JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 4973/2015

Procesní nástupnictví na straně povinného

Právní věty

  1. Pokud po zahájení exekučního řízení, ve kterém je exekučním titulem usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, dojde ke změně vlastnictví zastavené nemovité věci, je třeba o procesním nástupnictví této osoby na straně povinného rozhodnout podle ustanovení § 107a o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 36 odst. 3 ex. ř. I v tomto případě platí, že proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že povinnost z exekučního titulu skutečně přešla či byla převedena na osobu, která se má stát novým povinným a že průkaz této skutečnosti byl podán způsobem předjímaným ustanovením § 36 odst. 4 ex. ř., pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.

  2. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 36 odst. 3 a 4 ex. ř. je v exekučním (vykonávacím) řízení rovněž (na rozdíl od řízení nalézacího) prokázání toho, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, je (na rozdíl od nalézacího řízení) za tím účelem zapotřebí provést dokazování, které soudní exekutor (soud) provádí při jednání. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků, výslechu účastníků či provádění důkazu listinou, jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného dokazování.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti povinné M. P., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 22, pro 82.207,72 Kč a pro 1.035.945,58 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, vedené u soudního exekutora JUDr. Stanislava Pazderky, Exekutorský úřad Písek, pod sp. zn. 117 EX 3497/14, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015, č. j. 16 Co 216/2015-39, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015, č. j. 16 Co 216/2015-39, a usnesení soudního exekutora JUDr. Stanislava Pazderky ze dne 5. května 2015, č. j. 117 EX 3497/14-27, se zrušují a věc se vrací soudnímu exekutorovi JUDr. Stanislavu Pazderkovi, Exekutorský úřad Písek, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Návrhem ze dne 18. 12. 2014 se oprávněná (zástavní věřitelka) domáhala nařízení a provedení exekuce proti povinným M. M. a M. P. (zástavním dlužníkům) prodejem zástavy ve spoluvlastnictví povinných, každého co do jedné ideální poloviny, a to budovy (bydlení) na pozemku parc. č. stavební 107, pozemku parc. č. stavební 107 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku parc. č. 335/1 (zahrada), pozemku parc. č. 330/1 (trvalý travní porost), pozemku parc. č. 330/2 (ostatní plocha) a pozemku parc. č. 328/1 (zahrada), vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Rakovník, pro katastrální území S. n B., obec S., na listu vlastnictví č. 6 (dále jen „zástava“ či „předmětné nemovitosti“), a to podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 5. 2014, č. j. 5 C 40/2013-145, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. 5 C 40/2013-162, a ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 20 Co 376/2014-177, kterými byl nařízen prodej zástavy (shora specifikovaných nemovitostí) zajišťující pohledávku zástavní věřitelky - kapitalizovaný úrok ve výši 82.207,72 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1.035.945,58 Kč, na základě smlouvy o zastavení nemovitostí č. 0009419449-ZN ze dne 10. 12. 2008, zapsané v katastru nemovitostí pod č. j. V-4731/2008-212 s právními účinky vkladu ke dni 11. 12. 2008, a dále bylo rozhodnuto, že zástavní dlužníci jsou povinni zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení částku 5.000,- Kč s tím, že tyto náklady je možné uspokojit pouze prodejem zástavy.

Provedením exekuce v souladu s tímto návrhem Obvodní soud pro Prahu 9 pověřil dne 15. 1. 2015 pod č. j. 73 EXE 13369/2014-14 soudního exekutora JUDr. Stanislava Pazderku, Exekutorský úřad Písek (dále též jen „soudní exekutor“).

Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 117 EX 3497/14-16, nařídil provedení exekuce proti povinným k vymožení povinnosti stanovené vykonatelným usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 5. 2014, č. j. 5 C 40/2013-145, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. 5 C 40/2013-162, a ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 20 Co 376/2014-177, jakož i k úhradě nákladů exekuce, prodejem nemovité věci povinné M. M. - spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/2 k nemovitým věcem shora označeným a prodejem nemovité věci povinného M. P. - spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/2 k nemovitým věcem shora označeným. Povinným současně (mimo jiné) zakázal, aby po doručení tohoto exekučního příkazu nemovitou věc převedli na někoho jiného nebo ji zatížili.

V průběhu exekučního řízení soudní exekutor sdělil oprávněné, že podle zprávy katastrálního úřadu přešla zástava na základě nedobrovolné dražby opakované provedené dne 2. 1. 2015 podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), z podílového spoluvlastnictví M. M. a M. P. do výlučného vlastnictví vydražitelky M. P. (matky povinných), která je jako jejich vlastnice zapsána v katastru nemovitostí; k tomuto sdělení připojil soudní exekutor aktuální výpis z katastru nemovitostí.

K návrhu oprávněné ze dne 17. 4. 2015 soudní exekutor usnesením ze dne 5. 5. 2015, č. j. 117 EX 3497/14-27, rozhodl, že „namísto dosavadních povinných nastupuje jako nový povinný M. P.“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že z protokolu o provedené neveřejné dražbě opakované ze dne 2. 1. 2015 vyplývá, že na dražených nemovitých věcech vázne mj. zástavní právo smluvní ve prospěch oprávněné, že přihlášena byla pohledávka navrhovatele dražby (M. P.) a že nepřihlášenou pohledávkou je pohledávka oprávněné ve výši 2.400.000,- Kč. Při právním posouzení vyšel soudní exekutor z ustanovení § 58 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a dospěl k závěru, že zástavní právo oprávněné, které vzniklo na základě zástavní smlouvy v roce 2008, nemohlo v nedobrovolné dražbě zaniknout, že tedy působí i proti vydražitelce a že je tak pro ni závazné i usnesení o prodeji zástavy. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „exekuční řád“), přešla povinnost z exekučního titulu na vydražitelku M. P., přičemž podle ustanovení § 200za o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, je pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy závazné pro každého, proti němuž působí zástavní právo k zástavě, návrhu oprávněné na vstup M. P. namísto povinných vyhověl.

K odvolání M. P. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. 16 Co 216/2015-39, usnesení soudního exekutora potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podle ustanovení § 53 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, přešlo na vydražitelku M. P. vlastnictví k zástavě udělením příklepu (podle obsahu spisu vydal dražebník Aukční síň Bussmakr, s. r. o. potvrzení o nabytí vlastnictví dne 2. 2. 2015) a že tedy nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují přechod nebo převod povinnosti, neboť zástavní právo jako právo absolutní působí vůči každému dalšímu vlastníku zástavy; vydražitelka se tak stala právním nástupcem zástavních dlužníků. Dále poukázal na soudní praxi, která vychází z toho, že otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu je, nebo zda na základě právní skutečnosti oprávněným doložené na jiného opravdu přešlo nebo bylo převedeno, se soud v rozhodnutí o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. nezabývá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 306/2003, sp. zn. 20 Cdo 316/2009 či sp. zn. 29 Cdo 943/2012), a že tuto otázku zkoumá až ve stádiu řízení o zastavení exekuce, jelikož se již týká posouzení věci samé. Uzavřel, že odvolatelka žádné námitky relevantní z hlediska ustanovení § 107a o. s. ř. nevznesla, přičemž za takové nelze považovat její argumentaci, „zda došlo či nedošlo k zániku zástavního práva podle ustanovení § 58 odst. 1 či 2 zákona č. 26/2000 Sb.“.

Proti usnesení odvolacího soudu podala M. P. dovolání, jež má za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: a) „Je možno dojít k záměně účastníků v exekučních řízeních, když nový účastník není obligačním dlužníkem, respektive by se pouze stal vlastníkem věci, na níž vázne zástavní právo zajišťující dluh obligačního dlužníka?“, b) „Může být vlastník zastavené věci, který není obligačním dlužníkem, pojmově povinným podle exekučního řádu nebo podle o. s. ř.?“, c) „Je přípustné, aby bylo rozhodnuto v exekučním řízení o záměně účastníků bez ústního jednání ve věci, a došlo tak k faktickému odejmutí instance?“, d) „Stává se osoba, která vlastní zastavenou věc, účastníkem řízení, který je povinen hradit náklady řízení nad rámec rozsahu výtěžku ze zpeněžení zastavené věci?“, a e) „Patří přechod vlastnictví k věci, tak jak je vymezen v této věci, k právním skutečnostem, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod povinností v exekučním řízení?“. Dovolatelka má za to, že „záměna účastníka, která má za následek její vstup do vykonávacího řízení, je v rozporu s hmotným právem“, neboť není sporu o tom, že obligačními dlužníky, tedy těmi, vůči kterým je vedeno exekuční řízení, jsou M. M. a M. P. Namítá, že ve věci není „povinnou“ a že „nejvýše by měl být postihován majetek, který jí vlastnicky náleží, čemuž odpovídá i ustanovení § 36 exekučního řádu“. Z tohoto ustanovení se však nepodává, že „by se povinnou osobou stal automaticky ten, vůči jehož majetku lze vést exekuci, není však obligačním dlužníkem“; „lze zřejmě přitakat, že je účastníkem řízení, jistě však ne povinným“. Označení dovolatelky jako povinné je podle jejího názoru nezákonným rozhodnutím, které v důsledku znamená jak „prolomení zákonného hmotného práva, tak i nadzákonných ústavních práv“. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k právní skutečnosti, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod povinnosti, je otázkou, „zdali samotný přechod vlastnictví je onou právní skutečností, kterou měl zákonodárce na mysli“. Dále dovolatelka uvedla, že „oprávněného lze uspokojit do výše výtěžku ze zástavy, bude-li prodána, což je jedinou obligací, kterou má vlastník zástavy, tedy ona vůči oprávněnému“. Vlastník se však nestane povinným, neboť nenese žádnou hmotněprávní odpovědnost za vznik dluhu, případně za to, že dluh nebyl včas a řádně splněn. Pokud by dovolatelka nastoupila na místo povinných, pak zde není jiný povinný, který musí hradit náklady řízení, totiž osoby, které lze skutečně označit za povinné. Otázku nákladů však lze vždy a zásadně vztáhnout k osobám, které jsou skutečnými povinnými, tedy zavázanými z obligačního titulu, resp. zavázanými z rozhodnutí soudu o tom, jaké právo zde je či není, nebo jaké plnění má být poskytováno ve smyslu § 80 o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu i soudnímu exekutorovi dále vytkla, že o procesním nástupnictví bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, čímž došlo k porušení procesních předpisů, fakticky jí byla odejmuta možnost hájit svá práva před soudem a „ztratila jednu instanci“. Navrhla, aby rozhodnutí soudního exekutora i odvolacího soudu byla zrušena a aby věc byla vrácena soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázku postavení zástavního dlužníka jako povinného v exekučním či vykonávacím řízení výslovně řeší ustanovení § 358 odst. 2 a 3 zákona č. 292/2013 Sb., přičemž toto jeho postavení je nutné chápat v procesním a nikoliv hmotněprávním smyslu, neboť v intencích daného exekučního titulu neplatí, že by povinný musel být nutně zároveň hmotněprávním dlužníkem. Pokud pak jde o otázku existence zástavního práva, odkázala oprávněná na své vyjádření k odvolání (v němž vyjádřila názor, že zástavní právo nezaniklo a že působí vůči vydražiteli - § 58 odst. 2 zákona o veřejných dražbách), a současně poukázala na to, že „podala určovací žalobu, která je vedena v rámci řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 194/2015, neboť je přesvědčena o tom, že její zástavní právo bylo z listu vlastnictví vymazáno protizákonně, což se v uvedeném řízení bude prokazovat“. Ztotožňuje se totiž s názorem odvolacího soudu, že „ve fázi řízení, ve které se řeší otázka nástupnictví, se otázka tvrzené povinnosti, která měla přejít, neřeší, ale řeší se případně až následně v rámci rozhodování o návrhu na zastavení exekuce, který by musel být podán“. Dovolání proto nepovažuje za přípustné, eventuálně za důvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno dne 18. 12. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem, v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda soudní exekutor (soud) při rozhodnutí podle ustanovení § 107a o. s. ř. a § 36 odst. 3 a 4 ex. ř. zkoumá, zda zástavní právo zajišťující pohledávku zástavního věřitele k zástavě, která na pozdějšího vlastníka zástavy přešla udělením příklepu podle ustanovení § 53 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, zaniklo či nikoliv, a zda se tak vydražitel zástavy stal právním nástupcem (původního) zástavního dlužníka a povinným v exekučním řízení.

Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání pro řešení právní otázky, pro niž je přípustné, je částečně opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době ohledně vzniku zástavního práva na předmětných nemovitostech (nyní ve vlastnictví M. P.) - vzhledem k tomu, že zástavní smlouva o zřízení zástavního práva k zástavě byla uzavřena dne 10. 12. 2008 (viz exekuční titul), jakož i uspokojení ze zástavy - posoudit podle právních předpisů v té době účinných, tj. zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) - (srov. § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Nabytí vlastnického práva k zástavě, jakož i otázku, zda zástavní právo k zástavě nadále trvá či zda zaniklo, je nutno posuzovat podle ustanovení § 36 a násl. zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném od 1. 1. 2013. Při aplikaci procesních předpisů je pak třeba vycházet - s ohledem na to, že návrh na nařízení exekuce byl podán dne 18. 12. 2014 - ze zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „ex. ř.“), ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2014, a z ustanovení § 358 odst. 2 a 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „zákon č. 292/2013 Sb.“).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.). Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaného ustanovení - v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem.

Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 158/2008, uveřejněném pod č. 57/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2013 zástavní právo působí proti „každému pozdějšímu vlastníku“ zástavy, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 164 odst. 1 obč. zák.); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě teprve poté, co již vzniklo zástavní právo, popř. co již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku zástavního práva) stanovený den, který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem, tedy - řečeno jinak - ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě, jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem. Ten, vůči němuž působí zástavní právo podle odstavce 1, má postavení zástavního dlužníka (srov. § 164 odst. 2 obč. zák.). Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení § 170 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014).

Zástavním věřitelem se jako účastník řízení o soudním prodeji zástavy rozumí ten, kdo podal u soudu žalobu na nařízení prodeje zástavy a kdo v ní o sobě tvrdí, že má pohledávku, která je zajištěna zástavním právem váznoucím na zástavě, jejíž soudní prodej navrhuje. Zástavním dlužníkem je jako účastník řízení o soudním prodeji zástavy ten, kdo je vlastníkem k prodeji navržené zástavy. Účastenství zástavního dlužníka odráží hmotné právo ve vymezení nositelů zástavního práva a směřuje k tomu, aby bylo doloženo, kdo je (skutečným) vlastníkem zástavy (obdobně srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 623/2007, a usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3957/2010).

V následném exekučním řízení prodejem zástavy (§ 358 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb.) jsou účastníky řízení podle ustanovení § 36 odst. 1 ex. ř. oprávněný a povinný. Povinným je ten, komu vykonatelné rozhodnutí ukládá povinnost (§ 251 odst. 1 o. s. ř.). Účastenství je tedy v exekučním řízení - na rozdíl od účastenství zástavního dlužníka v řízení o soudním prodeji zástavy - vymezeno výhradně procesně bez vazby na hmotněprávní úpravu. Proto, pokud po zahájení exekučního řízení, ve kterém je exekučním titulem usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, dojde ke změně vlastnictví zastavené nemovité věci, je třeba o procesním nástupnictví této osoby na straně povinného rozhodnout podle ustanovení § 107a o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 36 odst. 3 ex. ř.

Podle ustanovení § 107a o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

Z ustanovení § 36 ex. ř. se dále podává, že proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu (odstavec 3). Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu (odstavec 4).

Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

V dané věci spojil odvolací soud napadené rozhodnutí pouze s odkazem na ustanovení § 107a o. s. ř. V exekučních věcech podléhajících režimu exekučního řádu, se ovšem ustanovení § 107a o. s. ř. uplatní přiměřeně (§ 52 odst. 1 ex. ř.) jen v rozsahu, v němž otázku procesního nástupnictví neřeší exekuční řád.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 943/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2015, pod číslem 75, poukázal na to, že „srovnáním úpravy obsažené v ustanoveních § 36 odst. 3 až 5 exekučního řádu s úpravou obsaženou v ustanovení § 107a o. s. ř. lze snadno zjistit, že přiměřená aplikace ustanovení § 107a o. s. ř. (tak, jak se k ní v literatuře hlásí /v návaznosti na § 36 odst. 3 až 5 exekučního řádu/ např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 2119) se při procesním nástupnictví na straně oprávněného uplatní pro exekuční řízení jen potud, že o takovém procesním nástupnictví musí exekuční soud rozhodnout (usnesením), že osobou legitimovanou k podání návrhu na vydání takového usnesení je pouze původní oprávněný a že vydání takového usnesení je podmíněno souhlasem toho, kdo má vstoupit do exekučního řízení namísto dosavadního oprávněného. Ustanovení § 107a o. s. ř. nadto nezahrnuje žádné z pravidel obsažených v § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu (jež jsou v exekučním řízení protipólem úpravy obsažené pro řízení o výkon rozhodnutí v ustanovení § 256 o. s. ř.)“.

Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl - na rozdíl od dříve zastávaného právního názoru, z něhož v dané věci vyšel odvolací soud - k závěru, že „předpokladem pro vydání usnesení, jímž soud v exekučním řízení připustí, aby do řízení namísto dosavadního oprávněného (jenž nezanikl) vstoupil jeho právní nástupce z titulu universální nebo singulární sukcese, je nejen to, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, nýbrž i to, že je prokázáno, že právo z exekučního titulu skutečně přešlo či bylo převedeno na osobu, která se má stát novým oprávněným (§ 36 odst. 3 exekučního řádu) a že průkaz této skutečnosti byl podán způsobem předjímaným ustanovením § 36 odst. 4 exekučního řádu“.

Stejný závěr - vzhledem k ustanovení § 107a o. s. ř. a ustanovení § 36 odst. 3 a 4 ex. ř. - je nutno učinit i v případě, pokud oprávněný, má-li za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti účastníka řízení (povinného), o něž v řízení jde, navrhne, aby namísto dosavadního povinného do řízení vstoupil někdo jiný, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný. I v tomto případě obecně platí, že proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že povinnost z exekučního titulu skutečně přešla či byla převedena na osobu, která se má stát novým povinným (§ 36 odst. 3 ex. ř.) a že průkaz této skutečnosti byl podán způsobem předjímaným ustanovením § 36 odst. 4 ex. ř., pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.

Není proto správný právní názor odvolacího soudu, že „otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu je, nebo zda na základě právní skutečnosti oprávněným doložené na jiného opravdu přešlo nebo bylo převedeno, se soud v rozhodnutí o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. nezabývá, a že tuto otázku soud zkoumá až ve stádiu řízení o zastavení exekuce“. Pokud odvolací soud v tomto směru odkázal na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, pak závěry v něm uvedené na danou věc nedopadají, jelikož byly přijaty v nalézacím a nikoliv v exekučním (vykonávacím) řízení. Právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 20 Cdo 316/2009, byl ohledně uvedené procesní otázky překonán závěrem vysloveným ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 943/2012, aniž bylo zapotřebí věc předložit k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť se jedná o otázku práva procesního [srov. § 20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]; právními závěry uvedenými v tomto rozhodnutí se odvolací soud, byť na něj odkázal, neřídil.

V posuzované věci vyšel soudní exekutor, jakož i odvolací soud, ze zjištění, že zástava přešla na základě nedobrovolné dražby opakované provedené dne 2. 1. 2015 podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), z podílového spoluvlastnictví M. M. a M. P. do výlučného vlastnictví vydražitelky M. P., která je jako jejich vlastnice zapsána v katastru nemovitostí.

Ustálená judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3607/2014) dále dovodila, že veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí - jak vyplývá z ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů - veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Navrhovatelem se rozumí osoba, která za podmínek stanovených zákonem o veřejných dražbách navrhuje provedení dražby [srov. § 2 písm. b) zákona o veřejných dražbách]. Licitátorem se rozumí fyzická osoba oprávněná činit jménem a na účet dražebníka úkony při dražbě [srov. § 2 písm. f) zákona o veřejných dražbách]. Příklepem se rozumí úkon licitátora spočívající v klepnutí kladívkem, jímž dochází za stanovených podmínek k přechodu vlastnického či jiného práva k předmětu dražby [srov. § 2 písm. j) zákona o veřejných dražbách]. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (srov. § 30 odst. 1 nebo § 53 zákona o veřejných dražbách).

Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (na vydražitele), vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby nepřechází na základě smlouvy, jak tomu bylo například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněném pod č. 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); z ustanovení § 2 písm. a), § 2 písm. j) a dalších zákona o veřejných dražbách je nepochybné, že titulem pro nabytí vlastnictví nebo jiného práva k předmětu dražby vydražitelem při veřejné dražbě je (uvažováno také z pohledu ustanovení § 132 odst. 1 obč. zák.) „jiná právní skutečnost“, a to příklep licitátora (srov. právní názor vyslovený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, uveřejněném pod č. 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2341/2005, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2690/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, roč. 2010, pod č. 77, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 224/2007, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 599/2007, uveřejněném pod č. 91/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 930/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, roč. 2008, pod č. 75, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2062/2007, uveřejněném pod č. 54/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4221/2008, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura č. 11, roč. 2010, pod č. 165, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 534/2009, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura č. 5, roč. 2011, pod č. 62, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2960/2009, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura č. 10-11, roč. 2011, pod č. 148, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2198/2012, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2022/2013, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4124/2013).

V usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3963/2008, Nejvyšší soud dále dovodil, že z ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách, vykládaného v souvislosti s ustanovením § 30 odst. 1 téhož zákona (podle kterého uhradil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu) plyne, že nabytí vlastnictví udělením příklepu v dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb. je - z pohledu ustanovení § 36 odst. 3 a 4 ex. ř. - přechodem práva vyplývajícím přímo z právního předpisu (jde o originární způsob nabytí vlastnictví - k tomu srov. např. Knapp, V. a kol. Občanské právo hmotné. Codex Praha 1995, svazek I, s 221), a tedy nevyžadujícím průkaz listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem; postačí tudíž (nelegalizované) potvrzení o nabytí vlastnictví k předmětu dražby vydané podle ustanovení § 31 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.

Totéž platí v případě nedobrovolné dražby prováděné podle ustanovení § 36 a násl. zákona o veřejných dražbách.

Podle ustanovení § 358 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb. pravomocné rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy je závazné pro každého, proti němuž působí podle jiných právních předpisů zástavní právo k této zástavě. Podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy (odstavec 3).

Podle ustanovení § 59 odst. 3 ex. ř. exekuci prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých věcí a nemovitých věcí. V případě zastavených movitých věcí a nemovitostí postupuje exekutor při prodeji zástavy přiměřeně podle ustanovení § 338a o. s. ř.

Na provedení exekuce prodejem nemovitosti se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li exekuční řád jinak (srov. § 69 ex. ř.). Právní účinky, které má podle občanského soudního řádu nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, se v exekučním řízení spojují s exekučním příkazem, jímž bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitosti (srov. § 47 odst. 2 ex. ř.).

Výkon rozhodnutí (exekuce) prodejem zástavy je založen (založena) na předpokladu, že pohledávka, jejíhož uspokojení se zástavní věřitel domáhá cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), je zajištěna zástavním právem k prodávané zástavě.

Podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. g) obč. zák. zástavní právo zaniká v případech stanovených zvláštními právními předpisy. Za takový zvláštní právní předpis lze považovat i ustanovení § 58 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, které stanoví, že zástavní právo zajišťující přihlášenou pohledávku, které je z hlediska svého vzniku nejstarší, jakož i všechna zástavní práva z hlediska svého vzniku mladší přechodem vlastnictví k předmětu dražby zanikají.

V posuzované věci není pochyb o tom, že M. P. je ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 obč. zák. pozdějším vlastníkem předmětných nemovitostí (zástavy), neboť vlastnické právo k nim na ni přešlo podle ustanovení § 53 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, poté, co již zástavní právo k zajištění pohledávky oprávněné vzniklo. Pakliže v exekučním řízení musí být prokázáno, že povinnost z exekučního titulu skutečně přešla či byla převedena na osobu, která se má stát novým povinným (§ 36 odst. 3 ex. ř.), pak to v dané věci, v níž soudní exekutor nařídil proti zástavním dlužníkům provedení exekuce prodejem nemovitých věcí (zástavy), znamená, že musí být najisto postaveno, zda zástavní právo k zajištění pohledávky oprávněné (zástavní věřitelky) vůči M. P. působí (a má tak postavení zástavního dlužníka ve smyslu ustanovení § 164 odst. 2 obč. zák.) a zda na ni skutečně přešla - přímo z právního předpisu (udělením příklepu v dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb.) - povinnost z exekučního titulu ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 36 odst. 3 ex. ř., tedy konkrétně to, zda zástavní právo k předmětným nemovitostem zajišťujícím pohledávku oprávněné trvá (srov. § 58 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, podle kterého zástavní právo zajišťující přihlášenou pohledávku, které je z hlediska svého vzniku nejstarší, jakož i všechna zástavní práva z hlediska svého vzniku mladší přechodem vlastnictví k předmětu dražby zanikají; to platí i o právech vyplývajících ze smluv o omezení převodu nemovitosti), či zda podle ustanovení § 58 odst. 1 téhož zákona ve spojení s ustanovením § 57 odst. 1 tohoto zákona, zaniklo [§ 170 odst. 1 písm. g) obč. zák.].

Protože odvolací soud otázku trvání zástavního práva zajišťujícího pohledávku oprávněné (§ 58 odst. 2 zákona o veřejných dražbách) či zániku tohoto práva (§ 57 odst. 1 a § 58 odst. 1 zákona o veřejných dražbách) - v důsledku svého chybného právního názoru - nezkoumal, není jeho rozhodnutí založené na závěru, že M. P. (jakožto vydražitelka předmětných nemovitostí) se stala právním nástupcem zástavních dlužníků (povinných), správné.

Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V posuzované věci dovolatelka odvolacímu soudu, jakož i soudnímu exekutorovi, vytýká, že o procesním nástupnictví rozhodli bez nařízení jednání, čímž došlo k porušení procesních předpisů, fakticky jí byla odejmuta možnost hájit svá práva před soudem a „ztratila jednu instanci“.

Podle ustanovení § 254 odst. 8 o. s. ř. (jež stanoví, ve kterých dalších případech může odvolací soud rozhodnout bez jednání - vedle rozhodnutí uvedených v § 214 o. s. ř.) k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání také tehdy, jestliže se v odvolacím řízení neprovádí šetření nebo dokazování nebo jestliže soud prvního stupně rozhodl v souladu se zákonem bez nařízení jednání; to neplatí, bylo-li odvolání podáno proti usnesení soudu prvního stupně vydanému ve věci zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) a h).

Jak vyplývá z ustanovení § 28 věty druhé ex. ř., má soudní exekutor při provádění exekuce postavení exekučního soudu (soudu prvního stupně); tedy i usnesení o procesním nástupnictví v exekuci nařízené a prováděné prodejem nemovitostí vydané exekutorem v exekučním řízení má stejnou povahu jako soudní usnesení podle ustanovení § 107a o. s. ř. Rozhodnutí soudního exekutora tedy v případech, kdy je povolán k rozhodování, je postaveno na roveň rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 45 odst. 1 ex. ř.) - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2706/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3138/2013, uveřejněné pod č. 110/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Vzhledem k tomu, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 36 odst. 3 a 4 ex. ř. je v exekučním (vykonávacím) řízení rovněž (na rozdíl od řízení nalézacího) prokázání toho, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, jak bylo shora uvedeno, je (na rozdíl od nalézacího řízení) za tím účelem zapotřebí provést dokazování, které soudní exekutor (soud) provádí při jednání (srov. § 122 odst. 1 o. s. ř.). Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného dokazování (srov. § 123 o. s. ř.).

Pakliže pro rozhodnutí soudního exekutora o procesním nástupnictví bylo v dané věci rozhodující zejména provedení důkazů listinami - protokolem o provedené neveřejné dražbě opakované ze dne 2. 1. 2015 a aktuálním výpisem z katastru nemovitostí (případně dalších důkazů), měl soudní exekutor, mající postavení exekučního soudu, nařídit jednání, při němž by se účastníci měli možnost k těmto listinám (případně dalším navrženým a provedeným důkazům) vyjádřit. Jestliže tak soudní exekutor neučinil a důkaz těmito listinami způsobem, který by účastníkům umožnil se k nim vyjádřit (tedy tak, že ji nebo její část při jednání přečte nebo sdělí její obsah), neprovedl, zatížil řízení vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že M. P. byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudního exekutora odňata možnost jednat před soudem.

Uvedenou vadu řízení nezhojil ani odvolací soud, který vzhledem k ustanovení § 254 odst. 8 o. s. ř. nemohl taktéž rozhodnout o procesním nástupnictví bez nařízení jednání.

Pokud jde o dvojinstančnost řízení, je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, v němž vysvětlil, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).

Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že jeden z důvodů, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudního exekutora, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2016

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu

Vydáno: 28. June 2016
Vloženo: 26. September 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin