JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 919/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. B. G. C. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o 41.462,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 117/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. ledna 2003, č.j. 4 C 117/2000-90, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 20 Co 110/2003-129, takto:

I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. ledna 2003, č.j. 4 C 117/2000-90, se zastavuje.

II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 20 Co 110/2003-129, se odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.105,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dříve užívající obchodní firmu D. C. s.r.o.) se žalobou ze dne 28.6.2000 (poté změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 41.462,90 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 13.3.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná, která u něj pracovala ve funkci vedoucí organizace a jednatelky společnosti a byla odpovědná za řádnou evidenci majetku společnosti, učinila objednávku a dne 12.3.1999 převzala ve svém bydlišti v O. od soukromého podnikatele R. K. „počítačové komponenty“ na přestavbu personálního počítače. Protože při kontrole účetnictví v roce 1999 bylo zjištěno, že daňový doklad byl žalobcem řádně zaplacen, ale personální počítač se v evidenci společnosti nenachází, žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne 27.4.2000 k neprodlenému vrácení movitých věcí (mimo jiné i „sestavy počítače ze dne 12.3.1999“); na tuto výzvu žalovaná sdělila, že „žádné z věcí nemá“.

Okresní soud v Náchodě (poté, co žalobce podáním ze dne 26.10.2001, doručeným soudu dne 29.10.2001, vzal žalobu ohledně částky 12.439,90 Kč zpět s odůvodněním, že ji žalovaná zaplatila) rozsudkem ze dne 14.1.2003, č.j. 4 C 117/2000-90, zastavil řízení „v části, v níž žalobce žádal po žalované zaplacení 12.439,90 Kč“, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 23.935,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30.7.2000 do zaplacení, zamítl žalobu „v části, v níž žalobce žádal po žalované zaplacení 5.088,- Kč, 12 % úroku z částky 23.935,- Kč od 13.3.1999 do 30.7.2000, 2% úroku z částky 23.935,- Kč od 30.7.2000 do zaplacení a 12% úroku z částky 5.088,- Kč od 29.6.2000 do zaplacení“, a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci na nákladech řízení 12.562,- Kč k rukám zástupce žalobce. Vycházeje ze zjištění, že žalovaná, která pracovala u žalobce ve funkci vedoucí organizace a zároveň zastávala funkci jednatelky, neoprávněně z prostředků žalobce uhradila částku 23.935,- Kč za počítačovou sestavu, jež byla dle objednávky jejího manžela dodána do místa jejich bydliště, a že vyfakturovaný materiál a práce nebyly provedeny pro potřeby žalobce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu ve výši 23.935,- Kč, která žalobci vznikla tím, že „faktura byla zaplacena za něco, co se v majetku žalobce nenachází“. Žalobu zamítl ohledně částky 5.088,- Kč s příslušenstvím proto, že považoval za důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, a ohledně části příslušenství proto, že žalobce se domáhal přiznání úroků z prodlení před dobou prodlení (tj. před 30.7.2000) a ve výši přesahující dvojnásobek diskontní sazby stanovené ČNB k tomuto dni.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13.11.2003, č.j. 20 Co 110/2003-129, rozsudek soudu prvního stupně („vyjma odvoláním nenapadených výroků pod body I a III“, tj. výroku o zastavení řízení ohledně částky 12.439,90 Kč a zamítavého výroku), jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 23.935,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30.7.2000 do zaplacení a na náhradě nákladů 2.340,50 Kč, potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci na nákladech odvolacího řízení 8.325,- Kč k rukám „advokáta žalobce“ a České republice na nákladech řízení 2.340,50 Kč „na účet“ Okresního soudu v Náchodě. Odvolací soud - poté, co zopakoval důkaz výslechem svědka R. K. a co zhodnotil jeho výpověď jako věrohodnou, neboť jde o osobu nezávislou na žalobci, která je bez hmotného či jiného zájmu na výsledku sporu – dovodil, že žalovaná z titulu svého pracovního zařazení, do jejíž náplně patřilo mimo jiné proplácení faktur účtovaných žalobci, vyplatila z majetku žalobce částku 23.935,- Kč, ačkoli „se jednalo o částku fakticky účtovanou za počítačovou sestavu žalované, respektive rodiny žalované“, a že „počítačová sestava se nikdy nestala majetkem společnosti žalobce, přestože z majetku žalobce byla zaplacena“. Shodně se soudem prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná uvedeným jednáním (zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce) způsobila žalobci škodu, kterou je povinna žalobci nahradit, a to bez ohledu na obsah předávacího protokolu z 1.11.1999; odpovědnosti za škodu nezbavuje žalovanou ani skutečnost, že škoda, kterou žalobci způsobila, vyšla najevo až později (po kontrole účetnictví).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti „rozsudku Okresního soudu v Náchodě, č.j. 4 C 117/2000, ze dne 14.1.2003“, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) a § 237 odst.3 o.s.ř., neboť rozhodnutí byla vydána v rozporu s hmotným právem; otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že „oba soudy, které v uvedené věci rozhodovaly, nesprávně zhodnotily předložené důkazy žalovanou a přisoudily žalobci neexistující nárok“. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že „žalovaná podepsala předmětnou fakturu“, není správný, neboť „tato skutečnost nebyla nikdy před soudy obou stupňů prokázána, resp. tento důkaz nebyl nikdy proveden, ačkoliv bylo důkazní břemeno na straně žalobce“, a že „konstatování Krajského soudu v Hradci Králové o věrohodnosti svědka“ je „naprosto nepřípustné“, protože svědek uváděl záměrně nepravdy, neboť bylo v jeho zájmu, aby mohl dále vykonávat práce ve prospěch žalobce. Žalovaná odvolacímu soudu dále vytýká, že „nevzal v potaz“ žalovanou předložený listinný důkaz (dopis žalobce ze dne 20.1.2000), podle něhož byla dne 23.2.2000 provedena inventura, která „konstatovala chybějící PC“; žalovaná, podle níž „tento nadčasový dopis zcela jasně prokazuje, že celá akce vůči žalované je pouze smyšlená a doklady předložené žalobcem jsou podvrhem“, připomíná, že při ukončení pracovního poměru jí bylo vydáno potvrzení o tom, že všechny závazky a pohledávky vůči firmě má vyrovnány, a domnívá se, že „pokud se nějaké PC nacházelo ve firmě žalobce, bylo toto neprodleně samotným žalobcem zrekvírováno tak, aby bylo možno po žalované vymáhat smyšlenou dlužnou částku“. Vytýká dále soudům, že nezkoumaly, zda byly splněny „atributy předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu“, tedy protiprávní úkon („nebylo prokázáno“), vznik škody („tato existuje pouze v papírové podobě“) a příčinná souvislost („nebylo prokázáno“); namítá, že soudy neprovedly dostatečně důkazní řízení, resp. „eliminovaly z prováděných důkazů pouze ty důkazy, které byly vhodné pro vydání obou rozhodnutí“, aniž by vzal v úvahu „celkem logické důkazy žalované“, kterými nepochybně prokázala, že „se skutku, kterým by jí vznikla povinnost úhrady vůči žalobci, nedopustila“. Za „velmi spornou“ považuje žalovaná i otázku výše způsobené škody, oběma soudům vytýká, že se nedokázaly vypořádat se základní otázkou sporu, „jaká je vlastně výše případné škody“ (uvádí, že původní žaloba zněla na částku 41.462,90 Kč, že tato částka byla rozsudkem soudu prvního stupně „ponížena“ na částku 23.935,- Kč a dovozuje, že „pokud nějaká škoda vznikla, tak pouze ve výši 19.619,- Kč, což je cena bez daně“, že „z částky 23.935,- Kč byla částka 4.316,20 Kč uplatněna jako odpočet DPH a zbývající částka 19.619,- Kč šla přímo do nákladů firmy“, že „z této částky prokazatelně nebyla odvedena daň z příjmu“ a že případná škoda „by se možná pohybovala v částce okolo 10.000,- Kč, což je pouhá čtvrtina původně žalované částky“). Konečně žalovaná namítá nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, protože „žalobce by měl případný úspěch pouze v necelé polovině svého nároku a rozhodnutí o přiznání nákladů řízení není v souladu s poměrem úspěchu stran ve sporu“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. (rozhodnutí soudu nemá ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam) a napadená rozhodnutí nelze podřadit žádnému z případů vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b), § 238, § 238a a § 239 o.s.ř.; tvrzení dovolatelky v dovolání nelze „klasifikovat“ ani jako dovolací důvod podle § 214a odst. 3 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 14.1.2003, č.j. 4 C 117/2000-90, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14.1.2003, č.j. 4 C 117/2000-90, zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zabývaje se dále dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237, § 238, § 238a a § 239 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o.s.ř. [§ 238 a § 238a o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O náhradě nákladů řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. § 167 odst.1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení § 237 o.s.ř. v posuzované věci dána, a to již z toho důvodu, že usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím (usnesením) ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného (a o takový spor šlo i v projednávané věci), je tedy věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je rozhodnutím o vedlejším plnění (jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy), které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé.

Dovolání proti nákladovým výrokům není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení - ve vztahu mezi účastníky navzájem ani vztahu mezi účastníky a státem - není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení, případně o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Žalovaná dále napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (tj. o přisouzení částky 23.935,- Kč s příslušenstvím) potvrzen.

Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalovaná ve svém dovolání právní závěry odvolacího soudu (aplikaci ustanovení § 172, případně § 179 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. I když uvádí, že „rozhodnutí byla vydána v rozporu s hmotným právem“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) a z toho, jak vymezila otázku zásadního právního významu („oba soudy nesprávně zhodnotily předložené důkazy žalovanou a přisoudily žalobci neexistující nárok“), je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky významné (soudy „eliminovaly z prováděných důkazů pouze ty důkazy, které byly vhodné pro vydání obou rozhodnutí“). Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „svědek R. K. uváděl záměrně nepravdy, neboť bylo v jeho zájmu, aby mohl dále vykonávat práce ve prospěch žalobce“, že „dopis žalobce ze dne 20.1.2000 zcela jasně prokazuje, že celá akce vůči žalované je pouze smyšlená a doklady předložené žalobcem jsou podvrhem“, že „pokud se nějaké PC nacházelo ve firmě žalobce, bylo toto neprodleně samotným žalobcem zrekvírováno tak, aby bylo možno po žalované vymáhat smyšlenou dlužnou částku“, a že „škoda existuje pouze v papírové podobě“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že žalobci žádná škoda nevznikla, že nebyl prokázán protiprávní úkon žalované (neboť žalovaná „nepochybně prokázala, že se skutku, kterým by jí vznikla povinnost úhrady vůči žalobci, nedopustila“) ani příčinná souvislost]. Tím, že dovolatelka na odlišném skutkovém závěru buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.030,- Kč (srov. § 3 bod 5., § 10 odst.3, § 14 odst.1, § 15, § 16 odst.2 a § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 2.105,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2004

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Vydáno: 30. August 2004