JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 681/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

21 Cdo 682/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. E. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. B., zastoupenému advokátem, 2) M. P., zastoupenému advokátem a 3) I. B., o 1.600.108,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaného 2) o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. Nc 6003/2003, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 a o dovoláních žalobce a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2005 č.j. 20 Co 409/2004-227, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ze dne 14. dubna 2005 č.j. 20 Co 409/2004-227 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí vzájemné žaloby o určení, že nemovitosti žalovaného 2) nejsou zatíženy zástavním právem, a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.

II. Dovolání žalovaného 2) proti usnesení krajského soudu ze dne 11. února 2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 a dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ze dne 14. dubna 2005 č.j. 20 Co 409/2004-227 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 1.600.108,- Kč s tím, že tato pohledávka může být uspokojena pouze z výtěžku prodeje zástav, se zamítají.

III. Rozsudek krajského soudu ze dne 14. dubna 2005 č.j. 20 Co 409/2004-227 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí vzájemné žaloby o určení, že nemovitosti žalovaného 2) nejsou zatíženy zástavním právem, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. P., a.s. v likvidaci se sídlem v P., se domáhala [žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně a po přistoupení žalované 3) do řízení], aby jí žalovaní zaplatili 1.600.108,- Kč s tím, že tato pohledávka může být uspokojena pouze z výtěžku prodeje zástavy, a to ve vztahu k žalovaným 1) a 3) "budovy čp. 209 s pozemkem parc. st. č. 1807 a pozemku parc. č. 1488/20, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. v katastru nemovitostí pro k.ú. M. K. na LV č. 567", a ve vztahu k žalovanému 2) "budovy čp. 182 s pozemkem parc. st. č. 147 a pozemku parc. č. 50/4, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. v katastru nemovitostí pro k.ú. K. na LV č. 468". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 5.4.1993 č. 0102/93 poskytla "výrobnímu družstvu P. – N." střednědobý úvěr "na investice", jehož jistina měla být zaplacena do 20.3.1997, a že k zajištění pohledávky z úvěru bylo podle zástavní smlouvy ze dne 5.4.1993 zřízeno k nemovitostem žalovaných zástavní právo. Zástavní věřitelka se poté s dlužníkem ve smlouvě ze dne 22.6.1994 dohodla "s ohledem na jeho finanční situaci" na ukončení úvěrového vztahu s tím, že svůj dluh z úvěru ve výši 3.681.902,- Kč se dlužník zavázal zaplatit do 60 dnů od podpisu této smlouvy. Svůj závazek však nesplnil; s ohledem na uplatněné promlčení jejích nároků se zástavní věřitelka domáhá, aby ze zástav byla uspokojena pouze pohledávka úroků z prodlení za dobu od 1.3.2000, která podle jejího názoru nemůže být promlčena.

Žalovaný 2) se vzájemnou žalobou domáhal, aby bylo určeno, že jeho nemovitosti "popsané v žalobě" nejsou zatíženy zástavním právem. Svoji žalobu zdůvodnil zejména tím, že je neplatná zástavní smlouva ze dne 5.4.1993, neboť v době zřízení zástavního práva "neexistovala žádná pohledávka za žalovaným 2), kterou by bylo možno platně zástavním právem zajistit". Navíc v této době již závazek z úvěru zanikl a uplatněná pohledávka vychází z nového závazku, který nebyl zástavním právem zajištěn. Se zánikem úvěrového závazku zaniklo podle jeho názoru též zástavní právo.

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 5.8.2004 č.j. Nc 6003/2002-163 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci domáhala po žalovaných zaplacení 1.600.108,- Kč s tím, že "uspokojení této pohledávky se žalobkyně může vůči žalovaným domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, a to ve vztahu k žalovaným 1) a 3) budovy čp. 209 s pozemkem parc. st. č. 1807 a pozemku parc. č. 1488/20, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. v katastru nemovitostí pro k.ú. M. K. na LV č. 567, ve vztahu k žalovanému 2) budovy čp. 182 s pozemkem parc. st. č. 147 a pozemku parc. č. 50/4, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. v katastru nemovitostí pro k.ú. K. na LV č. 468, když splněním povinnosti jedním ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných", a vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný 2) domáhal určení, že "nemovitosti, a to budova čp. 182 s pozemkem parc. st. č. 147 a pozemek parc. č. 50/4, zapsané u Katastrálního úřadu v N. v katastru nemovitostí pro k.ú. K. na LV č. 468, nejsou zatíženy zástavním právem", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 58.556,30 Kč k rukám advokáta a žalovanému 2) 55.810,- Kč k rukám advokáta, že žalovaná 3) "nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení", že žalobkyně a žalovaný 2) "nemají právo na náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě" a že žalovaný 2) je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Náchodě na soudním poplatku za vzájemnou žalobu 3.000,- Kč. Poté, co dovodil, že nárok žalobkyně na uspokojení pohledávky ze zástav je třeba posoudit podle právní úpravy účinné do 31.8.1998, soud prvního stupně dospěl nejprve k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 5.4.1993 není - jak žalovaní namítali - neplatným právním úkonem. I když smlouvu o úvěru uzavřelo jako dlužník "sdružení P.", které nemělo způsobilost k právním úkonům, je třeba přihlédnout k tomu, že právní řád připouští, aby více osob podnikalo "pod společným jménem bez založení právnické osoby", a že "takto učiněným úkonům" se "přiznává právní závaznost potud, že tímto způsobem vzniklé závazky z podnikání byly ony osoby povinny splnit společně a nerozdílně". Za nedůvodnou soud prvního stupně označil obranu žalovaných 1) a 2) o tom, že zástavní právo nevzniklo, neboť zástavní smlouva byla podepsána ve stejný den jako smlouva o úvěru a k "čerpání úvěru došlo až později"; dovodil, že smlouva o úvěru má "charakter smlouvy konsensuální" (není proto k uzavření smlouvy o úvěru potřebné "samotné poskytnutí finančních prostředků") a že zástavním právem mohou být zajištěny i "závazky budoucí", aniž by k tomu muselo být dohodnuto "zvláštní ujednání". Uzavřením smlouvy o ukončení úvěrového vztahu ze dne 22.6.1994 zástavní právo podle názoru soudu prvního stupně nezaniklo; žalovaní totiž v této smlouvě výslovně "svolili k realizaci zástavního práva přímým prodejem pro případ řádného a včasného nesplnění nového závazku k zaplacení částky 3.681.902,52 Kč se 17% úrokem od 30.6.1994", navíc smlouva ze dne 22.6.1994 představuje tzv. privativní novaci ve smyslu ustanovení § 570 odst.1 občanského zákoníku, při níž zástavní právo nezaniká a zajišťuje i závazek, který nahradil původní závazek. I když zástavní právo dosud nezaniklo, je podle názoru soudu prvního stupně opodstatněná vznesená námitka promlčení. Právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, které se řídí podle ustanovení § 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku ustanoveními obchodního zákoníku, se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době, která začala běžet dnem 22.8.1994 [v den následujícím po dni, v němž žalovaným 1) a 2) skončila lhůta k plnění jejich povinnosti ze smlouvy ze dne 22.6.1994], a jejíž běh skončil ještě před podáním žaloby u soudu. Promlčená je i zajištěná pohledávka, jejíhož uspokojení se žalobkyně domáhá (úroků z prodlení). Úrokem je "peněžité plnění, na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového vztahu", je odvozeno od hlavního závazkového vztahu, zaniká spolu se zánikem hlavního závazkového vztahu, není právem se samostatným skutkovým základem (má tedy povahu dílčího plnění, které vzniká každý den samostatně) a promlčí se, dojde-li k promlčení hlavního závazkového vztahu; protože došlo k promlčení pohledávky ze smlouvy o ukončení úvěrového vztahu ze dne 22.6.1994, jsou promlčeny i úroky z prodlení se splněním této pohledávky.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci a žalovaný 2). V průběhu odvolacího řízení žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci oznámila soudu, že vymáhanou pohledávku postoupila společnosti A. E. L. a navrhla, aby postupník nastoupil do řízení na její místo. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 tomuto návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř. vyhověl, když dospěl k závěru, že dosavadní žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávky prokázala, že za odvolacího řízení nastala právní skutečnost, s níž je spojen převod práva, o něž v řízení jde, a že nový žalobce se svým vstupem do řízení na místo dosavadní žalobkyně souhlasil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Namítá, že odvolací soud při svém rozhodování nevzal náležitě v úvahu, že předmětem řízení je kromě nároku na uspokojení ze zástavy též vzájemná žaloba podaná žalovaným 2) o určení, že jeho nemovitosti, které "byly dány do zástavy", nejsou zatíženy zástavním právem. Z pohledu užití ustanovení § 107a o.s.ř. byl "v pozici žalobce" ve vztahu ke vzájemné žalobě žalovaný 2), který žádný návrh na nástupnictví neučinil a ani se ho soud "na jeho návrhy netázal". Není tu proto žádný důvod k tomu, aby původní žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci z řízení o vzájemné žalobě "vystoupila". Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému řízení.

Rozsudkem ze dne 14.4.2005 č.j. 20 Co 409/2004-227 Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci A. E. L., aby zaplatil žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 8.046,30 Kč k rukám advokáta a že "ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení; "jinak" rozsudek soudu prvního stupně "vyjma odvoláním nenapadeného výroku" o povinnosti žalovaného 2) zaplatit soudní poplatek potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.075,- Kč k rukám advokáta a že ve vztazích "mezi žalobcem a žalovaným 2) a "žalobcem a žalovanou 3)" nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s posouzením věci soudem prvního stupně s výjimkou závěru o povaze smlouvy o ukončení úvěrového vztahu ze dne 22.6.1994, kterou považoval "vzhledem k jejímu obsahu" za tzv. kumulativní novaci ve smyslu ustanovení § 516 občanského zákoníku, jejímž uzavřením "žádné zajištění nezaniklo", neboť podle ustanovení § 516 odst.3 občanského zákoníku zajištění práv, jichž se dohoda týká, trvá i nadále; i kdyby bylo možné považovat smlouvu ze dne 22.6.1994 za tzv. privativní novaci ve smyslu ustanovení § 570 občanského zákoníku, zástavní právo nezaniklo, neboť z obsahu smlouvy je "nanejvýš zřejmé, že dlužníci souhlasili s realizací zástavy pro případ včasného nesplnění dluhu". K otázce promlčení práva na uspokojení ze zástavy odvolací soud zdůraznil, že právo na úrok není právem se samostatným skutkovým základem a že proto nemůže mít charakter práva na dílčí plnění, které vzniká každým dnem samostatně a u kterého počíná každým dnem běžet promlčecí doba. Do prodlení se dlužník "dostává pouze jednou", neboť "právo ukládá dlužníku, aby řádné plnění poskytl jednou". Názor žalobce, podle kterého "v důsledku každodenního porušení povinnosti dlužníkem vzniká věřiteli každý den nové právo na úrok z prodlení", by ve svých důsledcích vedl ke "vzniku nepromlčitelných práv", neboť "právo na úrok by se nemohlo nikdy promlčet", a dlužník, který by se chtěl vyvázat z povinnosti platit úrok, by musel splnit "pod nekonečnou sankcí" promlčenou jistinu, což odporuje "samotné podstatě promlčení"; žalobcův nárok je proto promlčený a nemohl mu být přiznán.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaný 2).

Žalobce, jehož dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, namítá nesprávné posouzení otázky promlčení žalobou požadovaných úroků z prodlení z jistiny pohledávky. Nesouhlasí v první řadě se závěrem soudů o tom, že úrok z prodlení není právem se samostatným skutkovým základem a že tedy nemůže mít charakter práva na dílčí plnění, které vzniká každým dnem samostatně a u něhož počíná každým dnem běžet promlčecí doba. Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky a "přirostlé příslušenství" může být samostatným předmětem právního úkonu a jiných právních vztahů; vyplývá z toho mimo jiné, že promlčení a "soudní nevymahatelnost" jistiny nemůže mít bez dalšího za následek "soudní nevymahatelnost práva na zaplacení úroků z prodlení". Na promlčecí dobu u práv na úroky z prodlení je v obchodních závazkových vztazích třeba použít ustanovení § 393 odst.1 obchodního zákoníku, neboť "právem vzniklým z porušení povinnosti je rovněž úrok z prodlení". I když povinnost dlužníka plnit je "samozřejmě poprvé porušena prvním dnem prodlení se splněním závazku", trvá "po celou dobu dlužníkova prodlení" a je nepochybné, že počátek běhu promlčecí doby nelze spojovat s dobou splatnosti jistiny, ale se dnem porušení povinnosti; tato povinnost je pak "porušována opakovaně po celou dobu, dokud povinnost zaplatit jistinu pohledávky nezanikne splněním nebo jiným způsobem", z čehož vyplývá, že "úroky z prodlení se promlčují po dnech a promlčecí doba tedy běží samostatně pro právo na zaplacení úroků z prodlení za každý den prodlení se zaplacením jistiny". Žalobce poukazuje na to, že jeho námitky jsou v souladu se závěry vyslovenými o promlčení nároku na smluvní pokutu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001, odmítá argumentaci odvolacího soudu o "vzniku nepromlčitelných práv", neboť je "na dlužníku, zda dobrovolně splní své závazky a vyhne se tak povinnosti platit úroky z prodlení či nikoliv", a dovozuje, že v projednávané věci využil práva žalovat "existující dlužné úroky z prodlení" vycházející z toho, že jistina dluhu a úroky z prodlení "jsou dva co do své existence odlišné, samostatně uplatnitelné hmotněprávní nároky" a že promlčením jistiny právo nezaniká a "nadále existuje i právo na zaplacení dlužných úroků z prodlení". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 2), jehož dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí jeho vzájemné žaloby, namítá, že zánikem zajištěné pohledávky zaniká též zástavní právo a že k zajištění nového závazkového vztahu musí být zástavní právo znovu zřízeno. Ze smlouvy o ukončení úvěrového vztahu ze dne 22.6.1994 je "patrná vůle dosavadní úvěrový vztah ukončit" a nově sjednat "jiný závazkový vztah s jinou výší jistiny a s jinou mírou úročení"; touto tzv. privativní novací dosavadní závazek zajištěný zástavním právem zanikl. V novém závazkovém vztahu, založeném smlouvou ze dne 22.6.1994, byl obsažen souhlas žalovaného 2) "s realizací zástavy přímým prodejem", čímž nebyl (nemohl být) vyjádřen jeho souhlas s tím, aby byl nový závazek zajištěn zástavním právem, když "neplatný souhlas s realizací zástavy přímým prodejem není konstitutivním aktem, způsobilým vyvolat vznik zástavního práva". Přípustnost dovolání žalovaný 2) dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se nejprve zabýval dovoláním podaným žalovaným 2) proti usnesení odvolacího soudu ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202. Po zjištění, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst.1 písm.b) o.s.ř., dospěl k závěru, že není opodstatněné.

Účastníky občanského soudního řízení jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o.s.ř.).

Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (§ 107a odst.1 o.s.ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (§ 107a odst. 2 o.s.ř.).

Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (v důsledku universální nebo singulární sukcese), nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení, tak jak byl vymezen podle ustanovení § 90 o.s.ř. K procesnímu nástupnictví může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (jeho právního předchůdce), a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků připustí.

Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud - jak vyplývá z ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o.s.ř. - ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práv), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

Z uvedeného dále vyplývá, že k návrhu, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, jestliže po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, je legitimován výlučně žalobce. Právní úprava obsažená v ustanovení § 107a o.s.ř. navazuje na ustanovení § 90 o.s.ř., z něhož vyplývá, že je to žalobce, který určuje okruh účastníků tzv. sporného řízení (tím, že podal u soudu žalobu a vyjádřil v ní vůli vystupovat jako žalující strana ve sporu, a tím, koho v žalobě označil za žalovaného); je to proto toliko žalobce, který může s okruhem účastníků řízení - s výjimkou případu, kdy účastník řízení ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a kdy soud postupuje podle ustanovení § 107 o.s.ř. - v průběhu řízení disponovat (srov. též právní názor uveřejněný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 1105/2004, které bylo uveřejněno pod č. 190 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci vzájemnou žalobou (§ 97 odst.1 o.s.ř.); vzájemnou žalobou je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce (§ 98 část věty před středníkem o.s.ř.) Na vzájemnou žalobu se použije přiměřeně ustanovení o žalobě, její změně a vzetí zpět (§ 97 odst.3 o.s.ř.).

Uplatní-li žalovaný svá práva proti žalobci vzájemnou žalobou, z ustanovení § 97 odst.3 o.s.ř. vyplývá, že při jeho projednání a rozhodnutí má žalovaný procesní postavení žalobce a že žalobce je v této části řízení v pozici žalovaného.

Navrhne-li žalobce za řízení, aby na jeho místo vstoupil (jako "nový žalobce") nabyvatel práva, které uplatnil v žalobě, a vyhověl-li soud tomuto návrhu, má to za následek, že se nabyvatel práva stal účastníkem řízení na místě dosavadního žalobce jen ve vztahu k tomu, co bylo uplatněno žalobou. Okruhu účastníků řízení (části řízení) o vzájemné žalobě se připuštění změny v osobách účastníků řízení provedené na návrh žalobce nedotýká. V řízení o vzájemné žalobě je legitimován k podání návrhu podle ustanovení § 107a o.s.ř. pouze žalovaný (srov. též právní názor uvedený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.9.2001 sp. zn. 12 Co 346/2001, které bylo uveřejněno pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) a tedy jen na jeho návrh může dojít ke změně v okruhu účastníků v části řízení o vzájemné žalobě.

V projednávané věci byl předmětem řízení před soudy - jak správně uvádí žalovaný 2) - nejen nárok na uspokojení pohledávky úroků z prodlení ze zástav uplatněný žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), ale i o určení, že nemovitosti žalovaného 2) nejsou zatížené zástavním právem, obsažený ve vzájemné žalobě. Poté, co žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci postoupila smlouvou ze dne 17.9.2004 zajištěnou pohledávku společnosti A. E. L., učinila návrh, aby nabyvatel pohledávky (postupník) vstoupil do řízení, pouze žalobkyně. Odvolací soud jejímu návrhu vyhověl v souladu se zákonem, neboť bylo prokázáno, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práv a povinností, a postupník souhlasil s tím, aby vstoupil do řízení na místo žalobce; žalovaný 2) ostatně správnost usnesení odvolacího soudu v tomto směru ani nezpochybňuje.

Tím, že odvolací soud usnesením ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 na návrh žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci připustil, aby do řízení vstoupil na místo žalobce postupník A. E. L. nebyl a ani - jak vyplývá z výše uvedeného - nemohl být řešen (nově vymezen) okruh účastníků řízení ve vztahu ke vzájemné žalobě podané žalovaným 2). Žalovaný 2) tedy nedůvodně namítá, že žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci z řízení o vzájemné žalobě "vystoupila", aniž by k tomu byl právní důvod.

Protože odvolací soud vyhověl návrhu žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci na připuštění vstupu společnosti A. E. L. do řízení jako žalobce v souladu se zákonem, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného 2) proti usnesení odvolacího soudu ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 podle ustanovení § 243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se poté zabýval dovoláním podaným žalobcem proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 14.4.2005 č.j. 20 Co 409/2004-227, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Po zjištění, že dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, není podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud řešil ve vztahu k nároku na uspokojení pohledávky ze zástav uplatněnému žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) mimo jiné právní otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba u práva věřitele na úroky z prodlení se splněním pohledávky vycházející ze smlouvy o úvěru a za jakých podmínek tedy dochází (může dojít) k jeho promlčení. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, představuje rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství ze zástavy v době do 31.8.1998 (tj. před účinností zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), řídí se tento nárok i v současné době - jak správně dovodily soudy - ustanovením § 151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§ 151a odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). Zástavní právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako "právo k věci cizí".

I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§ 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000] a i když se podle ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261 odst.1, 2 nebo 3 obchodního zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. § 1 odst.1 obchodního zákoníku) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis - obchodní závazkové vztahy.

S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v § 261 odst.4 obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu [srov. § 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve vztahu k promlčení zástavního práva.

Podle ustanovení § 100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) - vyloučeno.

Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst.1 občanského zákoníku, zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky.

Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství se řídí - jak správně uvedl odvolací soud - obchodním zákoníkem. U práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých takových práv stanovena zvláštní úprava (§ 393 odst.1 obchodního zákoníku). Nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky (§ 397 obchodního zákoníku).

Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst.3 občanského zákoníku); uvedené platí ve smyslu ustanovení § 1 odst.2 věty druhé obchodního zákoníku i tehdy, jde-li o pohledávku z obchodních závazkových vztahů (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.2.1997 sp. zn. 1 Cmo 758/95, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).

Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být - jak se obecně uznává v právní teorii a praxi - hlavní nebo vedlejší (akcesorický). O hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení, resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým závazkovým vztahem je mimo jiné závazek (povinnost) dlužníka ze smlouvy nebo ze zákona zaplatit věřiteli úrok jako určitou poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního; "úrokový" právní vztah může vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky (platně) založen hlavní peněžitý závazkový právní vztah.

Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) [srov. § 517 odst.2 občanského zákoníku] a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka nevzniká mezi účastníky nový (další) závazkový právní vztah; vznikne-li tedy dlužníku povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v obsahu práv věřitele a povinností dlužníka, tedy - řečeno jinak - ke změně v obsahu závazkového právního vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší (akcesorický).

Povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit již dospělé úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému).

S názorem žalobce, podle kterého je prodlením se splněním dluhu (závazku) tato povinnost "porušována opakovaně po celou dobu, dokud povinnost zaplatit jistinu pohledávky nezanikne splněním nebo jiným způsobem", a podle kterého "úroky z prodlení se promlčují po dnech a promlčecí doba tedy běží samostatně pro právo na zaplacení úroků z prodlení za každý den prodlení se zaplacením jistiny", nelze souhlasit. Žalobce tímto svým názorem v podstatě dovozuje, že za každý další den prodlení vzniká [z důvodu porušení povinnosti splnit dluh (závazek)] věřiteli nové (další) právo na úrok z prodlení", čímž ve svých důsledcích (v rozporu se zákonem) popírá, že by povinnost platit úrok z prodlení jako právní následek prodlení dlužníka se splněním dluhu (závazku) byla příslušenstvím pohledávky tomuto dluhu odpovídajícímu a že by tedy povinnost platit úroky z prodlení představovala vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah. Odvolací soud v této souvislosti výstižně poznamenal, že žalobcův názor by nutně musel mít za následek (v rozporu s účelem právního institutu promlčení) vznik kategorie "nepromlčitelných práv", v níž by byl dlužník "donucován" prostřednictvím nikdy nepromlčitelných úroků z prodlení ke splnění jistiny pohledávky, ačkoliv již došlo k jejímu promlčení, a že takový následek by byl nepochybně absurdní.

V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například směrnice pléna Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961, nebo Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, zn. Cpjn 202/2005, jež bylo uveřejněno pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Znamená to mimo jiné, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu; odlišuje se tím od povinnosti platit nájemné nebo další obdobná plnění, která se sice rovněž pravidelně opakují, avšak u nich se ke vzniku nároku na každou další dávku vyžaduje, aby v budoucnu přistoupily další právní skutečnosti. Okolnost, zda "každým dalším dnem dlužník porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas hlavní peněžitý závazkový právní vztah", tedy není - jak žalobce mylně dovozuje z ustanovení § 393 odst.1 obchodního zákoníku - pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení významná; povinnost dlužníka platit úroky z prodlení v budoucnu zanikne, dojde-li ke splnění dluhu (závazku) nebo k jeho zániku z jiného důvodu, popřípadě se (ve svém obsahu) změní, změní-li se okolnosti, které byly významné pro výši úroků z prodlení.

Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení § 393 odst.1 obchodního zákoníku běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí "jako celek" (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006 sp. zn. 21 Cdo 3173/2005). Na uvedeném závěru nic nemění ani právní názor, který byl uveden v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003. Žalobce, který tímto rozsudkem argumentuje ve prospěch svého názoru, totiž přehlíží, že v něm je řešena otázka placení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení. Smluvní pokuta není - na rozdíl od úroků z prodlení - ani příslušenstvím pohledávky (jedná se o samostatný nárok), ani opětující se dávkou, kterou by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna; povinnost zaplatit smluvní pokutu a její promlčení se proto řídí zásadně odlišnými pravidly než je tomu u povinnosti zaplatit úroky z prodlení.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, správný. Protože nebylo zjištěno (a ani žalobcem tvrzeno), že by toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce v tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby, kterou se žalovaný 2) domáhal určení, že jeho "nemovitosti, a to budova čp. 182 s pozemkem parc. st. č. 147 a pozemek parc. č. 50/4, zapsané u Katastrálního úřadu v N. v katastru nemovitostí pro k.ú. K. na LV č. 468, nejsou zatíženy zástavním právem". Po přezkoumání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že k němu nebyl legitimován.

Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Rozhodnutím, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby, podané žalovaným 2), nemohla být žalobci způsobena žádná újma na jeho právech, neboť ve svém výsledku vyznělo v jeho prospěch [požadavku žalovaného 2) o určení, že jeho nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, nebylo vyhověno]. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít objektivně vzato žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.

Protože k dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu není žalobce oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud ČR jeho dovolání v tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Žalobce podal dovolání též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§ 237 až § 239 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené.

Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov.též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Dovolání žalobce proti těmto rozhodnutím bylo proto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky se jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konečně zabýval dovoláním podaným žalovaným 2) proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 14.4.2005 č.j. 20 Co 409/2004-227, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí jeho vzájemné určovací žaloby. Po zjištění, že dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že může být přípustné - obdobně jako dovolání žalobce proti výroku tohoto rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 1.600.108,- Kč s tím, že tato pohledávka může být uspokojena pouze z výtěžku prodeje zástav - jen tehdy, má-li po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) a § 237 odst.3 o.s.ř.].

Při rozhodování o vzájemné žalobě žalovaného 2) řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, zda trvá zástavní právo i poté, co došlo ke změně zajištěného závazku tzv. kumulativní novací podle ustanovení § 516 občanského zákoníku nebo co zajištěný závazek zanikl a byl nahrazen jiným závazkem cestou tzv. privativní novace ve smyslu ustanovení § 570 občanského zákoníku. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby podané žalovaným 2), rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání tohoto rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání sice není opodstatněné, že však rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Ve smlouvě o ukončení úvěrového vztahu, uzavřené dne 22.6.1994 mezi původní žalobkyní A. P., a.s. v likvidaci a žalovanými 1) a 2), se účastníci - jak bylo za řízení před soudy zjištěno - mimo jiné dohodli, že jejich "úvěrový vztah", založený smlouvou o úvěru ze dne 5.4.1993, bude "s ohledem na finanční situaci klienta" ukončen ke dni 30.6.1994, že "dluh klienta" ke dni 30.6.1994 činí 3.681.902,52 Kč a že žalovaní 1) a 2) se zavázali zaplatit tuto částku spolu se 17% úrokem původní žalobkyni A. P., a.s. v likvidaci do 60 dnů od podpisu smlouvy. Z obsahu smlouvy je - jak vyplývá z výše uvedeného - nepochybné, že její účastníci se (jako věřitel a dlužníci) dohodli na zániku závazků ze smlouvy o úvěru ze dne 5.4.1993 ke dni 30.6.1994 a na jeho nahrazení závazkem novým, uvedeným v této smlouvě, tedy že šlo o tzv. privativní novaci ve smyslu ustanovení § 570 občanského zákoníku.

Zástavní právo, které zajišťovalo závazek zaniklý podle ustanovení § 570 odst.1 občanského zákoníku, zajišťuje i závazek, který nahradil závazek původní; jestliže zástavní dlužník neprojevil souhlas s tím, aby byl zajištěn nový závazek, trvá zástavní právo jen v rozsahu původního závazku a všechny námitky proti dosavadnímu závazku zůstávají zachovány (srov. § 572 odst.1 občanského zákoníku).

Z uvedeného vyplývá, že není správný názor žalovaného 2), podle kterého je se zánikem zajištěného (dosavadního) závazku spojen zánik zástavního práva. I kdyby žalovaný 2) nesouhlasil se zajištěním nového závazku zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 5.4.1993, z ustanovení § 572 odst.1 občanského zákoníku je zřejmé, že zástavní právo k nemovitostem žalovaného 2) trvá ve prospěch nového závazku (založeného smlouvou ze dne 22.6.1994), byť jen v rozsahu původního závazku a i když žalovanému 2) zůstaly zachovány všechny námitky proti dosavadnímu závazku. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dovodil, že nemůže být vyhověno požadavku žalovaného 2) o určení, že jeho nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu však vyplynulo, že odvolací soud jednal v řízení (části řízení) o vzájemné žalobě jako s jeho druhým účastníkem se žalobcem A. E. L., jehož vstup do řízení připustil usnesením ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202, ačkoliv návrh na provedení tohoto opatření podala jen dosavadní žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci a žalovaný 2), který má v řízení (části řízení) o vzájemné žalobě z pohledu ustanovení § 107a o.s.ř. právní postavení žalobce, vstup A. E. L. do řízení nepožadoval. Druhým účastníkem řízení (části řízení) o vzájemné žalobě tedy zůstala i po vydání usnesení ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci; protože s ní odvolací soud jako s účastníkem nejednal, zatížil tím odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání (§ 242 odst.3 o.s.ř.).

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby, správný, Nejvyšší soud ho v této části, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2), podle ustanovení § 243b odst.2 části věty za středníkem zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil podle ustanovení § 243b odst.3 věty první o.s.ř. Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. února 2007

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. February 2007