JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 627/2001

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ľ. Č., zastoupené advokátem, proti žalované M. Z., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 759/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2000 č.j. 20 Co 140/99-52, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V průběhu řízení o dědictví po E. Z., zemřelém dne 1.9.1994, vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. D 1328/94, žalobkyně tvrdila, že je zůstavitelovou dědičkou, neboť s ním žila po dobu nejméně jednoho roku ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Se žalovanou (matkou zůstavitele) jako druhou zůstavitelovou dědičkou uzavřela dohodu o vypořádání dědictví, kterou Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 25.9.1995 č.j. D 1328/94-25 schválil. K odvolání žalované, v němž namítala, že žalobkyně se zůstavitelem nežila ve společné domácnosti, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7.8.1996 č.j. 18 Co 121/96-43 usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25.9.1995 č.j. D 1328/94-25 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že se v dalším řízení nepodařilo spor o dědické právo žalobkyně smírně vyřešit, Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 11.6.1997 č.j. D 1328/94-53 žalobkyni uložil, aby podala do 30 dnů od právní moci usnesení žalobu na určení, že "ji soud považuje za dědičku zůstavitele, neboť žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu o společnou domácnost pečovala".

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 26.6.1997 domáhala, aby bylo určeno, že je dědičkou po zemřelém E. Z. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se seznámila se zůstavitelem v roce 1984 a že v následujícím roce spolu začali žít jako druh a družka. Nejprve spolu bydleli v S., koncem roku 1992 se odstěhovali do L., kde spolu žili až do zůstavitelovy smrti. Žalobkyně se zůstavitelem společně hospodařila, starala se o domácnost a pro zůstavitele vařila a prala. Je proto také jeho dědičkou.

Žalovaná namítala, že žalobkyně nežila se zůstavitelem ve společné domácnosti, neboť trvale bydlela a pracovala v S., a zůstavitele pouze navštěvovala dvakrát až třikrát za čtrnáct dnů.

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 5.11.1998 č.j. 4 C 759/97-23 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.225,- Kč k rukám "právního zástupce žalované". Z výsledků dokazování soud prvního stupně učinil závěr, že žalobkyně neprokázala, že by se zůstavitelem žila ve společné domácnosti a že by o "tuto domácnost" pečovala. Svědkové S. a Š. M. a L. Č. sice uvedli, že žalobkyně se k zůstaviteli odstěhovala, znakem společné domácnosti však "není jen společné bydlení a přihlášení se k trvalému pobytu v evidenci obyvatel", a výpovědí ostatních svědků bylo prokázáno, že žalobkyně se se zůstavitelem "spíše občas navštěvovala" a že nepečovala o zůstavitelovu domácnost. Protože žalobkyně neprokázala ani to, že by společně se zůstavitelem uhrazovali náklady na své potřeby, nemůže být žaloba důvodná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.9.2000 č.j. 20 Co 140/99-52 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 5.300,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.345,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud doplnil dokazování a po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku ve společné domácnosti. Při hodnocení důkazů odvolací soud přihlédl k tomu, že výpověď žalobkyně je konformní s výpovědí učiněnou v dědickém řízení, že její věrohodnost nebyla zpochybněna a že žalobkyně "logicky popsala" způsob soužití se zůstavitelem, společnou úhradu nákladů na jejich potřeby, pořizování věcí (společnou koupi automobilu), společné dovolené apod. Výpověď žalované není v zásadním rozporu s údaji žalobkyně; žalovaná připouští, že žalobkyně bydlela se zůstavitelem v prvním poschodí domu a že si dovezla nábytek, nicméně tomuto soužití vzhledem k turnusové práci žalobkyně přikládá důsledky pouhých návštěv, a společné hospodaření žalobkyně se zůstavitelem popisuje zásadně shodně se žalobkyní, ale z tohoto stavu nedovozuje "naplnění pojmu společné úhrady nákladů na své potřeby". V "jednotlivostech" je třeba se podle názoru odvolacího soudu "pozastavit" nad "obecnou věrohodností" žalované, která v průběhu dědického řízení "nevznesla námitky, uzavřela dokonce se žalobkyní dědickou dohodu a teprve poté se snažila závěry soudu v řízení dědickém zvrátit". Za situace, kdy údaje žalobkyně jsou podporovány výpověďmi svědků S. M., Š. M., L. Č. a A. B. a kdy výpovědi svědků M. T., J. T., P. Š. a A. Š. nasvědčují tomu, že nebyli o hospodaření žalobkyně a zůstavitele vůbec informováni a že jejich vztah vnímali jako přátelský se vzájemnými návštěvami (což osvětluje turnusová pracovní doba žalobkyně), a za přihlédnutí k tomu, že zůstavitel "na chorobopisech, včetně poslední hospitalizace" uváděl žalobkyni "jako nejbližší příbuznou" a že žalobkyně byla v L. přihlášena k trvalému pobytu od 27.1.1992 do 16.11.1994 na adrese zůstavitele, je třeba žalobkyni považovat za zůstavitelovu dědičku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud znovu provedl všechny důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, zejména výslechy účastníků a svědků, avšak zejména výslechy svědků byly provedeny "formálně a v rozporu s ust. § 125/3 o.s.ř." (správně § 126 odst.3 o.s.ř.); svědkům nebyla dána možnost, aby vylíčili vše, co ví o předmětu výslechu, a výslech celkem osmi svědků byl proveden během jedné hodiny. Podle názoru žalované nebylo prokázáno, že by žalobkyně žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku ve společné domácnosti a že by společně hospodařili. Odvolací soud nepatřičně poukazuje na "soužití manželů", jde-li však o vztah osoby bez příbuzenského poměru k zůstaviteli, je třeba "pečlivě a restriktivním způsobem zhodnotit důkazy, které popisovaly soužití žalobkyně a zůstavitele". Žalovaná poukazuje na výpovědi svědků A. B., M. T., A. Š. a P. Š., z nichž vyplývá, že žalobkyně dojížděla k zůstaviteli nepravidelně na návštěvy, uvádí, že listinné důkazy (zpráva Obecního úřadu v L., ohlašovny Obecního úřadu v L. a chorobopis zůstavitele) se nemohou "objektivně vyjádřit ke skutečnému obsahu vztahu žalobkyně a zůstavitele", a dovozuje, že žalobkyně nemůže být ve smyslu ustanovení § 474 odst.1 obč. zák. zůstavitelovou dědičkou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že proti tomuto rozsudku je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 474 odst.1 obč. zák. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a § 474 odst.1 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.

Žalovaná v dovolání uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanoveních § 241 odst.3 písm.c) a d) o.s.ř., tedy z důvodu, že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Z obsahu dovolání však vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem (žalovaná netvrdí to, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy, nebo že tyto předpisy nesprávně vyložil), ale že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu a že dovozuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z vylíčení důvodů uvedených v dovolání, pro něž rozsudek odvolacího soudu napadá, je současně nepochybné, že žalovaná vychází z odlišného skutkového závěru než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Tím, že dovolatelka na odlišném skutkovém závěru (o tom, že žalobkyně nežila se zůstavitelem ve společné domácnosti a že spolu nehospodařili) buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označil, ale především podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 a § 243c o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání z hlediska dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.

Skutkový závěr o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, že spolu hospodařili a že žalobkyně pečovala o společnou domácnost, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, zejména z výpovědí žalobkyně, žalované, svědků S. M., Š. M., L. Č. a A. B. a listinných důkazů, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil, proč nevycházel z výpovědí svědků M. T., J. T., P. Š. a A. Š. a proč nezopakoval výpověď svědka M. Z. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování. Poukazuje-li dovolatelka na výpovědi svědků A. B., M. T., A. Š. a P. Š., a uvádí-li, že listinné důkazy (zpráva Obecního úřadu v L., ohlašovny Obecního úřadu v L. a chorobopis zůstavitele) se nemohou "objektivně vyjádřit ke skutečnému obsahu vztahu žalobkyně a zůstavitele", napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.

Podle ustanovení § 241 odst.3 písm.b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo jinou vadou (tj. jinou vadou, než která je uvedena v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka spatřuje naplnění vady řízení v tom, že výslechy zejména svědků byly před odvolacím soudem provedeny "formálně a v rozporu s ust. § 125/3 o.s.ř." (správně § 126 odst.3 o.s.ř.), svědkům nebyla dána možnost, aby vylíčili vše, co ví o předmětu výslechu, a výslech celkem osmi svědků byl proveden během jedné hodiny. Tuto námitku dovolací soud nepovažuje za důvodnou.

Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 12.9.2000, při němž byli vyslechnuti odvolacím soudem svědci S. M., Š. M., L. Č., A. B., M. T., J. T., A. Š. a P. Š., vyplývá, že svědci byli poučeni podle ustanovení § 126 o.s.ř., že měli možnost uvést o věci vše, co jim bylo známo, a že účastníci (jejich zástupci) jim měli možnost položit otázky (a této možnosti obě strany také ve vztahu k některým ze svědků využili). Měla-li žalovaná za to, že svědci věděli o věci více, než uvedli, nic jí (jejímu zástupci) nebránilo, aby jim v tomto směru položila další dotazy a požadovala jejich zodpovězení; jestliže tak neučinila, nemůže důvodně dovozovat, že výslechy svědků byly provedeny "jen formálně".

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2002

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 23. January 2002