné s přihlédnutím k nárůstu obecných cen sporných nemovitostí v průběhu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a tvrdí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; není jí známo, že by obdobná věc byla judikaturou řešena. S odkazem na způsob zrušení podílového spoluvlastnictví předmětných nemovitostí a jeho vypořádání soudem prvního stupně namítá, že se soud vůbec nezabýval její námitkou, že rozdělením pozemků, které spolu s budovami tvoří jednotný komplex, obehnaný kamennou zdí, ztratí nemovitosti na hodnotě, a neposuzoval účelnost dalšího využívá nemovitostí z tohoto hlediska. Soud postupoval podle § 142 odst. 1 ObčZ a vyšel z toho, že pořadí způsobů vypořádání, uvedených v tomto zákonném ustanovení, musí být zachováno, s tím, že nemovitosti je možno dobře rozdělit. V této souvislosti dovolatelka považuje za významnou otázku, jejíž vyřešení má zásadní právní význam, zda nemovitosti budou účelně využity, když rozdělením ztratí svoji hodnotu. Její názor, že tomu tak bude, v podstatě podpořili i znalci. Soud se ale spokojil s prohlášením žalobců, že na pozemcích chtějí hospodařit, ač tuto možnost měli již předtím, ale nikdy ji nevyužili. Nespravedlnost rozhodnutí soudu dovolatelka spatřuje i v tom, že jí byly přiděleny pozemky zatížené zdevastovanými stavbami s nutností jejich nákladné asanace, zatímco žalobcům byly přiděleny pozemky nezatížené a nekontaminované. Poukazuje zejména na to, že parcely č. 993 a 994 měly být přikázány do jejího vlastnictví za přiměřenou náhradu, což by odpovídalo § 142 odst. 1 ObčZ, neboť jen jako celek by byly využity účelně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Názor, že § 142 odst. 1 ObčZ stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity, odpovídá konstantní soudní praxi (viz např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/88, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a také vyplývá jasně ze znění zákona. Soud může provést způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné. Je-li takto věc možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, které ostatně není rozhodující a navíc se toto kritérium uplatňuje jen při rozhodování o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu (R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvažovat o tom, že věc je nedělitelná z hospodářských důvodů, spočívajících v tom, že věci nově vzniklé po dělení budou mít nižší cenu než původní věc je možné jen v případě, že soud učiní příslušné skutkové zjištění o takovém poklesu ceny. V daném případě však soudy takové zjištění neučinily. Žalovaná sice v průběhu řízení učinila návrh na prodej nemovitostí a rozdělení výtěžku, ovšem důvody pro tento postup nebyly zcela jasné (t. j. není zřejmé, zda se týkal všech nemovitostí nebo jen části ohrazené zdí) a v zápětí jej popřela, když souhlasila s reálným rozdělením nemovitostí (č. l. 9 v.). Ani v odvolání netvrdila, že by rozdělení nemovitostí bylo nereálné proto, že dělením poklesne cena nemovitostí oproti původnímu stavu, ale argumentovala tím, že žalobci dostanou lukrativní stavební parcely, které hodlají prodat. Navíc k neúčelnosti dělení nenabídla soudu žádné důkazy, (viz § 120 odst. 1 OSŘ) ze kterých by bylo zřejmé, že k takovému poklesu ceny dojde a nepoložila ani znalci takto zaměřené dotazy. Znalec Ing. J. B. sice uvedl, že prodej nemovitostí a rozdělení výtěžku by byl namístě, ale činil tak vzhledem k „nejasnému budoucímu využití předmětného areálu“, nikoliv k nehospodárnosti dělení. Proto se soudy takovou skutečností nemusely zabývat. Rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pak vychází ze stavu v době rozhodování věci (§ 154 odst. 1 OSŘ) a k budoucím nejistým událostem nelze přihlížet. Dovolatelka se cítí poškozena způsobem dělení nemovitostí; otázka, jakou cenu by za jejich prodej v době rozhodování bylo možno získat je otázkou skutkovou a způsob jejich dělení je významný jen pro tuto konkrétní věc, nemá obecný význam a nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadní .

Je tedy zřejmé, že právní otázka považovaná dovolatelkou za zásadní, nemá pro řešení dané věci význam, když kritérium účelného využití věci se týká rozhodování o přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům, a o takové rozhodování v dané věci nešlo.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. října 2004

JUDr. Jiří Spáčil,CSc.,v. r.

předseda senátu

Vydáno: 12. October 2004