JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 89/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., s. p. T., s. p., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 75/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.9.2007 č.j. 26 Co 488/2007-29, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému stanovena povinnost „vyplácet již vyplácenou náhradu zvýšenou o částku 6.000,- Kč“, a to od 1.3.2007. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 3.6.1971 utrpěl „velmi těžký pracovní úraz a to výhradně zaviněný zaměstnavatelem“, a je nyní „řádně veden“ na úřadu práce. Dne 27.2.2007 mu žalovaný sdělil, že z vyplácené náhrady mu bude odečítána částka 6.000,- Kč měsíčně, což se podle názoru žalobce „výrazně příčí dobrým mravům, ale i zákonu č. 262/2006 Sb.“.

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 7.6.2007 č.j. 7 C 75/2007-11 „návrh, aby žalovaný byl povinen vyplácet žalobci již vyplácenou náhradu zvýšenou o částku 6.000,- Kč, od 1.3.2007“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že předmětem sporu je „odečet částky 6000,- Kč z náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako 75% minimální mzdy dle vládního nařízení č. 567/2006 Sb.“. Je skutečností, že žalobce je již delší dobu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, že s příslušným úřadem práce řádně spolupracuje, avšak „dosud se pro žalobce žádné vhodné zaměstnání opatřit nepodařilo a žalobce už pak nemá nárok ani na hmotné zabezpečení – podporu v nezaměstnanosti“. Proto je podle soudu prvního stupně žalobci správně odečítána minimální mzda, která činí – vzhledem k tomu, že žalobce „sám je invalidní důchodce“, „má tedy omezené pracovní uplatnění“ – 75% částky 8.000,- Kč. Protože „u každého poživatele částečného invalidního důchodu právní předpis vychází ze 75% minimální mzdy“, a vzhledem k tomu, že „75% z částky 8.000,- Kč je 6.000,- Kč“, je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že „výpočet žalovaného při poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobce od 1.1.2007 je správný“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (poté, co připustil změnu žaloby tak, aby „žalovanému byla uložena povinnost vyplácet žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zvýšenou o 6.000,- Kč od 1.1.2007“) rozsudkem ze dne 13.9.2007 č.j. 26 Co 488/2007-29 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že tuto žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považuje za naprosto správný postup soudu prvního stupně, jestliže „ve skutkové a právní rovině“ vycházel i z výsledků předchozích řízení vedených pod sp.zn. 7 C 63/2004 a sp. zn. 5 C 159/98. Zdůraznil, že „ve všech třech věcech je předmětem řízení totožný nárok, pouze za odlišné období“, a že „žalobce si musí být vědom toho, že náhrada je mu poskytována s odečetem určitého výdělku nikoliv teprve od 1.1.2007, ale dlouhodobě“. Poukázal na skutečnost, že „ani dnes platný zákoník práce nezakotvuje pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku jiné principy“. Také podle ustanovení § 371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., účinného od 1.1.2007, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, přičemž za výdělek po pracovním úrazu je považován výdělek ve výši minimální mzdy; tuto výši stanoví nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný v daném případě postupoval v souladu s platnou právní úpravou a jeho jednání proto není možné „pokládat za rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 14 odst. 1 ZP“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle jeho názoru rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, soudy při hodnocení důkazů zejména nepostupovaly „v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce, se souvisejícími zákony a právními předpisy, které upravují zejména výpočet výše náhrady za ztrátu na výdělku“ za situace, kdy „zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu, kterým bylo doživotně poškozeno jeho zdraví ve ztrátě části levé ruky“, „nemůže vykonávat vhodné zaměstnání“. Podle jeho názoru má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, který spatřuje rovněž ve výkladu ustanovení § 371 zák. č. 262/2006 Sb., jednak v souvislosti s odečtením minimální mzdy (resp. 75% minimální mzdy) z vyplácené náhrady mzdy po skončení pracovní neschopnosti zaměstnance, který je veden na úřadu práce, a „se kterým řádně spolupracuje a nemůže sehnat nové zaměstnání výhradně ze zdravotních důvodů pro trvalé následky způsobené pracovním úrazem“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Námitka žalobce, že soudy posuzovaly nesprávně otázku výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku, není důvodná. Již v předchozím řízení žalobce vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 159/98 vysvětlil dovolací soud v rozsudku ze dne 4.3.2004 č.j.21 Cdo 732/2003-343 postup v případě, jestliže zaměstnanec nekoná práci, která je rozhodná pro určení jeho výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. Východiska, jimiž se řídí stanovení náhrady za ztrátu na výdělku v případě nezaměstnanosti poškozeného zaměstnance, byla vysvětlena rovněž v rozsudku ze dne 22.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 347/2002: bylo zdůrazněno, že z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít po pracovním úrazu příjem z vlastní výdělečné činnosti; výdělek po pracovním úrazu se v tomto případě určuje podle pravděpodobného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. K posouzení minimální mzdy jako výdělku po pracovním úraze se dovolací soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 24.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 1029/2004, ve kterém dovodil, že minimální mzda vyjadřuje nejnižší možnou hranici „výdělku po pracovním úraze“ ve smyslu § 195 odst. 1 zák. práce (zákona č. 65/1965 Sb.) a že nemusí vyjadřovat výši mzdy, kterou by zaměstnanec se zachovanou (sníženou) pracovní schopností za příznivější situace na trhu práce pravděpodobně dosahoval při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Na těchto závěrech dovolací soud setrvává i v současné době a nemá důvod k jejich změně.

Zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce rovněž nemůže spočívat ve výkladu ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce (zákona č. 262/2006 Sb.), který odvolací soud zmiňoval jen pro zdůraznění skutečnosti, že ani poté, co byl přijat nový zákoník práce, se východiska pro stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nijak nezměnila. Uvedené totiž nemění ničeho na tom, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti požadovaný z titulu pracovního úrazu ze dne 3.6.1971, který byl žalobci průběžně poskytován již v minulosti (byť ve výši, s níž žalobce stále nesouhlasí), se řídí i v současné době dosavadními právními předpisy (srov. § 364 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2009

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 16. April 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč