JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 656/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. N., zastoupené advokátem, proti žalované T. T. spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o 150.672,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 10/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005 č.j. 23 Co 415/2005-90, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 150.672,- Kč s 3% úrokem ode dne 2.9.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že za trvání pracovního poměru účastnic žalovaná uzavřela "pojistnou smlouvu - životní pojištění žalobkyně" a že žalovaná "částku odpovídající měsíčním splátkám pojistného" srážela ze mzdy žalobkyně "bez jakékoliv smlouvy"; žalobkyně s tím souhlasila, neboť jí bylo žalovanou sděleno, že se jedná "o její pojistku a její peníze". Po skončení pracovního poměru však žalovaná pojistnou smlouvu "zrušila" a nechala si vyplatit odbytné, které žalobkyni nevydala, ačkoliv to vůči jiným bývalým zaměstnancům "v obdobných případech činila". Žalobkyně má za to, že žalovaná se "prováděním srážek ze mzdy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila" o částku 150.672,- Kč (provedením srážek za 73 měsíců po 2.064,- Kč), a to úmyslně, neboť "uvedla žalobkyni v omyl, že jsou prostředky na kapitálovém spoření a následně smlouvu zrušila a prostředky si ponechala".

Žalovaná potvrdila, že za trvání pracovního poměru účastnic uzavřela s Č. p. a.s. pojistnou smlouvu"o kapitálovém životním pojištění pro případ smrti nebo dožití", v níž žalobkyně "byla uvedena na pozici pojištěné", a to jako tzv. stabilizační příspěvek, který se rozhodla poskytnout žalobkyni a dalším vybraným zaměstnancům v případě, že budou pro žalovanou pracovat po sjednanou dobu pojištění; žalobkyně byla s podmínkami pojištění seznámena a "musela si být vědoma toho, že se nejedná o peníze, na které by měla nárok bez dalšího, tedy jako součást mzdy". Žalobkyni náležela v rozhodném období (jeho poslední části) měsíční mzda 14.400,- Kč a prémie do výše 3.600,- Kč a "pojistné na pojistnou smlouvu bylo hrazeno z částky, kterou žalovaná poukazovala nad uvedenou mzdu a prémie, a to ve výši 2.960,- Kč", přičemž žalobkyně obdržela od žalované "čistou mzdu v přibližně stejné výši, na jakou by jí vznikl nárok bez placení pojistného". Žalobkyně proto nebyla "v žádném případě na svých nárocích zkrácena".

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 25.5.2005 č.j. 15 C 10/2005-51 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 27.300,- Kč k rukám advokátky. Z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1.3.1995 a že od 1.10.2000 jí byla "přiznána mzda v základní výši 14.400,- Kč a prémie ve výši 3.600,- Kč". Žalovaná uzavřela ve prospěch některých svých zaměstnanců pojistné smlouvy "s úmyslem motivovat je k setrvání v pracovním poměru nejméně po dobu do zániku pojištění"; mezi vybranými zaměstnanci byla také žalobkyně, ohledně níž žalovaná uzavřela pojistnou smlouvu s počátkem pojištění dne 1.7.1998 s měsíčním jednorázovým pojistným ve výši 2.064,- Kč na pojistnou dobu 10 let. Pojistné bylo "z daňových důvodů" poukazováno pojistiteli "prostřednictvím mezd pojištěných zaměstnanců", a proto také do mzdy žalobkyně "byla zahrnuta částka odpovídající měsíční výši pojistného a částka odpovídající povinným odvodům zvýšeným po nárůstu vyměřovacího základu" ve výši 2.960,- Kč; na "výplatních páskách" byla "částka pojistného zahrnuta v části příjmy do kolonky ostatní odměny a v části srážky do kolonky půjčky". Žalobkyně se sjednáním pojištění, s jeho podmínkami a s "mechanismem platby pojistného" stejně jako ostatní vybraní zaměstnanci souhlasila. Žalobkyně ukončila pracovní poměr u žalované ke dni 31.7.2004; žalovaná poté požádala o "zrušení" pojistné smlouvy a vyplacené odbytné si ponechala. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaná "neměla vůli bez dalšího zvýšit mzdu žalobkyně" o částku 2.960,- Kč měsíčně, nýbrž "pouze volila pro ni v danou chvíli nejvýhodnější způsob platby pojistného, a to přes mzdy zaměstnanců, což zaměstnanci včetně žalobkyně věděli a s takovým postupem souhlasili". Protože "částka pojistného" byla "součástí mzdy pouze papírově a nikoliv fakticky", protože žalobkyně "motivační program" nesplnila (ukončila pracovní poměr v době do 30.6.2008) a protože žalobkyně nemá proti žalované nárok "na vyplacení jakékoliv částky z pojistné smlouvy", není žaloba opodstatněná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.11.2005 č.j. 23 Co 415/2005-90 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 23.035,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 40.185,- Kč k rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl - za přihlédnutí k ustanovením § 111 odst.1 zákoníku práce a § 4 zákona č. 1/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů - k závěru, že částka 2.960,- Kč "uvedená ve výplatních páskách jako odměna" se stala součástí mzdy žalobkyně a že "nemůže být jednostranným právním úkonem žalované rozhodnuto, že částka, za kterou bylo hrazeno pojistné, bude součástí mzdy pouze při dovršení pojistné doby za trvání pracovního poměru pracovníka u společnosti a v případě dřívějšího skončení pracovního poměru se k této částce vůbec nebude přihlížet jako by nikdy nebyla vyplácena"; i kdyby se jednalo o "nenárokovou složku mzdy", má na ni žalobkyně nárok, jestliže jí byla žalovanou přiznána. Chtěla-li žalovaná "stabilizovat" své zaměstnance pomocí pojištění, měla podle názoru odvolacího soudu pojistné hradit "ze svého zisku" a nikoliv jako součást mzdy zaměstnance. I když žalobkyni nenáleží "odbytné" vyplacené žalované po zrušení pojistné smlouvy (odbytné náleží pojistníkovi, tj. tomu, kdo pojistnou smlouvu uzavřel), má žalobkyně nárok na mzdu včetně odměn tak, jak jí byla přiznána.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud se při zjišťování skutkového stavu věci nezabýval "všemi důkazy, které vyšly v průběhu řízení najevo", a že "hodnotil pouze skutečnosti svědčící jednostranně ve prospěch později vyneseného názoru" a "do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti, které jeho skutkovému závěru odporují". Z výsledků dokazování podle názoru žalované vyplývá, že o "výplatě částky hrazeného pojistného" nebylo rozhodnuto jednostranně, ale "na základě dohody mezi žalovanou a žalobkyní poté, co žalobkyně přijala návrh žalované na zařazení do motivačního programu"; žalobkyně tedy - jak bylo důkazy prokázáno - o "způsobu a podmínkách výplaty předmětné částky velmi dobře věděla a souhlasila s nimi". Podle žalované "nastíněná dohoda není zákonem zakázána", bylo "jen na účastnících, zda budou s tímto způsobem odměňování souhlasit" a účastnice s touto "zákonem povolenou" dohodou souhlasily. Žalovaná dále dovozuje, že odvolací soud nevyložil projevy vůle v souladu s ustanovením § 240 odst.3 zákoníku práce, jestliže "v rozporu s pravidly slušnosti (nyní dobrými mravy)" nepřihlédl k tomu, že žalobkyni byla po "celou dobu pojistného vztahu vyplácena minimálně taková částka, na kterou měla nárok jako na sjednanou mzdu", a že vůle žalované jako zaměstnavatelky "nesměřovala bez dalšího k prostému zvýšení mzdy žalobkyně, ale k tomu, aby jí motivovala k setrvání v pracovním poměru" (jinak by žalovaná "neměla důvod složitě uzavírat pojistné smlouvy"). Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době, kdy došlo k rozhodným skutečnostem, tedy zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále též jen "zák. práce").

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně byla zaměstnankyní žalované v době od 1.3.1995 do 31.7.2004, že žalovaná uzavřela dne 1.7.1998 jako pojistník s Č. p., a.s. jako pojistitelem pojistnou smlouvu o kapitálovém životním pojištění pro případ smrti nebo dožití ve prospěch žalobkyně jako pojištěné (v zájmu její "stabilizace" v pracovním poměru u žalované) na pojistnou dobu 10 let s povinností pojistníka platit pojistiteli pojistné ve výši 2.064,- Kč měsíčně, že uvedené pojistné bylo ve mzdových listech žalobkyně vykazováno jako srážka z její mzdy v rubrice "půjčky" a že po skončení pracovního poměru žalovaná tuto pojistnou smlouvu vypověděla a pojistitelem jí bylo vyplaceno odbytné.

Oproti tvrzení žalobkyně, že se srážkami ze své mzdy pro pojistné ve výši 2.064,- Kč měsíčně souhlasila jen na základě ujištění žalované, že se "jedná o její pojistku a její peníze", což se posléze (po skončení pracovního poměru) ukázalo jako nepravdivé, tedy - řečeno jinak - že souhlas s těmito srážkami ze mzdy udělila "v omylu, který u ní žalovaná úmyslně vyvolala", žalovaná v průběhu řízení uváděla, že pojistné "bylo hrazeno z částky, kterou žalovaná poukazovala nad sjednanou základní mzdu ve výši 14.400,- Kč měsíčně a dohodnuté prémie do výše 3.600,- Kč měsíčně", a to naposledy ve výši 2.960,- Kč (vykazované ve mzdových listech žalobkyně jako "ostatní odměna"), která představovala "pojistné navýšené o částku odpovídající zvýšeným odvodům daně z příjmů, zdravotnímu a sociálnímu pojištění" a která měla zajistit, aby žalobkyně obdržela od žalované "čistou mzdu v přibližně stejné výši, na jakou by jí vznikl nárok bez placení pojistného", tedy - uvažováno podle obsahu námitek žalované - že pojistné, které byla povinna platit pojistiteli podle pojistné smlouvy, žalovaná "z daňových důvodů" hradila "prostřednictvím mzdy žalobkyně" a že proto vyplácení "ostatních odměn" žalobkyni a provádění srážek ze mzdy žalobkyně po dohodě s ní jen předstírala (činila "na oko").

Zjištění, že právní úkon byl simulován (učiněn jen "na oko"), vede k právnímu závěru, že jde o právní úkon podle ustanovení § 242 odst.1 písm.b) zák. práce (protože nebyl učiněn vážně) neplatný. Byla-li opravdu mezi účastnicemi uzavřena - jak tvrdí žalovaná (naposledy ve svém dovolání) - dohoda o "výplatě částky hrazeného pojistného prostřednictvím mzdy žalobkyně", šlo tedy o právní úkon neplatný nejen podle ustanovení § 242 odst.1 písm.a) zák. práce (pro obcházení "daňových právních předpisů"), ale i podle ustanovení § 242 odst.1 písm.b) zák. práce. Neplatnost právního úkonu pak nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám; vznikne-li zaměstnanci následkem neplatného právního úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit (srov. § 243 odst.4 zák. práce).

Účastník, který jednal v omylu, který druhému účastníku musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo (srov. § 245 odst.3 zák. práce). Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li zákoníkem práce stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (srov. § 245 odst.2 zák. práce). Souhlasila-li žalobkyně s prováděním srážek ze své mzdy pro částku 2.064,- Kč měsíčně opravdu - jak za řízení tvrdila - v omylu, který v ní vyvolala žalovaná (nepravdivým) sdělením, že podle pojistné smlouvy jde "o její pojistku a její peníze", a kdyby žalobkyně z tohoto důvodu odstoupila od smlouvy (dohody) o srážkách ze své mzdy, odpadl by tím právní důvod ke srážkách ze mzdy žalobkyně a bezdůvodné obohacení, které by tím podle ustanovení § 243 odst.2 zák. práce získala, by žalovaná byla povinna žalobkyni vydat (srov. § 243 odst.1 zák. práce).

Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že ve mzdovém listě žalobkyně vykazovaná "ostatní odměna" (naposledy ve výši 2.960,- Kč měsíčně) byla žalobkyni přiznána a "jako odměna se stala součástí její mzdy"; na základě tohoto zjištění pak po právní stránce dovodil, že žalovaná, chtěla-li "stabilizovat" své zaměstnance pomocí pojištění, měla pojistné hradit "ze svého zisku" a nikoliv jako součást mzdy zaměstnance, a že žalobkyně má nárok na mzdu včetně přiznaných odměn. Uvedené skutkové zjištění žalovaná zpochybňuje - jak vyplývá z obsahu jejího dovolání - prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř., tedy z důvodu, že nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že svědek, kterému soud uvěřil, je nevěrohodný, že soud měl považovat výpověď některého svědka za "účelovou", že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.

Skutkové zjištění o tom, že ve mzdovém listě žalobkyně vykazovaná "ostatní odměna" (naposledy ve výši 2.960,- Kč měsíčně) se "stala součástí mzdy" žalobkyně, odvolací soud založil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - na obsahu příslušného mzdového listu. Při hodnocení důkazů však odvolací soud nepřihlédl zejména k výpovědi svědkyně H. Ch., která mimo jiné uvedla, že platby pojistného na žalovanou sjednané kapitálové pojištění zaměstnanců "půjdou ze mzdy" zaměstnanců, "tj. z částky, o kterou bude mzda pro tyto účely navýšena", že "částka na pojistné" se měnila tehdy, jestliže se "někomu měnil mzdový výměr", že s prováděním srážek ze mzdy "lidi byli seznámeni ústně" a že "kdyby s tím lidi nesouhlasili, tak měli dost času to říct", a ani k výpovědi svědkyně A. K., která mimo jiné uvedla, že pojistné na kapitálové pojištění každého z vybraných zaměstnanců žalované probíhalo "srážkou ze mzdy a bezhotovostním převodem na účet Č. p.", přičemž zaměstnanci dostávali "do odměn částku na pojistné navýšenou o daň a odvody", a že "navýšení mzdy" o částku na pojištění bylo zvoleno jako "nejvhodnější způsob", neboť "je to daňově výhodnější, firma si to může uplatnit jako daňově uznatelný náklad", ačkoliv nepochybně šlo o údaje pro zjištění skutkového stavu věci významné a aniž by vůbec vysvětlil důvody tohoto svého postupu. Protože odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nemůže mít výše uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; nemohou proto obstát ani právní závěry odvolacího soudu, které byly na tomto zjištění založeny.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. ledna 2007

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 10. January 2007