JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 498/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. D., zastoupeného advokátkou, o 102.998,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 131/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 1999 č.j. 20 Co 608/97-87, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě škody 102.998,- Kč s 16% úrokem od 1.7.1996 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný jako jeho zaměstnavatel s ním neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr. Poté, co pracovní poměr účastníků skončil na základě žalobcem podané výpovědi, žalobce nemohl od 1.12.1994 nastoupit do pracovního poměru u "Města - Bytového úřadu N. ", kde by mohl dosáhnout výdělku 10.000,- Kč měsíčně; důvodem, proč nebyl k tomuto novému zaměstnavateli přijat, byla okolnost, že žalovaný s ním okamžitě zrušil pracovní poměr, neboť neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru byla určena teprve rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16.1.1996 sp.zn. 6 C 160/94. Protože žalobce získal jiné zaměstnání až od 1.11.1995, požadoval, aby mu žalovaný nahradil škodu za dobu od 1.12.1994 do 31.10.1995, spočívající v tom, že nemohl nastoupit do zaměstnání u "Města - Bytového úřadu N.", a sníženou o hmotné zabezpečení, které mu poskytl úřad práce.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 15.7.1997 č.j. 6 C 131/96-60 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 22.554,20 Kč k rukám advokáta. Žalovaný tím, že se žalobcem neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr (neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru byla určena pravomocným rozhodnutím soudu), porušil podle názoru soudu prvního stupně svou právní povinnost "při plnění úkolů zaměstnavatele". Protože bylo prokázáno, že se žalobce (poté, co pracovní poměr účastníků skončil na základě jím podané výpovědi dnem 30.11.1994) ucházel o zaměstnání u "bytového úřadu N., Z. a.s., J. P. a.s., D. s. a.s., firmy L. R. s.r.o., obecního úřadu D. a městského úřadu D." a že překážkou (popřípadě jednou z překážek) pro navázání pracovního poměru u těchto zaměstnavatelů bylo "nevyjasnění ukončení předchozího pracovního poměru u žalovaného", vznikla mu následkem porušení právní povinnosti ze strany žalovaného škoda; žalobci přitom "nelze přičítat k tíži", že své "potencionální zaměstnavatele" informoval o skončení pracovního poměru u žalovaného "komplexně, tedy že nezatajil fakt okamžitého zrušení pracovního poměru a soudního řízení v této věci". Výši škody soud prvního stupně stanovil částkou 10.000,- Kč měsíčně, kterou by si žalobce mohl vydělat u Bytového úřadu N., a odečetl od ní žalobci poskytnuté platby "hmotného zabezpečení". Při právním posouzení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že porušení povinnosti má základ v pracovněprávním vztahu a že proto žalovaný odpovídá za škodu nikoliv podle ustanovení § 420 obč. zák., ale podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.10.1999 č.j. 20 Co 608/97-87 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.600,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.320,- Kč, vše k rukám advokátky. Dovodil, že žalobcem uplatněný nárok je třeba posoudit podle ustanovení § 187 zák. práce upravujícího tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu a že ke vzniku této odpovědnosti musí být splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 187 odst.1 zák. práce. Podle názoru odvolacího soudu předpoklad této odpovědnosti za škodu, spočívající v porušení právní povinnosti nebo v úmyslném jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití ze strany zaměstnavatele nebyl splněn. Žalovaný totiž tím, že se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr, neporušil žádnou svoji povinnost, neboť použil jeden ze způsobů rozvázání pracovního poměru, uvedených v ustanovení § 42 odst.1 zák. práce. Okolnost, že nebyla naplněna skutková podstata pro okamžité zrušení pracovního poměru, je "otázkou posouzení platnosti či neplatnosti tohoto právního úkonu, nikoliv otázkou porušení právní povinnosti zaměstnavatele"; nároky zaměstnance z neplatného rozvázání pracovního poměru jsou upraveny v ustanovení § 61 zák. práce. Žalobce z uvedených důvodů nemá nárok na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že jeho nárok sice vznikl jako důsledek pracovního poměru a zejména neplatného způsobu jeho skončení ze strany žalovaného, avšak nejde o nárok z neplatného rozvázání pracovního poměru; nemusí se proto jednat - jak dovodily soudy obou stupňů - o nárok z pracovněprávních, ale z občanskoprávních vztahů. Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že by žalovaný neporušil žádnou právní povinnost. Porušení právní povinnosti ze strany žalovaného spočívá v tom, že se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr neplatně, tedy v rozporu s ustanovením § 53 zák. práce. Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k celkovému jednání žalovaného při rozvázání pracovního poměru mezi účastníky a ve sporu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a má za to, že je nelze hodnotit jinak než jako úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Zdůraznil, že po skončení pracovního poměru neměl vůči žalobci žádné právní povinnosti, jejichž porušení by mohlo zakládat nárok na náhradu škody. Náhrada mzdy za neplatné okamžité zrušení pracovního poměru již byla žalobci přisouzena a žalobce vůči němu nemá další nároky.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je proti němu dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce požaduje náhradu škody za období od 1.12.1994 do 30.10.1995 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a (u nároku na náhradu škody za měsíc říjen 1995) zákona č. 118/1995 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění do 30.9.1995, resp. do 31.12.1995 (dále jen "zák. práce").

S názorem, že v posuzovaném případě není žalobcem uplatněný nárok pracovněprávním vztahem, nelze souhlasit.

Pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (§ 1 odst.1 zák. práce). Pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování (§ 1 odst.2 zák. práce).

Individuální pracovněprávní vztahy vznikají v souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele (práce, kterou fyzická osoba neprovádí vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů a na jeho nebezpečí). Tyto vztahy - jak je zřejmé ze zákoníku práce a z dalších právních předpisů - nevznikají jen mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale i mezi zaměstnavatelem a dalšími osobami (např. pozůstalými nebo dědici po zemřelém zaměstnanci, ručitelem za závazek zaměstnance vůči zaměstnavateli). Pracovněprávní vztahy současně nejsou omezeny jen na dobu trvání pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nelze za ně považovat pouze uvedené poměry. Ustanovení § 1 odst.2 zák. práce určuje zásadně počátek vzniku pracovněprávních vztahů (kdy nejdříve pracovněprávní vztahy vznikají), žádné ustanovení zákoníku práce nebo jiného právního předpisu však nestanoví dobu, do kdy pracovněprávní vztahy trvají (kdy nejpozději pracovněprávní vztahy končí); pracovněprávními vztahy jsou proto také například nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu škody podle ustanovení § 172 a násl. zák. práce, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru. Za pracovněprávní nelze ovšem považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce (např. nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem).

Za individuální pracovněprávní vztahy ve smyslu ustanovení § 1 zák. práce je třeba považovat všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele bez ohledu na to, zda účastníkem vztahu je vedle zaměstnavatele zaměstnanec nebo (na jeho místě) jiná osoba anebo zda výkon nesamostatné (závislé) práce pro zaměstnavatele trvá nebo byl již ukončen. Individuálními pracovněprávními vztahy jsou nejen pracovní poměr nebo vztahy vzniklé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. K těmto vztahům patří i takové právní vztahy, které vznikají v souvislosti s výkonem práce v pracovním poměru, popřípadě s výkonem práce podle dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr; výjimky z tohoto pravidla stanoví zákon. V širším slova smyslu pak individuální pracovněprávní vztahy vznikají u osob, u nichž to stanoví právní předpisy (srov. např. § 206 zák. práce).

V posuzovaném případě žalobce dovozuje svůj nárok na náhradu škody z porušení povinnosti ze strany žalovaného jako jeho zaměstnavatele. Protože jde o vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce žalobce jako zaměstnance pro žalovaného jako zaměstnavatele, soudy obou stupňů správně dovodily, že má povahu pracovněprávního vztahu, který se řídí především zákoníkem práce.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.1993 vznikl mezi žalobcem a žalovaným pracovní poměr a že žalovaný se žalobcem ve smyslu ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce tento pracovní poměr okamžitě zrušil ke dni 28.7.1994. Žalobce dopisem ze dne 3.8.1994, který byl žalovanému doručen dne 8.8.1994, žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, posléze dopisem ze dne 22.9.1994 dal žalovanému výpověď z pracovního poměru a dne 26.9.1994 podal u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16.1.1996 č.j. 6 C 160/94-77, který podle potvrzení ve spise nabyl právní moci dnem 7.3.1996, bylo určeno, že "rozvázání pracovního poměru dané žalobci žalovaným ke dni 28.7.1994" je neplatné, a žalovanému bylo uloženo, aby zaplatil žalobci na náhradě mzdy za dobu od 8.8. do 30.11.1994 18.950,- Kč s příslušenstvím. Na základě těchto zjištění soudy dovodily (a správnost tohoto závěru nebyla v průběhu řízení žádným z účastníků zpochybněna), že pracovní poměr účastníků skončil na základě žalobcem podané výpovědi ke dni 30.11.1994.

Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která mu podle jeho názoru vznikla tím, že nemohl navázat od 1.12.1994 nový pracovní poměr; příčinou (popřípadě jednou z příčin) toho, proč nebyl přijat jiným zaměstnavatelem, byla podle jeho tvrzení okolnost, že s ním žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr a že v této době nemohl doložit neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť řízení u soudu o její určení ještě nebylo skončeno.

Podle ustanovení § 187 odst.1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.

Podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10 zák. práce).

Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 187 odst.1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele. I když ustanovení § 187 odst.2 zák. práce v této souvislosti výslovně hovoří jen o porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících ve smyslu ustanovení § 9 a 10 zák. práce jeho jménem, z použití argumentu a minori ad maius (a fortiori) vyplývá, že skutková podstata této odpovědnosti za škodu dopadá i na případ, kdy škodu zaměstnanci způsobil porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele přímo sám zaměstnavatel - fyzická osoba.

V posuzovaném případě žalovaný nemůže žalobci odpovídat za škodu podle ustanovení § 187 odst.1 zák. práce. Podle tohoto ustanovení je - jak vyplývá z výše uvedeného - dána odpovědnost jen za takovou škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout až po skončení pracovního poměru účastníků (v době od 1.12.1994 do 31.10.1995), nemůže se jednat o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním.

Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou - jak vyplývá z výše uvedeného - porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jejím jménem nebo zaměstnavatelem - fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody.

S názorem odvolacího soudu, že žalovaný neporušil žádnou svou právní povinnost, nelze souhlasit.

Zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr jen za splnění zákonem stanovených předpokladů a jen z důvodů uvedených v zákoně (srov. § 53 zák. práce). Přistoupí-li zaměstnavatel k okamžitému zrušení pracovního poměru, aniž by byly splněny zákonem stanovené předpoklady nebo naplněny v zákoně uvedené důvody, má to za následek nejen neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, ale také závěr o tom, že zaměstnavatel porušil právní (zákonem stanovenou) povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 53 zák. práce, popřípadě z dalších zákonných ustanovení (např. § 270 odst.3 zák. práce).

Uvedený závěr samozřejmě platí jen tehdy, jestliže neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru byla ve smyslu ustanovení § 64 zák. práce určena pravomocným soudním rozhodnutím. Nebyla-li žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením zaměstnancem podána, není možné v jiném řízení tuto otázku posuzovat jako otázku předběžnou a na rozvázání pracovního poměru se hledí jako na platné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997); v takovém případě nemůže dojít ani k porušení právní povinností ze strany zaměstnavatele při rozvázání pracovního poměru.

V projednávané věci bylo "rozvázání pracovního poměru dané žalobci žalovaným ke dni 28.7.1994", které mělo - podle zjištění soudů - povahu okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce, určeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16.1.1996 č.j. 6 C 160/94-77 jako neplatné. Za této situace je odůvodněn závěr, že žalovaný neplatným rozvázáním pracovního poměru porušil své právní povinnosti v rámci plnění úkolů zaměstnavatele.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při rozhodování věci vycházel z nesprávného právního názoru, když věc po právní stránce posoudil podle ustanovení § 187 odst.1 zák. práce a nikoliv podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce, a že nesprávně posoudil otázku, zda žalovaný jako zaměstnavatel porušil své právní povinnosti. Veden nesprávným právním posouzením věci se pak nezabýval tím, zda žalobci vznikla škoda a zda porušení právních povinností žalovaným bylo příčinou nebo alespoň jednou z příčin škody.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b odst.1 část věty za středníkem, § 243b odst.2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věty druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2000

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková

Vydáno: 30. August 2000