JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1273/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 10, Kodaňská 1441/46, IČ 69797111, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 90/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 16. prosince 2004, č. j. 60 Co 191/2004-69, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 16. prosince 2004, č. j. 60 Co 191/2004-69, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedených pozemkových parcel, tvořících předzahrádku domu čp. 354 v tamním katastrálním území, které se stavební parcelou a zahradou užívá jako vlastní. Dům s přilehlými pozemkovými parcelami získal do svého vlastnictví odstupní smlouvou z 12. 6. 1990. Přestože tyto nemovitosti užíval od uvedeného data jako vlastní, a jeho právní předchůdkyně jej takto užívaly nepřetržitě od roku 1926, je v katastru nemovitostí jako vlastnice sporných pozemkových parcel vedena žalovaná.

Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2004, č. j. 5 C 90/2003-46, určil, „že žalobce L. V. je vlastníkem pozemku parcela číslo 1030/374 o výměře 205 m² a pozemku parcela číslo 1030/375 o výměře 198 m² dosud zapsaných na L. V. číslo 60000 pro obec a katastrální území T.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že sporné pozemky byly od roku 1924 jako součást parcely č. 1030/326 ve vlastnictví B. Č. Tuto parcelu kupní smlouvou z roku 1926 do vlastnictví nabyla F. H., poté ji na základě kupní smlouvy z roku 1935 do vlastnictví získala M. V. a ta ji kupní smlouvou z roku 1967 převedla do vlastnictví matky žalobce B. V. Žalobce ji do vlastnictví nabyl na základě odstupní smlouvy z roku 1990. Přestože sporné parcely byly od parcely č. 1030/326 odděleny již v roce 1926, užívali je právní předchůdkyně žalobce jako svůj majetek, ač předmětem uvedených kupních smluv od tohoto roku již nebyly. Všichni jejich uživatelé se domnívali, že jsou jejich vlastníky a o tomto vlastnictví nepochybovala ani obec T. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že babička žalobce M. V. věděla, že sporné pozemky byly odděleny od parcely č. 1030/326 a že tudíž nebyla jejich oprávněnou držitelkou. Její snacha a žalobcova matka B. V. však byla přesvědčena, že je jejich vlastnicí a byla v dobré víře, že součástí pozemku, který na ni byl převáděn, jsou rovněž sporné pozemkové parcely. S touto dobrou vírou je do užívání převzal i žalobce. Když v roce 1994 zjistil, že tyto pozemky nejsou součástí parcely č. 1030/326, inicioval právní kroky k vyřešení otázky vlastnictví. Žalobce a jeho právní předchůdkyně pozemky užívali nepřetržitě po dobu 27 let. Soud prvního stupně proto rozhodl ve smyslu § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).

Krajský soud v Brně – pobočka Zlín jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č. j. 60 Co 191/2004-69, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení.

Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně vydržení vlastnického práva sporných pozemků žalobcem, resp. jeho právními předchůdkyněmi. Uvedl, že M. V. nedržela sporné pozemky oprávněně, neměla žádný právní titul, na základě něhož by mohla být přesvědčena, že jí vlastnické právo k pozemkům patří. Tvrzení žalobce, že dobrá víra byla založena tím, že pozemky užívala V. rodina jako vlastní, není skutečností způsobilou ke vzniku dobré víry žalobce ani jeho právních předchůdkyň. Otázku dobré víry nutno hodnotit objektivně, nikoliv z pouhého subjektivního hlediska. K poměru výměr nabytého a skutečně drženého pozemku pak odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1398/2000. V této souvislosti připomenul poměr celkové výměry sporných pozemků 395 m² ke skutečně vlastněnému pozemku č. 1030/326 o výměře 898 m². Při běžné opatrnosti žalobce i jeho právní předchůdkyně mohli vědět, že užívají pozemek větší výměry. Nemohli tudíž vlastnické právo ke sporným pozemkovým parcelám vydržet.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud pominul významnou skutečnost, že žalobcova babička M. V. v roce 1935 koupila dva pozemky – parcely č. 1030 a č. 1036, které v té době měly daleko větší výměru, než v současné době pozemek č. 1030/326, nestál na nich žádný dům a zmíněné pozemky tvořily jeden funkční celek spolu se spornými pozemky. V roce 1937 byla z části zmíněných pozemků vytvořena stavební parcela a postaven dům čp. 354, byla provedena oprava mapy a vyznačena cesta, která oddělila dvě parcely, k nimž se žalobce domáhá určení vlastnického práva. Rovněž otázku omluvitelnosti omylu při užívání sporných pozemkových parcel z hlediska poměru jejich plochy ve vztahu k ploše skutečně držených pozemků odvolací soud nezhodnotil správně. Vycházel totiž jen z výměry pozemku č. 1030/326, která činila 898 m², zatímco měl vyjít z celkové plochy do vlastnictví nabytých pozemků. Pokud odvolací soud tvrdí, že žalobce a jeho právní předchůdci měli a mohli při běžné opatrnosti vědět, že užívají pozemek o daleko větší výměře, než vlastnili, neuvádí, co za běžnou opatrnost vůbec považuje. Žalobce se naopak domnívá, že si počínal zcela běžně, když dokonce ani státní notář při sepisování odstupní smlouvy v roce 1990 nepovažoval za nutné do této smlouvy uvádět výměry pozemků. Za této situace bylo logické, že žalobce neměl důvod výměry pozemků přeměřovat a nabyté nemovitosti začal užívat tak, jak je před ním řadu let užívaly jeho právní předchůdkyně, aniž by kdokoliv toto užívání zpochybňoval. V tomto směru připomíná výpovědi svědků a dovozuje, že nejen ze subjektivního, ale i z objektivního hlediska byl on i jeho právní předchůdkyně v dobré víře, že užívají pozemky, jež jsou jejich vlastnictvím. Sama skutečnost, že započal otázku vlastnictví sporných pozemkových parcel řešit poté, co podle jeho přesvědčení došlo nedopatřením k provedení příslušných zápisů, svědčí, že v předchozím období ani on, ani jeho právní předchůdkyně neměli pochybnosti o svém vlastnictví. V opačném případě totiž mohl věc ponechat v tom stavu, v jakém se nacházela, neboť se dá předpokládat, že by věc nikdo nikdy neřešil. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2000, vyslovil: „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. V takovém případě se oprávněná držba opírá o tzv. domnělý (putativní) titul. Tímto domnělým titulem je právní skutečnost která má za následek nabytí vlastnického práva ke skutečně nabytému pozemku. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3/2005 a poznámku připojenou v citovaném časopise k tomuto rozsudku, ve které je odkaz na další judikaturu. Jinak řečeno, nabude-li někdo pozemek a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným a jeho držba může vyústit ve vydržení.

Uvedené úvahy lze vztáhnout i na případy, kdy nabyvatel (bez ohledu na to, zda jde o přechod či převod nemovitosti) se v omluvitelném omylu chopí držby pozemků v rozsahu, ve kterém je užíval jeho předchůdce, přičemž v převzatých pozemcích je zahrnuta i část ve vlastnictví třetí osoby.

Dovolací soud považuje s přihlédnutím ke všem okolnostem věci zpravidla za omluvitelný omyl, pokud výměra omylem převzatého pozemku nepřesahuje 50% pozemku skutečně nabytého. Pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný pod č. C 1399 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto hranici prolomit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3/2005 a možná hlediska tam uvedená, viz též poznámku k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, publikovanou v Soudních rozhledech č. 3/2005). Jde ovšem jen o velmi přibližné vymezení, v každém případě je třeba přihlédnout ke konkrétní situaci a vyjít z jejího posouzení.

V dané věci se odvolací soud konstatoval, že B. V., jejíž držbu považoval soud prvního stupně za oprávněnou, nemohla být oprávněnou držitelkou, neboť její držba se neopírala o způsobilý právní důvod. Tímto důvodem však byla právní skutečnost, na základě které držitelka nabyla sousední pozemky do vlastnictví (šlo o putativní titul). Pokud tedy odvolací soud považoval za překážku pro vznik oprávněné držby a vydržení nedostatek právního titulu držby, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. V dalším řízení bude též třeba přihlédnout k námitce žalobce, že v době, kdy se jeho předchůdci ujali držby, nebyly pozemky zastavěny a představovaly souvislý celek, takže poměr výměry držených a vlastněných pozemků byl jiný než ten, ze kterého vycházel odvolací soud.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. července 2006

JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. July 2006