JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 803/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. P., o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, trvání pracovního poměru a o 19.730,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 4 C 13/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2002, č.j. 54 Co 371/2001-101, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou ze dne 13.1.1999 podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 14.1.1999 a doplněnou podáními ze dne 24.5.1999 a ze dne 6.3.2000), aby bylo určeno, že „ústní výpověď daná žalovaným žalobci (který u jeho firmy uzavřel dne 1.5.1996 pracovní smlouvu) dne 16.11.1998 je neplatná a pracovní poměr nadále trvá, a to až do doby, kdy bude řádně ukončen pracovní poměr dle zák. práce“, a že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci 19.730,- Kč odstupné za dva měsíce dle zák. práce s úroky z prodlení ve výši 20% ročně od 1.12.1998 do zaplacení do tří dnů od nabytí právní moci“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že výpověď z pracovního poměru mu byla dána ústně z důvodu zrušení firmy, což je v rozporu se zákoníkem práce, a že mu bylo slíbeno dvouměsíční odstupné, které mu dosud nebylo vyplaceno.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13.12.2000, č.j. 4 C 13/99-46, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 6.300,- Kč k rukám „právní zástupkyně žalovaného“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce ukončení pracovního poměru „ústní výpovědí žalovaného ze dne 16.11.1998 neprokázal“. Vycházel přitom ze zjištění, že žalovaný dne 30.10.1996 doručil žalobci, který u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 5.5.1996 jako topenář-instalatér, písemnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce (odůvodněnou tím, že žalobce od 16.10.1996 nedocházel do zaměstnání a důvod své nepřítomnosti neomluvil), jejíž neplatnost žalobce u soudu nenapadl, a že proto jeho pracovní poměr u žalovaného skončil uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31.12.1996; po 1.1.1997 žalobce pro žalovaného již nepracoval v pracovním poměru, ale pouze občas podle jejich ústní dohody (měl pracovat na základě živnostenského oprávnění, které však žalovanému nikdy nepředložil). Protože žalobce neprokázal, že by u žalovaného nadále pracoval v pracovním poměru po 1.1.1997 až do té doby, co mu byla dána „ústní výpověď z pracovního poměru“, zamítl i žalobu na zaplacení odstupného 19.730,- Kč.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.1. 2002, č.j. 54 Co 371/2001-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokátky Mgr. A. N. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že „k datu 31. prosince 1996 došlo k platnému ukončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným na základě výpovědi ze dne 30. října 1996“, neboť žalobce se v zákonné lhůtě nedomáhal u soudu neplatnosti této výpovědi. Tvrzení žalobce, že došlo k uzavření dalšího pracovního poměru a tento byl ukončen „ústní výpovědí“ žalovaného ze dne 16.11.1998 považoval shodně se soudem prvního stupně za neprokázané; v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Další doplnění dokazování považoval za nadbytečné, neboť důkazy navržené žalobcem v odvolání by nemohly změnit skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („proti všem jeho výrokům“, tj. do výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a do výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení), podal žalobce dovolání, jehož důvody spatřuje v ustanovení „§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.“. Namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci, neboť „oba rozhodující soudy nesprávně právně posoudily výpověď žalovaného z 30.10.1996 jako právní úkon platný a perfektní a naopak výpověď ústní ze dne 16.11.1998, jejíž neplatnosti se žalobce domáhal, měly posoudit jako úkon neplatný, minimálně pro nedostatek písemné formy“. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje to, že mu při jednáních jak u soudu prvního stupně, tak u soudu odvolacího nebylo umožněno klást otázky žalovanému a svědkovi P. P. (staršímu) a vyjádřit se k těmto provedeným důkazům. Odvolacímu soudu dále vytýká neprovedení jím navržených důkazů, zejména opětovného výslechu svědka P. P., přehledem o odpracovaných dnech v říjnu 1996, potvrzením Finančního úřadu F. n. O. a výpisem z rejstříku živnostenského úřadu, které mohly vést ke zcela jinému skutkovému zjištění, než k jakému došel soud prvního stupně a odvolací soud; na základě těchto důkazů by soudy musely - podle žalobce - dojít k závěru, že „předmětnou výpověď je třeba minimálně považovat za simulovaný právní úkon učiněný žalovaným s cílem zastřít skutečný stav věci“, že „takový úkon rozhodně nemohl vyvolat žádné právní následky, tím méně tak závažný následek jako je skončení pracovního poměru“, a že „žalobce nikdy nemohl pracovat pro žalovaného na tzv. živnostenský list“. Navrhl „provedení všech důkazů, které navrhl v odvolacím řízení“ a poté „zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu“.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 9.1.2002), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních předpisů“ (podle „ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000“, neboť rozsudek soudu prvního stupně bylo vydán dne 13.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu ustanovení bodu 17. Části dvanácté, Hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), projednal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208 o.s.ř.); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů potvrzen.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil.

Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu; uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku (nad rámec ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř.), že „proti tomuto rozsudku lze podat dovolání …“, pak šlo jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Takové upozornění nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že žalobce v průběhu odvolacího řízení (před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) nenavrhl, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Za této situace může tedy přípustnost dovolání vyplývat pouze z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

I když žalobce v dovolání uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu – mimo jiné -proto, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že tvrzením, že mu „při jednáních jak u soudu prvního stupně, tak u soudu odvolacího nebylo umožněno klást otázky žalovanému a svědkovi P. P. (staršímu) a vyjádřit se k těmto provedeným důkazům“, uplatňuje vadu uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.1997, sp.zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.

Dokazování provádí soud při jednání (srov. § 122 odst. 1 o.s.ř.). Je-li to účelné, může být o provedení důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může důkaz z pověření senátu provést mimo jednání. Účastníci mají právo být přítomni u takto prováděného dokazování. Jeho výsledky je třeba vždy při jednání sdělit (srov. § 122 odst.2 o.s.ř.). Účastníci mají právo se souhlasem předsedy senátu klást otázky vyslýchaným osobám (srov. § 126 odst. 3 a § 131 odst. 2 o.s.ř.) a vyjádřit se k návrhům na důkazy, k výsledkům provedeného dokazování i k právní stránce věci (srov. § 118 odst. 3, § 123 o.s.ř.).

V posuzovaném případě nebylo postupem soudů žalobci znemožněno v průběhu řízení realizovat jeho procesní práva. Soudy obou stupňů věc projednaly a rozhodly - jak vyplývá z obsahu spisu - při jednáních, k nimž byli účastníci řádně předvoláni. Jednání před soudem prvního stupně dne 13.12.2000, po jehož skončení byl vyhlášen rozsudek, a jednání před odvolacím soudem dne 9.1.2002 se žalobce (i žalovaný) osobně zúčastnil. Jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání ze dne 13.12.2000, soud prvního stupně žalobci příležitost k vyjádření k provedeným důkazům, jakož i k přednesu závěrečného návrhu poskytl a žalobce jí také využil. Rovněž odvolací soud – jak je zřejmé z obsahu protokolu o jednání ze dne 9.1.2002 – umožnil žalobci učinit přednes a navrhnout důkazy. Vzhledem k tomu, že u obou těchto jednání byl osobně přítomen i žalovaný, žalobci ničeho nebránilo, aby – chtěl-li žalovanému klást otázky – o tuto možnost předsedu senátu požádal, což neučinil.

Ani v postupu soudu při výslechu svědka P. P. (staršího) před dožádaným soudem nelze spatřovat postup, jímž by žalobci byla odňata možnost jednat před soudem. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou jako soud dožádaný žalobce řádně vyrozuměl o tom, že dne 2.11.2000 bude proveden důkaz výslechem tohoto svědka, žalobce se však dopisem doručeným dožádanému soudu dne 1.11.2000 z neúčasti u výslechu omluvil a požádal soud – mimo jiné - aby svědkovi položil otázky, které v dopise uvedl. Z obsahu protokolu o výslechu svědka P. P. (staršího) před dožádaným soudem Okresním soudem v Rychnově ze dne 2.11.2000 je zřejmé, že předseda senátu, který výslech prováděl, svědkovi otázky uvedené žalobcem v písemném podání položil a že svědek na ně také odpověděl; skutečnost, že žalobce měl možnost se k výpovědi tohoto svědka vyjádřit, vyplývá pak z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 13.12.2000 (žalobce prohlásil, že „považuje výpověď svědka P. P. za lživou“).

Z uvedeného vyplývá, že žalobci bylo umožněno uplatnit všechna procesní práva, které mu zákon jako účastníku řízení poskytuje.

Ani dalšími námitkami žalobce obsaženými v dovolání [zejména, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které navrhl a které mohly vést ke zcela jinému skutkovému zjištění, než k jakému došly soudy (přičemž předkládá vlastní skutkové závěry), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci] se dovolací soud nemohl zabývat. Z pohledu toho, zda řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zda rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tj. z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.], může být rozhodnutí odvolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. - přezkoumáno, jen je-li dovolání proti němu přípustné podle ustanovení § 238 o.s.ř., popřípadě - z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. - podle ustanovení § 239 o. s. ř.

Dovolání žalobce není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

O náhradě nákladů řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. § 167 odst.2 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zákon [srov. § 238a odst.1 písm.a), část věty za středníkem o.s.ř.] nepřipouští. Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o usnesení ve věci samé. Protože dovolatel netvrdí a ani ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., nezakládá přípustnost dovolání ani ustanovení § 237 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že žalobci nebyla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, nemůže být rozsudek odvolacího soudu postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., a protože - jak výše uvedeno - dovolání podle ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce ani vedlejší účastnice s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. července 2006

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. July 2006