JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 5188/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. T., proti žalované K. a.s. B., zastoupené advokátem, o 43.454,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 249/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2008 č.j. 15 Co 471/2006-130, takto:

I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 29.663,- Kč se 16% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení, se zamítá; v dalším se dovolání žalované odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 43.454,- Kč s kapitalizovanými úroky z prodlení ke dni 28.2.1995 ve výši 4.932,- Kč a dále se 17% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 8.10.1993 obdržel od žalované, u níž byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1.12.1991, „oznámení o dočasné nemožnosti pracovního vytížení na pracovišti“ s tím, že od 18.10.1993 do doby znovuzahájení provozu plaveckého stadionu nemá docházet do zaměstnání a že po tuto dobu mu bude vyplácena mzda ve výši 60% průměrného výdělku. Takto žalovaná od 18.10.1993 do 31.1.1994 skutečně činila, za únor 1994 však žalobci zaplatila již jen zálohu ve výši 3.000,- Kč a poté až do skončení pracovního poměru ke dni 30.9.1994 mu přestala platit zcela. Žalobce má za to, že mu „dle § 130 Zákoníku práce“ – vzhledem k tomu, že na pracovišti zaměstnavatele nepůsobila odborová organizace – příslušela za období od 18.10.1993 do 30.9.1994 náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, který „v rozhodném období dle výpočtu mzdové účtárny“ činil 313,46 Kč za den, „a ne jen 60% mzdy“; proto po žalované (po odečtení 20.000,- Kč, které mu zaplatila až po podání žaloby) požadoval odpovídající doplatek náhrady mzdy v celkové výši 29.663,- Kč Kromě toho žalovaná, která rozvázala pracovní poměr se žalobcem výpovědí „z organizačních důvodů“, nezaplatila žalobci odstupné, které mu „podle § 60 Zák. práce“ náleží ve výši 13.791,- Kč.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.2.1998 č.j. 39 C 249/94-26 žalobě vyhověl a žalované uložil, aby žalobci „nahradila“ náklady řízení ve výši 1.735,- Kč. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 111 odst. 1, § 119 odst. 1 a § 120 odst. 1 zák. práce „vzal za prokázané, že průměrná denní mzda v rozhodném období činila 313,46 Kč, přičemž žalovaná nevyplácela mzdu žalobci od 18. října 1993 do konce února 1995, celkem tedy částku 48.386,- Kč“; proto je žaloba „plně důvodná“.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26.4.2001 č.j. 37 Co 511/98-51 zastavil odvolací řízení ohledně částky 4.865,- Kč (správně 4.932,- Kč) s úroky z prodlení a rozsudek soudu prvního stupně „v části přísudečného výroku o věci samé, kterou byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 43.521,- Kč (správně 43.454,- Kč) spolu se 17% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení“ a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „nelze míti zato, že žalobcem byl v řízení uplatněn nárok na vyplacení mzdy“, a že žalobcem uplatněné nároky byly „nesprávně právně kvalifikovány“. Podle názoru odvolacího soudu nárok žalobce na odstupné „bylo nutno podřadit § 60a a násl. zák. práce“ a nárok na náhradu mzdu „pak bylo nutno podřadit ust. § 129, § 130 zák. práce“. Výrok o zastavení řízení odvolací soud odůvodnil tím, že část žaloby, v níž se žalobce domáhal kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 4.932,- Kč, „byla stižena nedostatky bránícími jejímu projednání“ („není jednoznačně zřejmé“, od kterého data žalobce tyto úroky požaduje), a že proto „nebyly dány podmínky pro meritorní rozhodnutí o tomto nároku“.

Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 3.1.2003 č.j. 39 C 249/94-82 žalobu o zaplacení 43.454,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že „žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „žaloba, co se týče doplatku mzdy do výše 100%, není důvodná s odkazem na to, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena dohoda, kdy žalobce tuto dohodou navrženou mu žalovanou akceptoval“ a „na základě této dohody pobíral požitky spočívající ve výši 60-ti % jeho průměrného výdělku“. Podle názoru soudu prvního stupně sice „je pravdou, že od března 1994 do září 1994 nedostal žalobce na mzdě ničeho“, avšak „toto bylo ošetřeno žalovanou dodatečně tím, že žalobci bylo vyplaceno celkem 20.000,- Kč na zálohách + (v květnu 2002) částka ve výši 4.865,- Kč“. Protože žalobce „nedoložil hodnověrným způsobem, na základě jakého výpovědního důvodu skončil jeho pracovní poměr“, má soud za to, že i „co se týče požadovaného odstupného, nešlo jinak než žalobu zamítnout“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7.3.2006 č.j. 15 Co 12/2005-106 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce vzniknou-li na straně zaměstnavatele jiné překážky, pro které nemůže zaměstnanci přidělovat práci, má zaměstnanec právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, přičemž „výši této náhrady mzdy lze omezit na 60% průměrného výdělku pouze za podmínek uvedených v ust. § 130 odst. 3 zák. práce“. Protože zákoník práce „je kogentní normou“, a tedy „vše, co nebylo v zákoníku práce povoleno, je zakázáno“, odvolací soud dovodil, že „vyplácení 60% průměrného výdělku je možné pouze za podmínek, že došlo k písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a odborovým orgánem“ (§ 130 odst.3 zák. práce), neboť „zákoník práce neupravuje situaci, že by se na tomto způsobu snižování průměrné mzdy mohli dohodnout zaměstnavatel se zaměstnancem“. Soudu prvního stupně uložil, aby se z tohoto pohledu nárokem žalobce na doplatek náhrady mzdy znovu zabýval a, pokud jde o nárok na odstupné, aby žalobce řádně poučil podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o jeho povinnosti prokázat své tvrzení o důvodu skončení pracovního poměru, a teprve poté, aby o věci rozhodl a své rozhodnutí odůvodnil „v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.“.

Městský soud v Brně nato rozsudkem ze dne 21.6.2006 č.j. 39 C 249/94-118 (ve znění usnesení ze dne 23.4.2008 č.j. 39 C 249/94-134) žalované uložil, aby zaplatila žalobci 29.663,- Kč se 17% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení, co do částky 13.791,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2.436,- Kč. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl po doplnění řízení k závěru, že žalovaná, u níž „nebyly zřízeny odbory“, „svým postupem porušila ust. § 130 odst. 3 zák. práce, kdy vyplácet 60% průměrného výdělku je možné za podmínek písemné dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem a odborovým orgánem“, a že proto, „pokud se žalobce v rámci tohoto řízení domáhal doplatku mzdy do výše 100%“ za období od 18.10.1993 do 30.9.1994, „byl nárok shledán důvodným“ a „činí přiznaných 29.663,- Kč“. Protože žalobce ani přes řádné poučení soudu „neprokázal, že mu byla dána výpověď dle § 46 odst. 1 písm.a), b) nebo c)“ zák. práce, s níž ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce spojuje nárok zaměstnance na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, soudu prvního stupně „nezbylo nic jiného“, než žalobu o zaplacení odstupného „vyčísleného částkou 13.791,- Kč“ zamítnout.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.3.2008 č.j. 15 Co 471/2006-130 rozsudek soudu prvního stupně „napadeném výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 29.663,- Kč se 16% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení“ potvrdil, „ve zbývající části výroku I. ohledně 1% úroku z částky 29.663,- Kč od 1.3.1995 do zaplacení“ tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1.083,40 Kč. Odvolací soud zabývaje se nárokem na náhradu mzdy (nárok na odstupné již nebyl předmětem odvolacího řízení) setrval na názoru, že za situace, kdy zákoník práce „je kogentní normou“, „je možné vyplácení 60% průměrného výdělku (při jiných překážkách v práci na straně zaměstnavatele) pouze za podmínek, že došlo k písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a odborovým orgánem“, jak předvídá ustanovení § 130 odst. 3 zák. práce. Jestliže v daném případě nebyla v tomto smyslu uzavřena dohoda mezi žalovanou a odborovým orgánem (okolnost, že u žalované žádná odborová organizace nepůsobila, „je irelevantní“), „nelze snížit náhradu mzdy na 60%, a to ani případnou dohodou se zaměstnancem“, neboť – jak zdůraznil - zákoník práce „neupravuje situaci, že by se na tomto způsobu snižování průměrné mzdy mohli dohodnout zaměstnavatel se zaměstnancem“. Z toho je podle názoru odvolacího soudu „zřejmé, že žalobci náleží 100% mzdy i za období, kdy měl nařízeno být doma“, a s ohledem na údaje ve mzdových listech, „které jsou založeny ve spisu“, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil. že uplatněný nárok žalobce je důvodný v požadované výši.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho „části I. a části III.“) podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zdůraznila, že „v průběhu řízení se ukázalo nesporným“, že účastníci spolu uzavřeli dohodu, na základě které žalobce pro žalovanou „přímo nepracoval“, nýbrž „byl tzv. doma a současně mu byl žalovanou vysloven souhlas k jinému pracovnímu poměru“ s tím, že „součástí dohody byla odměna ve výši 60% průměrné mzdy, kterou žalovaná žalobci vyplácela, a slib zajištění dalšího zaměstnání v ekonomické skupině kolem žalované, který byl rovněž naplněn“. Nešlo tedy o jednostranné opatření či nařízení na straně žalované podle ustanovení § 130 zák. práce, nýbrž žalobce pro žalovanou nepracoval po vzájemné dohodě, která „byla pro žalobce výhodná, nikdy ji nezpochybnil, nevypověděl a požíval z ní nemalý prospěch“. Podle mínění dovolatelky nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že „zákoník práce je ryze imperativní normou“, a že proto nemohla být mezi účastníky platně uzavřena výše zmíněná dohoda, neboť „je zákonem vyhrazena pouze zaměstnavateli a odborové organizaci“. Žalovaná má za to, že zákoník práce „upravuje také pracovněprávní vztahy dispozitivně“ a že „existence odborů je na zásadě ochrany zaměstnanců, nikoliv pro omezování práv zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavateli, např. svobodně uzavřít dohodu“. Neexistence odborové organizace u zaměstnavatele (tak jako v daném případě u žalované), jejíž zřízení „je výlučně na vůli zaměstnanců“, nemůže být podle jejího názoru „po právu pro omezení práv zaměstnavatele na svobodném podnikání, srov. čl. 26 odst. 1 Listiny“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „v části I. a III.“ zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkou¬mal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho potvrzujícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroku o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nenapadá), že žalobce byl zaměstnán u žalované v pracovním poměru od 1.12.1991 jako „strojník D 6/III“ s místem výkonu práce „Plavecký stadion, Sportovní 4, Brno“; u žalované nepůsobila žádná odborová organizace. Dopisem ze dne 8.10.1993 žalovaná sdělila žalobci, že „vzhledem ke skutečnosti, že se dosud nepodařilo zabezpečit zprovoznění plaveckého stadionu a není možno žalobci zajistit náhradní práci, nebude docházet do zaměstnání, a to dnem 18.10.1993“, přičemž „tato přetržka bude trvat nejpozději do doby zahájení provozu plaveckého stadionu“, a že „po dobu nepřítomnosti žalobce v zaměstnání mu bude vyplácena mzda ve výši 60% průměrného výdělku“. Žalobce pokyn žalované respektoval a žalovaná mu v období od 18.10.1993 do 31.1.1994 vyplácela oznámených 60% průměrného výdělku a poté výplatu z důvodu „zhoršené platební situace“ zastavila. Tento stav, kdy žalovaná neměla možnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, trval až do 30.9.1994, kdy pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi dané žalobci dopisem žalované ze dne 29.6.1994 „z důvodu organizační změny“. Žalobce se domnívá, že po dobu překážky v práci na straně žalované mu příslušela náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, a proto po žalované požadoval odpovídající doplatek.

Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce na náhradu mzdy (který je předmětem dovolacího řízení) především významný závěr o tom, zda žalovaná byla oprávněna snížit náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na zaměstnavatele na 60% průměrného výdělku žalobce. Vzhledem k tomu, že překážka v práci na straně žalované trvala od 18.10.1993, je třeba tuto právní otázku posoudit podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.5.1994, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.

Východiskem úvah při řešení dotčené právní otázky - jak správně uvažuje rovněž odvolací soud - je skutečnost, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) v době do 31.12.2006 zásadně měly kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451). Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívala na principu, že „co není povoleno, je zakázáno“; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňovaly odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba vše, co těmto předpisům nevyhovovalo, považovat za zakázané (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2525/98, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Kogentnost právní úpravy pracovněprávních vztahů se projevovala nejen v tom, že účastníci pracovněprávních vztahů mohli své smlouvy (dohody) uzavřít jen ohledně těch typů smluv (dohod), které byly upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, ale byla vyjádřena též v ustanovení § 20 odst. 2 větě první zák. práce, podle něhož „v kolektivních smlouvách lze upravovat mzdové a ostatní pracovněprávní nároky v rámci daném pracovněprávními předpisy”; platil-li tento princip pro kolektivní vyjednávání (tedy i pro uzavírání kolektivních smluv, z nichž vznikají nároky jednotlivým zaměstnancům), tím spíše platil (argumentum a maiori ad minus) pro smlouvy uzavírané mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, případně pro vnitropodnikové normativní akty či jiné jednostranné právní úkony (rozhodnutí) zaměstnavatele upravující pracovněprávní vztahy. Uvedené je třeba mít na zřeteli i při posuzování práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu při překážkách v práci na straně zaměstnavatele.

Podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce nemohl-li pracovník (zaměstnanec) konat práci pro jiné překážky na straně organizace (zaměstnavatele), než jsou uvedeny v předchozím ustanovení, poskytne mu organizace (zaměstnavatel) náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud předpisy uvedené v § 131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.

Podle ustanovení § 130 odst. 3 zák. práce vymezila-li organizace (zaměstnavatel) v písemné dohodě s příslušným odborovým orgánem vážné provozní důvody, pro které organizace (zaměstnavatel) nemůže pracovníku (zaměstnanci) přidělovat práci, jde o jinou překážku v práci na straně organizace (zaměstnavatele), při níž přísluší pracovníku (zaměstnanci) náhrada mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku. Dohodu podle předchozí věty nelze nahradit rozhodnutím organizace (zaměstnavatele).

O překážku v práci ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce se jedná tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost, vyplývající pro něj z pracovního poměru, přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (práci v místě, které bylo sjednáno jako místo jejího výkonu), nejde-li o prostoj podle ustanovení § 129 zák. práce, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Existence této jiné překážky na straně zaměstnavatele je dána skutečností, která ji vyvolala, a překážka v práci trvá po celou dobu trvání této skutečnosti. Jedná-li se o tento případ, nepřísluší zaměstnanci mzda, nýbrž po celou dobu, dokud tato překážka trvá, přísluší zaměstnanci náhrada mzdy. Náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.

Ze zásady, že zaměstnanci přísluší po celou dobu trvání této překážky v práci na straně zaměstnavatele náhrada mzdy ve výši jeho průměrného výdělku, existovala výjimka upravená v ustanovení § 130 odst. 3 zák. práce, při níž zaměstnanci příslušela náhrada mzdy pouze ve výši 60% průměrného výdělku. Tato výjimka, která byla k obecné úpravě provedené ustanovením § 130 odst. 1 ve vztahu speciality, však mohla nastat toliko za předpokladu, že zaměstnavatel uzavřel s příslušným odborovým orgánem (jako zástupcem kolektivu zaměstnanců obeznámeným se situací u zaměstnavatele) písemnou dohodu, v níž vymezil vážné provozní důvody, pro které nemůže zaměstnanci přidělovat práci. Jestliže u zaměstnavatele nepůsobila odborová organizace nebo písemná dohoda mezi zaměstnavatelem a odborovým orgánem uzavřena nebyla, vztahovala se na přerušení práce obecná úprava, podle níž – jak uvedeno výše - zaměstnanci zásadně příslušela náhrada mzdy ve výši jeho průměrného výdělku.

Z uvedeného je zřejmé, že snížení rozsahu náhrady mzdy na 60% průměrného výdělku při překážkách v práci na straně zaměstnavatele spočívajících ve vážných provozních důvodech - jak k tomu správně dospívá i odvolací soud - zákoník práce dovoloval pouze na základě písemné dohody mezi zaměstnavatelem a příslušným odborovým orgánem, jejíž podstatou bylo vymezení vážných provozních důvodů v podobě akceptované odborovým orgánem; v jiném případě zákoník práce - vzhledem ke své kogentní povaze - snížení rozsahu náhrady mzdy na 60% průměrného výdělku neumožňoval. Smluvní volnost účastníků pracovněprávního vztahu se proto v této oblasti nemohla uplatnit, neboť zákoník práce (i ve znění účinném do 31.5.1994) takovou možnost zaměstnavateli a zaměstnanci nedával. To má tudíž – kromě jiného - za následek, že případná dohoda, v níž by se zaměstnavatel v souvislosti s vážnými provozními důvody dohodl se zaměstnancem na nižším rozsahu náhrady mzdy než je výše zaměstnancova průměrného výdělku, by byla pro rozpor se zákonem neplatným právním úkonem [§ 242 odst.1 písm. a) zák. práce]. Nehledě k tomu, že zákoník práce výslovně nepřipouštěl možnost nahrazení dohody mezi zaměstnavatelem a odborovým orgánem rozhodnutím zaměstnavatele (srov. § 130 odst. 3 větu druhou zák. práce), platí výše uvedený závěr – vzhledem k již zmíněné kogentní povaze pracovněprávních předpisů – patrně i pro případ, že by zaměstnavatel snížil rozsah náhrady mzdy svým jednostranným opatřením.

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že u žalované nepůsobila odborová organizace, a tedy dohoda mezi zaměstnavatelem a odborovým orgánem ve smyslu ustanovení § 130 odst. 3 zák. práce nebyla (a ani nemohla) být uzavřena. Za této situace – jak uvedeno výše – se mohla na případné přerušení práce žalobce vztahovat toliko obecná úprava uvedená v ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, podle níž zaměstnanci po dobu trvání překážky v práci na straně zaměstnavatele zásadně přísluší náhrada mzdy ve výši jeho průměrného výdělku. Přesto žalovaná dopisem ze dne 8.10.1993 sdělila žalobci, že „vzhledem ke skutečnosti, že se dosud nepodařilo zabezpečit zprovoznění plaveckého stadionu“, mu nemá možnost přidělovat práci podle pracovní smlouvy, že žalobce nemá od 18.10.1993 docházet do zaměstnání a že „po dobu jeho nepřítomnosti v zaměstnání mu bude vyplácena mzda ve výši 60% průměrného výdělku“. Písemné sdělení žalované tohoto obsahu, jímž žalovaná jednostranným úkonem vymezila provozní důvody, pro které nemůže žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, však nelze považovat – jak je zřejmé z výkladu podaného shora – za relevantní zákonný předpoklad pro snížení rozsahu náhrady mzdy na 60% průměrného výdělku žalobce; okolnost, že žalovaná – jak zdůrazňuje v dovolání – zajistila žalobci po skončení pracovního poměru „další zaměstnání v ekonomické skupině kolem žalované“, na uvedeném závěru nic nemění. I když odvolací soud mylně dovodil (a mylně z toho vychází i dovolatelka), že tím, že žalobce respektoval nařízení žalované obsažené v dopise ze dne 8.10.1993, došlo mezi účastníky k uzavření dohody, jejímž obsahem byla práva a povinnosti účastníků po dobu překážky v práci na straně žalované v takové podobě, v jaké je žalovaná vymezila v dopise ze dne 8.10.1993, nemá tato skutečnost – vzhledem k tomu, že zákoník práce nepřiznával v tomto směru žádnou relevanci ani dohodě účastníků – žádný vliv na správnost jeho závěru o tom, že „žalobci náleží 100% mzdy i za období, kdy měl nařízeno být doma“, a že proto je nárok žalobce na doplatek náhrady mzdy do výše jeho průměrného výdělku opodstatněný.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu mzdy ve výši 29.663,- Kč s úroky z prodlení, je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Z vyjádření dovolatelky, že „podává dovolání proti části I a části III. rozsudku odvolacího soudu“, vyplývá, že žalovaná dovoláním napadá rovněž část (výrok) rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. srpna 2009

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč