JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 7/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. D., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) D. M., zastoupené advokátkou, 2) Z. K., o určení neplatnosti odmítnutí dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 17 C 183/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2005, č. j. 18 Co 573/2004-69, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 28.12.2000 se žalobkyně domáhala určení, že „právní úkon odmítnutí dědictví, který učinila před zdejším soudem ve věci č.j. 10 D 1947/88-40 dne 18.5.1989, je neplatný“. Uvedla, že „při projednávání dědictví před zdejším soudem č.j. 10 D 1947/88-40 po její matce R. D., zemř. 25.7.1988, prohlásila, že odmítá toto dědictví u vědomí toho, že se ho vzdává ve prospěch svých dětí, a to Z. M., a D. M., nar. 4.2.1976“; že „od počátku roku 1991 začaly nastávat rozepře a neshody v její rodině, které vyústily v to, že jí dcery fyzicky napadly, a to opakovaně“; že „v době její nemoci a po vážné operaci v září téhož roku jí dcery ani nikdo z rodiny nepomohl a musela se dovolat pomoci u cizích lidí“; že „pro opětovné fyzické napadání ze strany obou dcer a bití byla mnohokrát nucena hlásit tyto skutečnosti Policii ČR“; že „vzhledem k uvedeným skutečnostem se dovolává absolutní neplatnosti svého právního úkonu odmítnutí dědictví pro rozpor s dobrými mravy“; že „podle jejího mínění se dostal obsah tohoto jejího právního úkonu, jímž byl projev vůle odmítnutí dědictví ve prospěch dětí, do rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými zásadami demokratické společnosti“; že „se svého dědictví vzdala s tím, že o ní děti budou ve stáří a nemoci pečovat, nikoliv se k ní chovat tak, že to uráží a dotýká se to její lidské důstojnosti a zároveň jí to jako matku nesmírně citově zasahuje a zraňuje“.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19.4.2004, č.j. 17 C 183/2002-40, žalobu zamítl; rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit první žalované náklady řízení ve výši 6.575,- Kč k rukám její zástupkyně a že ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně žádným způsobem neprokázala neplatnost úkonu vydědění“; že „odmítnutí dědictví neznamená vzdání se dědictví ve prospěch někoho, ale odmítnutí dědictví jako celku“; že „s ohledem na uvedené závěry se soud nezabýval naléhavostí právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, který měl spočívat v tom, že by si případně vyřešila otázku bydlení“.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.5.2005, č.j. 18 Co 573/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou“; změnil „ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a prvou žalovanou“ tak, že „prvé žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“; „nepřiznal“ první žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a rozhodl, že „žalobkyně a druhá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a dodal, že „nelze v žádném případě dovodit neplatnost právního úkonu odmítnutí dědictví, který žalobkyně učinila“; že „odvolatelka mylně zaměňuje neplatnost právního úkonu se zákonnými podmínkami vydědění“; že „žalobkyně zcela irelevantně poukazuje na to, že žalované jako její dcery se k ní špatně chovají a neposkytují jí potřebnou pomoc ve stáří a nemoci“; že „takové chování žalovaných by bylo důvodem pro vydědění, nikoli však důvodem pro vyslovení neplatnosti právního úkonu odmítnutí dědictví“; že „institut odmítnutí dědictví není koncipován tak, že by dědictví mohlo být odmítnuto ve prospěch konkrétní odmítajícím dědicem určené osoby“; že „pokud dědic dědictví odmítne, nastupují na jeho místo další osoby ze zákona“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Namítá, že „její rozhodnutí vzdát se dědictví, včetně samotného jednání k tomu směřujícího, bylo činěno v omylu, který byl vyvolán druhou stranou, tj. žalovanými“; že „tento omyl spočíval v tom, že žalované ji ujišťovaly o výhodnosti takového krok s tím, že se zaručovaly k tomu, že se vždy budou o ni řádně starat a chovat se k ní odpovídajícím způsobem“; že „tento omyl byl u ní ze strany žalovaných cíleně a úmyslně vyvolán“; že „žalobkyně se nevzdávala dědictví vůči neurčitému okruhu dědiců, nýbrž vůči svým dvěma dětem tak, jak byla z jejich strany k tomu motivována“; že „v dědickém řízení nebyla o důsledcích tohoto svého jednání řádně poučena a jeho důsledky neznala“; že „úkon odmítnutí dědictví je současně nepochybně a zjevně v rozporu s dobrými mravy, pokud je vzato v úvahu, že jde o matku a její dvě děti“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když dovolatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „její rozhodnutí vzdát se dědictví, včetně samotného jednání k tomu směřujícího, bylo činěno v omylu, který byl vyvolán druhou stranou, tj. žalovanými“; že „tento omyl spočíval v tom, že žalované ji ujišťovaly o výhodnosti takového krok s tím, že se zaručovaly k tomu, že se vždy budou o ni řádně starat a chovat se k ní odpovídajícím způsobem“; že „tento omyl byl u ní ze strany žalovaných cíleně a úmyslně vyvolán“; že „žalobkyně se nevzdávala dědictví vůči neurčitému okruhu dědiců, nýbrž vůči svým dvěma dětem tak, jak byla z jejich strany k tomu motivována“; že „v dědickém řízení nebyla o důsledcích tohoto svého jednání řádně poučena a jeho důsledky neznala“). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolatelka dále namítá, že „úkon odmítnutí dědictví je současně nepochybně a zjevně v rozporu s dobrými mravy, pokud je vzato v úvahu, že jde o matku a její dvě děti“.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Protože odvolací soud při posouzení otázky, zda se posuzovaný právní úkon odmítnutí dědictví nepříčí dobrým mravům, v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 39 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska této právní otázky zásadní význam. Na místě je ovšem zdůraznit, že dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání i dalších jejích podání - nezpochybňuje soulad samotného posuzovaného právního úkonu odmítnutí dědictví s dobrými mravy, ale namítá „rozpor s dobrými mravy“ ve vztahu k jednání žalovaných, jež není předmětem zkoumání v dané věci.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. června 2006

JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 21. June 2006