JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 626/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. č. P. – V. zastoupené advokátem, 2) H. m. P. zastoupenému advokátkou, o popření vlastnického práva, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2004, č.j. 29 Co 251/2004-57, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 21/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 11 Cmo 49/2005-33, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.175,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta..

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.175,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.6.2004, č.j. 29 Co 251/2004-57, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18.12.2003, č.j. 10 C 136/2003-34, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaní nejsou vlastníky „stavby požární zbrojnice čp. 134 na pozemku parc. č. 309/2 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na LV č. 788, obec P., kat. území V.“.

Ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.6.2004, č.j. 29 Co 251/2004-57, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18.12.2003, č.j. 10 C 136/2003-34, Üstavní soud usnesením ze dne 8.3.2005, sp.zn. I. ÚS 573/04, odmítl. Vycházel ze závěru, že „obecné soudy správně a logicky posuzovaly podmínky určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. a jestliže neshledaly naléhavý právní zájem, žalobu důvodně zamítly“; že „na tomto závěru by nic nemohla změnit ani případná osobní účast stěžovatelky na jednání před soudem prvního stupně a na jednání před soudem druhého stupně“; že „Ústavní soud kvituje snahu obecných soudů o to, aby věc byla (v souladu s § 100 odst. 1 o.s.ř.) co nejrychleji projednána a rozhodnuta (včetně posouzení podmínek pro jednání v nepřítomnosti stěžovatelky)“.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.6.2004, č.j. 29 Co 251/2004-57, podala žalobkyně žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. Důvod zmatečnosti spatřovala v tom, že „postupem odvolacího soudu bylo žalobkyni znemožněno zúčastnit se osobně odvolacího jednání dne 3.6.2004 a při něm se k věci osobně vyjádřit, když požádala, prostřednictvím svého právního zástupce, na počátku odvolacího jednání o jeho odročení s tím, že nebyla k tomuto odvolacímu jednání soudem předvolána, ačkoliv právní zástupce byl informován v tom směru, že předvolána byla, a této její žádosti nebylo bez relevantního odůvodnění vyhověno“.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.11.2004, č.j. 66 C 21/2004-12, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že ve vztahu mězi žalobkyní a druhým žalovaným se druhému žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Vycházel ze závěru, že „odvolací soud neodňal žalobkyni možnost jednat před soudem, když ji nepředvolal k jednání dne 3.6.2004 a v souladu s § 49 odst. 1 o.s.ř. předvolal jen zástupce žalobkyně s procesní plnou mocí a když dle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti žalobkyně a za přítomnosti jejího zástupce s procesní plnou mocí“.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2005, č.j. 11 Cmo 49/2005-33, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.11.2004, č.j. 66 C 21/2004-12, potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6.350,- Kč k rukám jeho zástupce a že ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádný z účasníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel se shodných závěrů jako soud prvního stupně.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „závěry, že práva žalobkyně byla dostatečně chráněna přítomností jejího právního zástupce při jednání nelze v daném případě akceptovat“; že „její právní zástupce byl v předvolání k jednání odvolacího soudu mylně informován, že žalobkyně byla k jednání předvolána“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1 písm.b),

§ 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce - s ohledem na to, že otázka namítaného odnětí možnosti jednat před soudem spočívajícího v okolnosti, že žalobkyně nebyla vyrozuměna o jednání odvolacího soudu nařízeném na den 3.6.2004, jako důvodu zmatečnosti, byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2001, č.j. 21 Cdo 1094/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2004) - zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly každému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.100,- Kč (srov. § 10 odst.2,

§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 3.175,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovaným tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátů, kteří žalované v tomto řízení zastupovali (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. října 2006

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Vydáno: 24. October 2006